ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1504.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1504/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného B. p. m. N. J., zastoupeného advokátem, proti povinné K. P., zastoupené advokátkou, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3692/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2005, č. j. 9 Co 1961/2005-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti shora uvedenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 3. 2005, č. j. 50 E 3692/2004-9 (kterým okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 3. 2001, č. j. 18 C 24/2001-12, výkon rozhodnutím vyklizením bytu povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do náhradního ubytování a uložil povinné zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 3.650,- Kč), podala povinná dovolání. S odvolacími námitkami povinné se soud vypořádal závěrem, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá poměry na straně povinné a stejně tak ani věcnou správnost exekučního titulu.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jež opírá o dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. – namítá povinná, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nařízení výkonu rozhodnutí shledává v rozporu s dobrými mravy a namítá též nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného jak k podání žaloby o vyklizení bytové jednotky, tak k podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí. Výkon rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), neboť povinná předmětný byt obývá se studujícím synem, což spolu s její finanční situací značně omezuje možnosti jejího bydlení v rámci náhradního ubytování. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má obecný dopad na případy obdobné povahy a jím řešená otázka není obecnými soudy posuzována jednotně; odvolací soud navíc předmětnou otázku posoudil jinak, než jak se k ní staví v nejnovější judikatuře Nejvyšší soud (např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1246/97, sp. zn. 26 Cdo 87/99, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002), který zaujal názor, že pokud se „žalobce domáhá vyklizení bytu, ve kterém povinná s dítětem bydlí, přičemž povinná nemá možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení bytu v rozporu s dobrými mravy.“ Soudy obou stupňů se však při nařízení výkonu rozhodnutí tíživými okolnostmi na straně povinné nezabývaly. Vadu řízení spatřuje povinná v nedostatku aktivní věcné legitimace na straně oprávněného, když ze zřizovací listiny příspěvkové organizace B. p. M. N. J. z 9. 2. 2001, ani z její Přílohy nevyplývá oprávnění oprávněného vlastním jménem podávat žaloby o vyklizení namísto vlastníka nemovitostí, jímž je město N. J. V řízení tedy jako účastník vystupoval ten, kdo jím být neměl a totéž platí o jeho legitimaci k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, jež odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Pokud jde o namítaný rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu nemá místo. Z tohoto důvodu je také nepřípadný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání povinné, jež se týkají výlučně nalézacího řízení.
Jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní, jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. Protože soud věcnou legitimaci zkoumá toliko z pohledu titulu pro výkon rozhodnutí, aniž by se zabýval jeho věcnou správností, tj. tím, zda odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, nelze závěru, že oprávněnému svědčí aktivní věcná legitimace (obsaženém v závěru o splnění zákonem stanovených předpokladů pro nařízení exekuce), nic vytknout. Exekuční titul v posuzovaném případě přiznává právo B. p. v N. J. a tento také návrh na nařízení exekuce podává.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud ho odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jež by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. l a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu