ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2779.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2779/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. p. hl. m. P., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné M. Š., zastoupené advokátkou, pro 200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 713/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 20. 7. 2006, č. j. 40 Co 892/2006-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2006, č. j. 42 E 713/2005-38, výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 12. 9. 2005, č. j. 42 E 713/2005-10, pro částku 208,- Kč zastavil (odst. I. výroku), zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí pro náklady předcházejícího řízení (odst. II. výroku), dále zamítl návrh povinné na odložení provedení výkonu rozhodnutí do pravomocného skončení řízení o návrhu povinné na zastavení výkonu rozhodnutí (odst. III. výroku) a též zamítl návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí do skončení řízení u soudu ve Štrasburku (odst. IV. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (odst. V. výroku).
Odvolací soud shora uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II., kterým byl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut, v odstavci IV., kterým byl zamítnut návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí do skončení řízení u soudu ve Štrasburku, a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že povinná neprokázala zaplacení nákladů nalézacího řízení ve výši 2 320 Kč a že její nemajetnost je ve vztahu k ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepodstatná. Zamítnutí návrhu povinné na odklad výkonu rozhodnutí až do doby skončení řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku okresním soudem je věcně správné, neboť povinná před soudy obou stupňů nedoložila, že řízení bylo zahájeno, nehledě na to, že řízení u tohoto soudu nemá suspenzívní účinky.
V dovolání a v jeho doplnění namítá povinná, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Soud v řízení o zastavení a odkladu výkonu rozhodnutí nezohlednil její nízké příjmy a skutečnost, že je starobní důchodkyní. Dle jejího názoru je nad její finanční možnosti hradit „výkonu rozhodnutí“. Nesouhlasí též se zamítnutím svého návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, neboť s ohledem na jí podanou stížnost lze v budoucnu předpokládat zastavení výkonu rozhodnutí; soud měl tedy v souladu s §266 o. s. ř. výkon rozhodnutí odložit. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (tj.proti rozhodnutí ve věci samé), není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná v dovolání názor, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
K námitce povinné, že soud nezohlednil její majetkovou a finanční situaci, dovolací soud uvádí, že je výrazem ustálené soudní praxe, že tyto námitky jsou v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nerozhodné a soud k nim nepřihlíží. Rozhodující je, zda došlo k zániku vymáhaného práva; odvolací soud proto správně zkoumal pouze to, zda povinná náklady nalézacího řízení, k jejichž úhradě byla zavázána exekučním titulem, zaplatila.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí rovněž není přípustné. Platí totiž, že proti jiným rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) než vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. c/ až g/ o.s.ř. dovolání přípustné není, přičemž okolnost, zda jde o rozhodnutí ve věci samé, popř. zda jsou splněny další podmínky podle §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.), významná není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2031/2004). Rozhodování o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí mezi takovými případy uvedeno není.
Není-li dovolání přípustné ani do jednoho z napadených výroků, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem povinné v dovolacím řízení, jakož i tím, že oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu