ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2391.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2391/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného L. E., proti povinnému V. P., pro částku 35.252,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 Nc 4542/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 2. 11. 2006, č. j. 29 Co 543/2005-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 2. 8. 2004, č. j. 15 Nc 4542/2004-8 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora) tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že povinný výpověďmi svědků L. Z. a J. P. prokázal, že se v době doručování podkladového rozsudku, tedy v měsících červenci a srpnu 1994 ve svém trvalém bydlišti nezdržoval, jelikož v období od konce roku 1993 či počátku roku 1994 pobýval až do konce léta 1995 ve F., rozsudek mu tedy nemohl být doručen uložením na poště, a pokud přesto uložen byl, šlo o doručení neúčinné a rozsudek tudíž nenabyl vykonatelnosti.
V dovolání oprávněný především namítá existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje ve skutečnosti, že dožádaný Okresní soud v Sokolově vyslechl svědky, aniž jej o termínu jejich výslechů vyrozuměl (v protokolech o výsleších svědků na č. l. 23, 27 je výslovně uvedeno, že se oprávněný nedostavil a že u něj „není doručení vykázáno“). Naplnění dalšího dovolacího důvodu, a to podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřuje oprávněný v tom, že „žádný ze svědků nepotvrdil skutečnost, že žalovaný se ve svém trvalém bydlišti v době doručování rozsudku nenacházel, když tito svědci vypovídali pouze o tom, že žalovaný měl být v předmětném období v cizině, což navíc ví zprostředkovaně od matky žalovaného. Z takovýchto důkazů nelze dovodit správnost relace pošty, že žalovaný se v místě bydliště v době doručování rozsudku nezdržoval.“
Bez odůvodnění oprávněný ohlašuje i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a vyjadřuje pouze názor, že odvolání mělo být „jako nedůvodné zamítnuto a napadené usnesení okresního soudu jako správné potvrzeno, když tvrzení žalovaného a provedené důkazy neprokázaly jeho tvrzení.“
Oprávněný odvolacímu soudu dále vytýká, že k okolnostem doručování nevyslechl žádného zaměstnance pošty a že naopak „nestandardním postupem poskytl právní rady žalovanému, jaké konkrétní důkazy má ke svému tvrzení soudu předložit“.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. – není důvodné.
Dovolací soud nejprve řešil otázku, zda odvolací řízení trpělo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jež měla podle dovolatele spočívat v jeho nepředvolání k výslechům svědků před dožádaným soudem, a v tomto směru dospěl k závěru, že takovou vadou řízení stiženo nebylo. Dožádaný soud v protokolech o výslechu obou svědků sice v rubrice o přítomnosti účastníků výslovně uvedl údaj „oprávněný – nikdo – doručení není vykázáno“, z dalšího obsahu spisu však plyne, že oprávněnému vyrozumění o výsleších svědků doručeno bylo, a to uložením na poště dne 15. 2. 2006 (viz doručenka u č. l. 19 versa, písemný pokyn soudce kanceláři k vyrozumění účastníků /č. l. 20/ a zásilka vrácená dožádanému soudu dne 6. 3. 2006 jako „nevyžádaná“ /č. l. 22/).
Dovolatel pak jednou větou (viz šestý řádek druhé strany dovolání na č. l. 54) ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a dále důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Aniž svou následující argumentaci výslovně podřazuje pod některý z těchto jednotlivých důvodů, odůvodňuje tuto část dovolání názorem, že „žádný ze svědků nepotvrdil skutečnost, že žalovaný se ve svém trvalém bydlišti v době doručování rozsudku nenacházel, když tito svědci vypovídali pouze o tom, že žalovaný měl být v předmětném období v cizině, což navíc ví zprostředkovaně od matky žalovaného“.
Ve skutečnosti, posuzováno tedy podle obsahu uvedeného argumentu, však oprávněný neuplatňuje ani jeden z ohlášených dovolacích důvodů podle §241 odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř., nýbrž napadá hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatel však nenamítá, že by odvolací soud některou právní normu (v dovolání ostatně neuvádí, o kterou normu by mělo jít, a to ani její citací, ani alespoň poukazem na příslušné zákonné ustanovení) nesprávně vyložil (interpretoval), či použil (aplikoval).
Pokud pak jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani ten ve skutečnosti (ač ohlášen) uplatněn nebyl.
Dovolatel výslovným závěrem, že žádný ze svědků „nepotvrdil skutečnost, že se povinný v době doručování ve svém trvalém bydlišti nezdržoval“, a že „tvrzení žalovaného a provedené důkazy neprokázaly jeho tvrzení“, napadá hodnocení důkazů.
Samotné hodnocení důkazů však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, tedy ani důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o.s.ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. – řečeno obecně – namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Důvodná není ani námitka, že odvolací soud k důkazu nevyslechl žádného zaměstnance pošty, jelikož oprávněný (jenž se při odvolacím jednání omezil pouze na přednes, že navrhuje potvrzení usnesení soudu prvního stupně, případně odmítnutí odvolání pro nedostatek předepsaných náležitostí) žádný takový důkaz ani nenavrhl a potřeba jeho provedení v odvolacím řízení vzhledem k výpovědím svědků najevo nevyšla.
Opodstatněná konečně není ani dovolatelova námitka, že odvolací soud nestandardním postupem poskytl povinnému právní rady, jaké konkrétní důkazy má ke svému tvrzení předložit. Jestliže totiž odvolací soud povinného vyzval, aby své tvrzení, že se v době doručování podkladového rozsudku zdržoval v cizině, doložil konkrétním důkazem, např. cestovním pasem či jinou listinou, případně svědectvím (viz výzva z 20. 12. 2005 na č. l. 15), pak pouze splnil svou poučovací povinnost, předepsanou mu ustanovením §5 o.s.ř. v souvislosti s povinností účastníka přednášet tvrzení a nabízet k nim důkazy, tedy s povinností procesní povahy.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolatel procesně úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. by tedy měl povinnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože však u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu