Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2008, sp. zn. 20 Cdo 1249/2007 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1249.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1249.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1249/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné L. M., s. s r.o., proti povinné A. K., zastoupené advokátem, pro částku 195.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1367/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 11. 7. 2005, č. j. 20 Co 113/2004-16, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 4. 7. 2002, č. j. 69 Nc 1367/2002-3, kterým městský soud nařídil exekuci (svého vykonatelného rozsudku z 30. 3. 2001, č. j. 38 C 178/99-69), jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k názoru, že k exekuci navržený exekuční titul byl „řádně…doručován zástupci povinné do vlastních rukou a v důsledku jeho nezastižení byl uložen“, a je tak pravomocný a vykonatelný. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z „ust. §236 a násl. o.s.ř.“ povinná, aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, namítá, že řízení před krajským soudem bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; první vadu spatřuje v okolnosti, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou nesplnění podmínek předepsaných ustanovením §28d odst. 3 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy pro náhradní doručení, jelikož sama doručenka ve spise chyběla, údaj o uložení je vyznačen pouze na obálce a i na ní chybí jméno doručovatele. Další vada řízení pak spočívá v okolnosti, že přestože podle názoru nalézacího odvolacího soudu měl soud prvního stupně povinnou vyzvat k prokázání jejích tvrzení a současně ji poučit o následcích případného neunesení důkazního břemene, soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud tuto skutečnost pouze konstatoval, aniž z ní vyvodil důsledky pro řízení. Nesprávné právní posouzení, tedy naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, „který považoval usnesení soudu prvního stupně za řádně doručené přesto, že pro náhradní doručení nebyly splněny předepsané podmínky“. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka, aniž ovšem uvedla, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zpochybnila závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržené rozhodnutí bylo povinné (jejímu zástupci) řádně doručeno. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatelka vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul řádně doručen, a předložila vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí jí doručeno nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení. I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž patří i dovolatelkou vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu, eventuálně nesplnění poučovací povinnosti (ovšem navíc v nalézacím řízení, jehož případné vady s vadami řízení vykonávacího směšovat nelze), viz str. 3 zrušovacího usnesení krajského soudu 19. 9. 2003 na straně 89 nalézacího spisu, však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou. Kromě uvedeného nelze ponechat stranou, že otázku, zda byl exekuční titul řádně doručen, si – kladně – vyřešil i samotný nalézací soud (v rámci posouzení včasnosti odvolání žalované proti nyní vykonávanému rozsudku). Jak totiž plyne z nalézacího spisu, jeho v pořadí prvé usnesení z 25. 10. 2002, č. j. 38 C 178/99-79, jímž podle §208 odst. 1 o.s.ř. odvolání povinné (žalované) proti vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítl, bylo sice usnesením krajského soudu z 19. 10. 2006, č. j. 13 Co 237/2003-88, zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena, ten však svým dalším usnesením, tentokrát z 2. 5. 2007, č. j. 38 C 178/99-100, odvolání povinné podle §208 odst. 1 o.s.ř., tedy jako opožděné, odmítl opětovně, nyní již – dnem 2. 6. 2007 – pravomocně. Toto pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu je pro soudy v exekučním řízení závazné a tyto soudy jsou jím vázány (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10/2005 pod poř. č. 166 /viz předposlední odstavec str. 817/). Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. listopadu 2008 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/26/2008
Spisová značka:20 Cdo 1249/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1249.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.
§218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§104 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-03