ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2773.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2773/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) České republiky - Finančního úřadu pro P., b) C. (L.) N. S., c) K. s., spol. s r.o., proti povinnému J. M., za účasti manželky povinného E. M., zastoupeným advokátem, pro částky 3.639.731,20 Kč s příslušenstvím, 2.895.492,60 Kč s příslušenstvím a 261.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. E 280/2000, o dovolání povinného a E. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 6. 3. 2006, č. j. 20 Co 92/2006-73, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ z 21. 1. 2003, č. j. E 280/2000-16, ve spojení s usnesením téhož soudu z 21. 9. 2005, č. j. E 280/2000-43, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Praha-západ z 21. 1. 2003, č. j. E 280/2000-16, ve spojení s usnesením téhož soudu z 21. 9. 2005, č. j. E 280/2000-43, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 6. 3. 2006, č. j. 20 Co 92/2006-73, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 21. 1. 2003, č. j. E 280/2000-16, okresní soud nařídil ve prospěch oprávněného a) výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, jež ve výroku označil takto: · pozemek parc. č. 425/7o výměře celkem 432 m2, rozdělený na díl 1 – pastvina o výměře 416 m2, a díl 2 – ostatní plocha staveniště o výměře 16 m2, zapsáno na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území P. u S. a obec S.,
· rozestavěná budova – rekreační chata bez č. p./č. e. nezapsaná v katastru nemovitostí, postavená na pozemku parc. č. 425/7 o výměře celkem 432 m2, zapsaném na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území P. u S. a obec S.
Usnesením z 21. 9. 2005, č. j. E 280/2000-43, okresní soud s poukazem na ustanovení §335 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 „dále nařídil“ výkon rozhodnutí „ve vztahu k pozemku – parcele č. 425/7, díl 1, pastvina, v katastrálním území P. u S.“ ve prospěch oprávněného b) a „ve vztahu k budově – rekreační chatě bez čísla popisného a čísla evidenčního v obci S., postavené na pozemku – parcele 425/7, pastvina, v katastrálním území P. u S.,“ ve prospěch oprávněné c).
Usnesením ze 6. 3. 2006, č. j. 20 Co 92/2006-73, krajský soud obě usnesení okresního soudu potvrdil. S námitkou nedostatku identifikace pozemku se vypořádal závěrem, že o opaku (tedy že identifikace byla dostatečná) svědčí již samotná skutečnost, že „nařízení výkonu rozhodnutí bylo zapsáno do katastru nemovitostí“ (srov. předposlední odstavec druhé strany usnesení odvolacího soudu na č. l. 74, týkající se pozemku parc. č. 425/7 – dříve, v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, pastvina, nyní trvalý travnatý porost); námitku nedostatku identifikace v katastru nezapsané a popisným ani evidenčním číslem neopatřené rekreační chaty na uvedeném pozemku stojící (z čehož odvolatelé dovozovali, že „předmětem výkonu je neexistující věc“) krajský soud kvalifikoval jako neopodstatněnou s odůvodněním, že identifikace a tedy i existence této stavby byla doložena stavebním povolením a notářským zápisem, jímž byla sepsána kupní smlouva o prodeji tehdy ještě rozestavěné rekreační chaty (viz poslední odstavec druhé strany usnesení odvolacího soudu na č. l. 74).
Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal povinný a jeho (nyní již bývalá) manželka dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm.c ) o.s.ř.; zásadní právní význam dovozují „především z osobního dopadu uvedených rozhodnutí, protože napadenými usneseními jsou jim oběma odebrány veškeré možnosti bydlení.“ Ze stávajícího bytu v P. jsou totiž (byť se zajištěním náhradního bytu) exekučně vyklizováni a jinou možnost bydlení nemají. Zásadní právní význam „věci“ podle dovolatelů spočívá také v tom, že soud prvního stupně „předně neúplně zjistil skutkový stav ohledně identifikace pozemku a navíc neprovedl potřebné důkazy ke zjištění hodnoty pozemku.“ Nesprávné označení charakteru a způsobu využití předmětného pozemku má podle jejich názoru za následek nevykonatelnost dovoláním napadených rozhodnutí, což „ve svém důsledku může vést k logické úvaze, že výkon rozhodnutí směřuje proti zcela jinému pozemku, a to jak co do rozsahu, tak co do druhu.“ Pokud pak jde o stavbu, tedy rekreační chatu, pak skutečnost, že dosud nebyla opatřena číslem popisným ani evidenčním, nebyla nijak zjištěna (např. stavebním povolením nebo alespoň fotografií rozestavěné chaty), z čehož lze podle dovolatelů dovodit, že „předmětem nařízení výkonu je neexistující věc.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatelé však vůbec takovýto důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neuplatňují, jelikož nenamítají, že odvolací soud při rozhodování o věci samé (tedy při řešení otázky, zda jsou splněny materiální i formální předpoklady pro nařízení výkonu, či zda naopak nutno návrh pro nesplnění kteréhokoliv z nich zamítnout) nesprávně aplikoval (použil) či interpretoval (vyložil) některou právní normu. Naopak sami výslovně uvádějí, že soud neúplně zjistil skutkový stav ohledně identifikace pozemku a neprovedl potřebné důkazy ke zjištění hodnoty pozemku (viz předposlední odstavec druhé strany dovolání na č. l. 93 versa). Neúplnost zjištění skutkového stavu, případně neprovedení důkazů však lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod je však (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Námitka „nevykonatelnosti“ dovoláním napadených rozhodnutí (dovozená z „možné logické úvahy“ dovolatelů, že „výkon rozhodnutí směřuje proti zcela jinému pozemku“, či, pokud jde o stavbu, proti „neexistující věci“) je nepřípadná – kromě jiného – již proto, že o vykonatelnosti (v daném případě mají dovolatelé na mysli zcela zjevně vykonatelnost materiální) lze mluvit – viz ustanovení §261a o.s.ř.– jedině v souvislosti s tzv. exekučním titulem, tedy s rozhodnutím (či jiným titulem), na jehož podkladě má být výkon rozhodnutí nařízen, nikoli tedy v souvislosti se samotným rozhodnutím exekučního soudu.
Ostatně o tom, že pozemek parc. č. 425/7 o celkové výměře 432 m2, zapsaný na LV, byl v katastru veden nejprve jako sestávající ze dvou dílů, a to z pastviny o výměře 416 m2 a ostatní plochy - staveniště o výměře 16 m2 (viz výpis z katastru ze 16. 8. 1995 předložený jako příloha oprávněného a/), posléze, v době zahájení vykonávacího řízení, již jen jako pastvina o (celkové) výměře 432 m2 (viz výpis z katastru ze 7. 8. 2000 předložený jako příloha oprávněného c/) , a nakonec jako trvalý travní porost o výměře 432 m2 (viz výpis z katastru z 3. 11. 2005 předložený samotnými dovolateli /č. l. 55/), a že tedy jde stále o týž konkrétní (určitý) pozemek, povinný a jeho bývalá manželka věděli, o čemž svědčí text jejich dohody o vypořádání BSM z 15. 12. 1995 (viz její bod I., 1., 2. na č. l. 100) zejména v souvislosti s excindační žalobou manželky povinného (č. l. 105 versa) a s návrhem povinného na odklad výkonu rozhodnutí (viz zejména poslední odstavec bodu I. návrhu a jeho bod III., 4. /č. l. 106 versa a 107 versa/). Lze tedy shodně s odvolacím soudem uzavřít, že dovolatelé nikdy neměli pochybnosti o tom, kterého pozemku a které – existující – stavby (právě jejichž prodejem, jak ostatně sami tvrdí, „jim budou odebrány veškeré možnosti bydlení“) se výkon rozhodnutí týká a v čí prospěch má být prodej jednotlivých nemovitostí nařízen.
Dovozují-li dovolatelé zásadní právní význam napadených rozhodnutí z jejich „osobního dopadu, protože jsou jim odebrány veškeré možnosti bydlení“, pak jednak neuplatňují žádný z taxativně vymezených (a tím méně pak jediný v daném případě způsobilý) dovolacích důvodů a jednak namítají okolnost pro nařízení výkonu rozhodnutí irelevantní.
Protože tedy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesením soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný a jeho bývalá manželka „dovolání“ směřují (i) přímo proti rozhodnutím soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjejí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání bylo odmítnuto (resp. řízení o něm, v části týkající se rozhodnutí okresního soudu, bylo zastaveno), oprávněným, jež by jinak měli podle §146 odst. 3 (resp. §146 odst. 2 věty první), §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu