ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.738.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 738/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2008 dovolání podané obviněnými Ing. J. N. , J. G., Ing. M. H. a P. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 To 73/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. N. a P. Š. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. G. a Ing. M. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006, sp. zn. 45 T 5/2005, byli obvinění Ing. J. N., J. G. a Ing. M. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný P. Š. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., za což byli obvinění Ing. J. N., J. G. a Ing. M. H. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem, a obviněný P. Š. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl rovněž podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Poškozená Č. L. a. s. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce a spoluobviněný M. S. odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 To 73/2007 tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. J. N., J. G. a Ing. M. H. uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněného P. Š. uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., za což odsoudil obviněného Ing. J. N. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, obviněné J. G. a Ing. M. H. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a obviněného P. Š. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Všichni obvinění byli pro výkon trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Poškozená Č. L. a. s. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se výše uvedené trestné činnosti obvinění dopustili tím, že po předchozí dohodě společně s již odsouzeným A. D., ve snaze získat od O. L., a. s., se sídlem P., ul. R. (dnes Č. L., a. s.) peněžité plnění ve formě tzv. zpětného leasingu, při srozumění s tím, že pokud se jim později nepodaří sehnat peníze na úhradu leasingových splátek, způsobí O. L., a. s., škodu na majetku, využili skutečnosti, že obviněný P. Š. byl v rozhodném období počátkem roku 2001 zaměstnán v oboru správy portfolia strojů a zařízení O. L., a. s., pobočka P., a do jeho pracovní náplně mimo jiné spadala povinnost zpracovat podklady pro rozhodnutí ředitele pobočky o schválení obchodního případu týkajícího se poskytnutí zpětného leasingu včetně prověřování existence předmětu leasingu a jeho uvedení do provozu, opatřili falešné doklady o nabytí strojů nebo zařízení vhodných k leasingu a předstírali, že obchodní společnosti, za které byli někteří z nich oprávněni jednat, vlastní předmět leasingu a chtějí jej provozovat, případně jsou ochotny převzít záruku za placení leasingových splátek, čímž uvedli poškozenou O. L., a. s., která jednala s ředitelem pobočky P. – stroje a zařízení Ing. M. K. (body I/1, 3), případně jeho zástupkyní Ing. V. R. (bod I/2), v omyl, v jehož důsledku s předmětnými obchodními společnostmi poškozená O. L., a. s., uzavřela kupní a v návaznosti na ně i leasingové smlouvy, případně smlouvu o postoupení předmětu leasingu, na jejichž základě jim bezprostředně poté převodem na účet vyplatila vylákané částky, přičemž vyjma obviněného P. Š., který se vedle již odsouzeného A. D. svým jednáním spolupodílel na vylákání tzv. zpětného leasingu v případech všech tří leasingových smluv tím, že jako obchodní zástupce společnosti O. L., a. s., ve všech případech úmyslně neprověřil u původních majitelů existenci strojního zařízení, neprověřil, zda parametry strojního zařízení odpovídají jeho specifikaci v dokladech a nezúčastnil se osobně předání a převzetí předmětu leasingu a tyto protokoly podepsal pouze formálně, obviněný M. S. na popsaném jednání participoval jen v případech leasingových smluv č. …, č. …, obvinění Ing. J. N. a Ing. M. H. v případě smlouvy č. … a obviněný J. G. v případě smlouvy č. …, a to tímto konkrétním jednáním:
I/1 k leasingové smlouvě č. ..: poté, co odsouzený A. D. opatřil falešné doklady prokazující údajné nabytí linky na zpracování ovoce a zeleniny firmou E. I., s. r. o., obviněný M. S. jako jediný jednatel firmy E. I., s. r. o., dne 17. 1. 2001 v sídle O. L., a. s., v P. podepsal leasingovou smlouvu na zpětný leasing této linky v hodnotě 8 003 200 Kč a také kupní smlouvu a protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, vše pod ev. č. …, ačkoli deklarovanou linku firma E. I., s. r. o., nikdy nevlastnila a poškozené leasingové společnosti nepředala, a obviněný P. Š. potvrdil existenci předmětu leasingu podepsáním protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu s datem 27. 1. 2001 a protokol s datem 24. 2. 2001 o uvedení předmětu leasingu do provozu dnem 19. 1. 2001, načež poškozená společnost O. L., a. s., uhradila dne 24. 1. 2001 převodem na účet společnosti E. I., s. r. o., částku ve výši 3 953 746 Kč, kterou obviněný M. S. a odsouzený A. D. postupně z účtu vybrali, a svým jednáním způsobili O. L., a. s., škodu ve výši 3 304 522 Kč, neboť na leasingových splátkách bylo následně zaplaceno pouze 649 224 Kč,
I/2 k leasingové smlouvě č. …: poté, co odsouzený A. D. a obviněný M. S. opatřili fiktivní doklady o nabytí dvou kusů obráběcích center zn. H. H. pro firmu U., spol. s r. o., a obviněný Ing. J. N. vypracoval znalecký posudek, který měl dokládat hodnotu těchto strojů, obviněný Ing. J. N. jako jednatel firmy U., spol. s r. o., dne 28. 2. 2001 v Ú. n. L. v sídle společnosti U., spol. s r. o., podepsal leasingovou smlouvu na zpětný leasing dvou kusů obráběcích center zn. H. H. v hodnotě 10 339 500 Kč, kupní smlouvu, dohodu o změně subjektu leasingové smlouvy a protokol o uvedení předmětu leasingu do provozu, vše pod ev. č. …, a obviněný P. Š. potvrdil existenci předmětu leasingu podepsáním protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu ze dne 28. 2. 2001, a obviněný Ing. M. H. podepsal jako jednatel společnosti H. S., s. r. o., dohodu o změně subjektu leasingové smlouvy č. … ze dne 28. 2. 2001, ačkoli deklarovaná obráběcí centra firma U., spol. s r. o., nikdy nevlastnila a poškozené leasingové společnosti nepředala, načež následně poškozená obchodní společnost O. L., a. s., uhradila dne 7. 3. 2001 převodem na účet společnosti E. I., s. r. o., částku 6 201 936 Kč, kterou obviněný M. S. a odsouzený A. D. částečně vybrali v hotovosti a částku ve výši 2 500 000 Kč dne 7. 3. 2001 převedli na účet společnosti H. S., s. r. o., a svým jednáním způsobili O. L., a. s., škodu ve výši 5 766 298 Kč, neboť na leasingových splátkách bylo následně zaplaceno pouze 435 638 Kč,
I/3 k leasingové smlouvě č. …: poté, co odsouzený A. D. a obviněný J. G. opatřili fiktivní doklady o nabytí dřevozpracující technologie pro firmu I. M. G. – S., s. r. o., obviněný J. G. jako jednatel I. M. G. – S., s. r. o., v sídle této obchodní společnosti v Ú. n. L. podepsal dne 2. 4. 2001 leasingovou smlouvu na zpětný leasing dřevozpracující technologie v hodnotě 13 176 976 Kč, kupní smlouvu, protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, protokol o uvedení předmětu leasingu do provozu, vše pod ev. č. …, a obviněný P. Š. potvrdil existenci předmětu leasingu podepsáním protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu s datem 2. 4. 2001, ačkoli deklarovanou dřevozpracující technologii firma I. M. G. – S., s. r. o., nikdy nevlastnila a poškozené leasingové společnosti nepředala, načež následně poškozená obchodní společnost O. L., a. s., dne 11. 4. 2001 uhradila na účet společnosti I. M. G. – S., s. r. o., částku 6 379 984 Kč, kterou obviněný J. G. postupně vybral, a svým jednáním způsobili O. L., a. s., škodu ve výši 5 667 368 Kč, neboť na leasingových splátkách bylo následně zaplaceno pouze 712 616 Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému Ing. J. N. dne 31. 1. 2008, jeho obhájci dne 29. 1. 2008, obviněnému J. G. dne 1. 2. 2008, jeho obhájci dne 29. 1. 2008, obviněnému P. Š. dne 8. 4. 2008 a jeho obhájci dne 29. 1. 2008. Obviněný Ing. M. H. je stíhán jako uprchlý, jeho obhájkyni byl citovaný rozsudek doručen dne 29. 1. 2008. Městskému státnímu zastupitelství v Praze pak byl rozsudek doručen dne 29. 1. 2008.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání obviněný Ing. J. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. H. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 28. 3. 2008), dále obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. C. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 1. 4. 2008), obviněný Ing. M. H. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. Š. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 28. 3. 2008) a obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. P. (doručeno Městskému soudu v Praze dne 18. 2. 2008).
Obviněný Ing. J. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně i rozsudek Městského soudu v Praze. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle něj spočívá v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Základem chybného právního posouzení skutku je podle obviněného nesprávný závěr soudu, že společnost U., spol. s r. o., jejímž je jednatelem, měla finanční problémy, které vedly k projednávané trestné činnosti, a že se odsouzený A. D. a M. S. s obviněným Ing. J. N. o peníze rozdělili. Vrcholem nesprávných úvah nalézacího soudu je podle obviněného konstatování na str. 40 odůvodnění, že se soudu nepodařilo zjistit důvod, proč byly peníze ze zpětného leasingu zaslány na účet společnosti E. I. a ne na účet společnosti U., spol. s r. o. S touto skutečností se nevyrovnal ani odvolací soud. Také nebyla správně vyhodnocena skutečnost, že A. D. inkasoval zprostředkovatelskou odměnu za údajné uzavření leasingové smlouvy od Č. L., a. s. Skutkový závěr, že obviněný měl uzavřít prostřednictvím obviněného P. Š. leasingovou smlouvu č. …, je podle mínění obviněného přímo vyvrácen výpovědí samotného obviněného Š., který vypověděl, že obviněného nikdy neviděl a nejednal s ním. Dále obviněný podotýká, že nebylo řádným dokazováním prověřeno jeho tvrzení, že nikdy leasingovou smlouvu neuzavřel a ani ji nikdy neobdržel. Podle obviněného se soudy v jeho případě ocitly v důkazní nouzi a proto nelze skutek po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin. Nesprávně také byly vyhodnoceny skutečnosti, že obviněný nepodepsal žádost o poskytnutí leasingu a že znalecký posudek, který vypracoval, Č. L., a. s., poskytl A. D. Protože skutkový S. nebyl řádně zjištěn, měla být uplatněna zásada in dubio pro reo.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině a k tomu odpovídající část rozsudku Vrchního soudu v Praze, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný Ing. J. N. zprošťuje obžaloby.
Obviněný J. G. napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu a současně i rozsudek Městského soudu v Praze. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný předně uvedl, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku, přičemž shrnul popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně a dále rozvedl, v čem totožnost skutku nebyla zachována. Také namítá, že u trestného činu musí být naplněny znaky úmyslu od počátku jednání, a v daném případě tomu tak nebylo. Soudy se nezabývaly jeho obhajobou, tedy že měl za to, že pro něj A. D. vyřizuje bankovní úvěr, nikoli zpětný leasing. Obviněný navíc leasingové splátky splácel. Soudy tak podle obviněného porušily ustanovení §250 tr. zák. Dále se podle obviněného soudy nevypořádaly se znakem škody ve vztahu k právní kvalifikaci odvolacího soudu dle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť on svým jednáním škodu leasingové společnosti nezpůsobil. Leasingové splátky přestal splácet teprve A. D. poté, co se stal jediným společníkem a jednatelem firmy obviněného. Dále soud prvního stupně kvalifikoval trestný čin jako spáchaný ve spolupachatelství, zatímco odvolací soud jej kvalifikoval bez tohoto spolupachatelství, avšak tak, že se jednalo o společné jednání obviněných G. S., Ing. N. a Ing. H. Dohoda podle obviněného přitom mezi ním a těmito spoluobviněnými neexistovala, nebyla ani tvrzena v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě ani rozsudku soudu prvního stupně. Z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu také podle mínění obviněného vyplývá, že společné jednání směřovalo ke všem třem skutkům pod body I/1, I/2 a I/3, avšak pro skutky I/1 a I/2 nebyl nikdy obviněn. Kvalifikace jednání jako společného u všech tří skutků je nesprávná a podle obviněného nelze toto jednání kvalifikovat ani jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože pak by musel být odpovědný za všechny tři skutky. Vzhledem k tomu, že nebyly opatřeny žádné důkazy k vyvrácení obhajoby ohledně úmyslu obviněného, nelze vyloučit ani případnou kvalifikaci trestného činu jako úvěrového podvodu za předpokladu naplnění dalších znaků. Nakonec ještě obviněný podotýká, že se soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a také rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Obviněný Ing. M. H. napadl výrokovou část rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání nejprve zpochybnil závěr odvolacího soudu a současně i soudu prvního stupně, že ke spáchání skutku pod bodem I/2 rozsudku došlo po domluvě obviněných. To podle obviněného nebylo prokázáno. Dále obviněný zdůraznil, že nedošlo k předání předmětu leasingu jeho firmě H. S., s. r. o., podle dohody o změně subjektu leasingové smlouvy. Nebylo tedy povinností H. S., s. r. o., hradit leasingové splátky, Č. L. to ani nevyžadovala, obviněný tak Č. L. žádnou škodu nezpůsobil. Obviněný nemohl vědět, že společnost E. I. nebude leasingové splátky splácet a že obráběcí centra H. H. neexistují, přičemž tato skutečnost nebyla ani prokázána.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v bodě I/2 výrokové části, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a buď ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. Š. napadl svým dovoláním výroky o vině a trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný má za to, že nebyl před soudem nalézacím ani soudem odvolacím předložen jediný přímý důkaz k prokázání jeho úmyslu poskytnout jinému pomoc k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z toho důvodu nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudy přitom pochybily při hodnocení provedených důkazů, když úmyslné jednání obviněného zakládají na tom, že tento potvrdil svým podpisem existenci předmětu leasingu, přestože nedbalostní jednání při uzavírání leasingových smluv bylo v Č. L. běžnou praxí. Směrnice Č. L. navíc stanovují povinnost podpisu předávacích protokolů dvěma pracovníky, přičemž s obviněným předmětné protokoly spolupodepsal J. V. Ačkoli tento nebyl vůči obviněnému ve vztahu podřízenosti, byl samostatným rozsudkem obžaloby zproštěn, což je evidentním excesem ze zásady volného hodnocení důkazů. Dále soudy vybočily ze zásady volného hodnocení důkazů tím, že je hodnotily pouze v neprospěch obviněného a nevypořádávají se důkazy ve prospěch obhajoby. Soudy dále bez důkazů vyvodily závěr o platbách ze strany A. D. obviněnému, což je zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obviněnými podaných dovolání nejprve ke všem předloženým dovoláním konstatoval, že námitky v nich obsažené zpochybňující řádnost a úplnost provedeného dokazování a jeho soulad zejména s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, resp. procesní postup soudů ve vztahu k zachování totožnosti skutku, se zcela míjejí s dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněným všemi obviněnými stejně jako s ostatními dovolacími důvody byť neuplatněnými.
K dovolání obviněného Ing. J. N. pak státní zástupce konstatuje, že tento jiné námitky než výše popsané povahy ve svém dovolání neuplatnil a navrhuje proto jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V případě dovolání obviněných J. G., Ing. M. H. a P. Š. pak státní zástupce má za to, že tito uplatnili dovolací námitky v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, když tvrdí pochybení soudů při právní kvalifikaci projednávaného skutku, přičemž zpochybňují existenci zejména své subjektivní stránky jako znaku shora uvedených trestných činů, popřípadě znak škody. K tomu však státní zástupce shrnul skutková zjištění soudů, která považuje za nepochybná a jimž odpovídá právní kvalifikace, jak byla učiněna odvolacím soudem. Právní posouzení skutku bylo podle státního zástupce učiněno správně a bez vad. Dovolání jmenovaných obviněných tedy státní zástupce zhodnotil jako zjevně neopodstatněná a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odS.ce prvního §265b tr. ř.
Všichni obvinění ve svých dovoláních označují jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového S.u a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Jak správně konstatoval státní zástupce, obviněný Ing. J. N. jiné námitky než ty, které směřují vůči skutkovým zjištěním, neuvádí. Pokud obviněný poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že se s ním odsouzený A. D. a M. S. o peníze rozdělili, zdůrazňuje, že se nepodařilo zjistit důvod, proč byly peníze ze zpětného leasingu zaslány na účet společnosti E. I., nebo dále tvrdí, že nebyla správně vyhodnocena skutečnost, že A. D. inkasoval zprostředkovatelskou odměnu za údajné uzavření leasingové smlouvy, pak těmito námitkami brojí proti hodnocení provedených důkazů. Stejně je tomu i v případě dalších námitek, kterými obviněný napadá skutkový závěr, podle kterého uzavřel prostřednictvím obviněného P. Š. leasingovou smlouvu č. …, připomíná, že nepodepsal žádost o poskytnutí leasingu a že znalecký posudek, který vypracoval, Č. L., a. s., poskytl A. D. Dále pokud obviněný podotýká, že nebylo řádným dokazováním prověřeno jeho tvrzení, že nikdy leasingovou smlouvu neuzavřel a ani ji nikdy neobdržel, napadá tím pouze rozsah provedeného dokazování. Žádná z těchto námitek proto neodpovídá dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podobně pokud obviněný J. G. namítá, že v jeho případě nebyly znaky úmyslu naplněny od počátku jednání, brojí tím v podstatě proti skutkovým zjištěním, neboť dále tuto námitku zdůvodňuje tvrzením, že se soudy nezabývaly jeho obhajobou spočívající v tom, že se domníval, že pro něj odsouzený A. D. vyřizuje úvěr, nikoli zpětný leasing, a že leasingové splátky platil. Obdobně je tomu pak u konstatování v závěru dovolání obviněného, že vzhledem k tomu, že nebyly opatřeny žádné důkazy k vyvrácení obhajoby ohledně jeho úmyslu, nelze vyloučit ani případnou kvalifikaci trestného činu jako úvěrového podvodu za předpokladu naplnění dalších znaků. Zde se obviněný domáhá přezkoumání rozsahu dokazování, což však tvrzenému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Naopak u dalších námitek obviněného Nejvyšší soud shledal, že jsou s uplatněným dovolacím důvodem v souladu, přesto jim ale nemohl dát za pravdu. Tak je tomu u tvrzení obviněného, že se soudy nevypořádaly se znakem škody ve vztahu k právní kvalifikaci odvolacího soudu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť on svým jednáním škodu leasingové společnosti nezpůsobil. Leasingové splátky přestal splácet teprve A. D. po té, co se stal jediným společníkem a jednatelem firmy obviněného. Zde je třeba předně konstatovat, že touto námitkou se již zabýval odvolací soud, neboť ji obviněný stejně uplatnil již ve svém odvolání. Na listu č. 18 odůvodnění rozsudku soud druhého stupně správně uvádí, že trestný čin podvodu spáchaný za soudem popsaných okolností (vylákání leasingové smlouvy se srozuměním, že splátky nebudou uhrazeny) byl dokonán okamžikem, kdy poškozená leasingová společnost dala vylákané finanční prostředky ve výši 6 379 984 Kč k dispozici obžalovaným tím, že je převedla dne 11. 4. 2001 na účet obchodní společnosti I. M. G. – S., s. r. o. Placení leasingových splátek, pokud k němu z nějakých důvodů dojde je tedy nutné v takových případech posuzovat jako náhradu způsobené škody (srov. č. 32/2004-II Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný namítá, že soud prvního stupně kvalifikoval trestný čin jako spáchaný ve spolupachatelství, zatímco odvolací soud jej kvalifikoval bez tohoto spolupachatelství, avšak tak, že se jednalo o společné jednání obviněných G., S., Ing. N. a Ing. H., pak tato jeho námitka sama sobě odporuje. Podstatou této námitky je ovšem tvrzení obviněného, kterým popírá existenci dohody mezi ním a těmito spoluobviněnými. To se však opět míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, podle které z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že společné jednání směřovalo ke všem třem skutkům pod body I/1, I/2 a I/3, avšak pro skutky I/1 a I/2 nebyl nikdy obviněn. Z popisu skutku odvolacího soudu je dostatečně patrné, na jakém konkrétním jednání se obviněný podílel. Jednoznačně je zde uvedeno, že se obviněný podílel na podvodném jednání v souvislosti se smlouvou č. …, navíc pod body I/1 a I/2 není jméno obviněného vůbec zmíněno. Podle obviněného nelze toto jednání kvalifikovat jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože pak by musel být odpovědný za všechny tři skutky. K tomu je třeba říci, že v posuzovaném případě bylo poměrně obtížné formulovat správně popis skutku vzhledem k tomu, že někteří z pachatelů se účastnili jednání popsaného pod body I/1, I/2 i I/3, jiní jen u některých z těchto bodů. Zatímco tedy u obviněného P. Š. šlo o pokračující trestný čin spáchaný třemi dílčími útoky, v případě obviněného J. G. je třeba situaci nazírat tak, že se dopustil trestného činu podvodu pouze skutkem popsaným pod bodem I/3 rozsudku odvolacího soudu, jak už ostatně bylo zdůrazněno. V případě spolupachatelství podle §9 odst. 2 u pokračujícího trestného činu je přitom možné, že zatímco některý ze spolupachatelů svým jednáním participuje na všech dílčích útocích, jiní se podílejí pouze na některých z nich.
Obviněný dále také namítá, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku, a rozvádí, v čem podle jeho mínění totožnost skutku nebyla zachována. Neuvádí však, jaký by tato tvrzená nesprávnost měla mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení případu. Otázka zachování totožnosti skutku spadá do oblasti práva procesního, bez dalšího vysvětlení se proto s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Nad rámec dovolacího řízení je však možné konstatovat, že totožnost skutku v dané věci byla zachována, neboť zde byla zachována shoda v podstatných okolnostech a to jak na straně jednání, tak i na straně následku. Na straně jednání jde především o uzavření příslušné leasingové smlouvy č. 3100088 na zpětný leasing dřevozpracující technologie dne 2. 4. 2001, na straně následku pak jde o způsobení škody společnosti O. L., a. s., přičemž není rozhodující, že výše způsobené škody byla v pozdějších stádiích řízení upravena podle provedeného dokazování.
Obviněný nijak nerozvádí své konstatování, že se soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. K tomu je tedy možné uvést pouze, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, tedy opatřením fiktivních dokladů o nabytí dřevozpracující technologie, podpisem leasingové smlouvy atd., a vznikem škody poškozené společnosti, je v napadeném rozsudku odvolacího soudu v bodě I/3 zřetelně vyjádřena slovy „a svým jednáním způsobili O. L., a. s., škodu“. Z popisu jednání přitom logicky na první pohled vyplývá, že toto vedlo ke vzniku škody. Není proto zřejmé, jak by se podle obviněného měly soudy touto otázkou více zabývat. Mimo to odkazuje Nejvyšší soud na to, co bylo řečeno výše k námitce obviněného ohledně vzniku škody.
Obviněný Ing. M. H. taktéž zpochybnil závěr, že ke spáchání skutku (v tomto případě pod bodem I/2 rozsudku) došlo po domluvě obviněných. Jak již bylo výše uvedeno, tato námitka směřuje vůči skutkovým závěrům, tedy proti hodnocení důkazů, neodpovídá proto uplatněnému dovolacímu důvodu. Podobně je tomu i v případě námitky obviněného, že nemohl vědět, že obráběcí centra H. H. neexistují, přičemž tato skutečnost nebyla ani prokázána. Dále obviněný namítl, že nedošlo k předání předmětu leasingu jeho firmě H. S., s. r. o., a proto nebylo povinností H. S., s. r. o., hradit leasingové splátky, obviněný tak Č. L. žádnou škodu nezpůsobil. S touto námitkou se podobně, jako v případě obviněného J. G., vyrovnal už odvolací soud na listu č. 18 rozsudku. Také Nejvyšší soud se touto otázkou již výše zabýval. Navíc je možno dodat, že v případě spolupachatelství postačí, pokud jednání spolupachatele je pouhým článkem řetězu (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Nebylo proto nutné, aby jednání obviněného samo o sobě přímo vedlo ke vzniku škody. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno o vzniku škody, nemá význam ani námitka obviněného, že nemohl vědět, že společnost E. I. nebude leasingové splátky splácet.
Pokud jde o dovolací námitky obviněného P. Š., tyto směřují pouze proti skutkovým závěrům. Obviněný ve svém dovolání hodnotí provedené důkazy odlišně od odvolacího soudu, když vlastně tvrdí, že v jeho případě šlo o nedbalostní jednání, nebyl prokázán jeho úmysl poskytnout jinému pomoc k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud zde připomíná, že i v případě, že je napadána subjektivní stránka trestného činu, je třeba odlišovat, zda námitka směřuje skutečně proti hmotně právnímu posouzení, nebo pouze proti skutkovým závěrům. Odvolací soud ve výroku svého rozsudku (uvozovací části popisu jednotlivých útoků, kde hovoří o všech obviněných) uvedl, že obviněný Š. se podílel na dohodě spoluobviněných na uzavření jednotlivých konkrétních leasingových smluv za okolností, kdy předměty uvedené v těchto smlouvách neexistovaly, a obvinění byli srozuměni s tím, že může nastat situace, kdy splátky placeny nebudou. Za těchto okolností pak vykonával zjištěným způsobem svoji roli zaměstnance O. L. a. s., při uzavírání předmětných smluv. Obviněný se tedy domáhá jiných skutkových závěrů vycházejících z odlišného hodnocení důkazů a lze tedy uzavřít, že uplatněnému dovolacímu důvodu jeho námitky neodpovídají. Nad rámec těchto závěrů je možno dodat, že odvolací soud přesvědčivě vysvětlil na listech č. 19 a 20 svého rozsudku proč dovodil, že v případě jednání obviněného Š. nešlo o pouhou nedbalost, kterou by bylo možno vysvětlit honbou za obratem, ale o úmyslné jednání. Nadto je možné ještě podotknout, že odvolací soud na stejném místě logicky zdůvodnil, proč neuvěřil argumentaci obviněného, že nedbalost při uzavírání leasingových smluv byla v O. L., a. s., běžnou praxí. Tato skutečnost se totiž neprokázala.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. J. N. a P. Š. podali svá dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. V případě dovolání obviněných J. G. a Ing. M. H. pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání těchto obviněných proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání obviněných Ing. J. N., J. G., Ing. M. H. a P. Š. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch