ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.210.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 210/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné E. s.r.o., proti povinné J. Š., zastoupené advokátem, pro částku 10.917,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 25 E 1424/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 29. 6. 2006, č.j. 40 Co 793/2006-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. 12. 2005, č.j. 25 E 1424/2005-9, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu z 4. 11. 2004, č.j. 19 Ro 2039/2004-9). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ve vykonávacím řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost titulu a za nerelevantní považoval také námitky povinné týkající se jejích majetkových a platových poměrů, jakož i skutečnost, že povinná má v úmyslu se s oprávněnou dohodnout o úhradě dluhu formou splátek.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje proto, že „ačkoli v odvolacím řízení vyšly najevo důvody zvláštního zřetele hodné (její špatná finanční a sociální situace) pro to, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně alespoň ve výroku o nákladech řízení a podle §270 odst. 4 ve spojení s ustanovením §150 o.s.ř. jejich náhradu oprávněné nepřiznal, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto hlediska vůbec nepřezkoumal, čímž podle povinné řízení zatížil vadou, jež mohla mít – a v souzené věci i měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Jestliže ovšem povinná namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama (viz II. odstavec dovolání na č. l. 47) kvalifikovala jako vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak (i kdyby řízení touto vadou trpělo) uplatnila – viz výše – dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Dovolání směřuje výslovně také do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, ani v této části však přípustné není.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88); navíc ovšem nejde o rozhodnutí potvrzující ani měnící.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měla právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu