ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1579.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1579/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého M. S., zastoupeného matkou I. S., bytem tamtéž, proti povinnému M. S., zastoupenému advokátem, pro výživné, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 32 E 603/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 24. 11. 2006, č. j. 40 Co 1507/2006-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 9. 2006, č. j. 32 E 603/2006-8, ve znění opravného usnesení z 5. 10. 2006, č. j. 32 E 603/2006-21, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že výživné hradí dobrovolně a včas, a že na něm „nikdy nic nedlužil“, se odvolací soud vypořádal závěrem, že při nařízení výkonu rozhodnutí je námitka splnění dluhu nerelevantní, že „v tomto směru vychází soud pouze z tvrzení oprávněného“, a že případné splnění dluhu mimo rámec exekuce je důvodem k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) povinný namítá existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v okolnosti, že odvolací soud – podle povinného v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §269 odst. 2 o.s.ř., z něhož podle něj dovodil, že stačí pouhé tvrzení oprávněného o nesplnění povinnosti vyplývající z titulu – nenařídil jednání a neprovedl navržené důkazy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1965, pod poř. č. 69, v němž tehdejší Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému, a že okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny teprve v případném řízení o zastavení výkonu).
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že krajský soud zásadu, že k nařízení exekuce stačí tvrzení oprávněného o nesplnění povinnosti, nedovodil z ustanovení §269 odst. 2 o.s.ř. (na toto ustanovení poukázal pouze v souvislosti s vysvětlením, že námitka splnění dluhu je relevantní teprve v řízení o zastavení výkonu, v němž soud nařídí jednání a provádí dokazování), takže v tomto směru je dovolatelova argumentace nepřesná, jelikož nemá oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 na str. 16/46, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Jestliže pak dovolatel namítl pochybení odvolacího soudu, jež sám (viz druhý odstavec odůvodnění tohoto usnesení) kvalifikoval jako vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak uplatnil (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý (nehledě na nedůvodnost této námitky, jelikož platí zásada, že jednání soud nařizuje teprve ve fázi zastavení exekuce, zatímco při jejím nařízení rozhoduje bez slyšení povinného /§269 odst. 2, §253 odst. 1 o.s.ř./)
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu