ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.279.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 279/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. M., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. K., zastoupeného advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 E 636/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2007, č. j. 38 Co 18/2007-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 18. 8. 2003, č. j. 2 E 636/2003-32, Okresní soud v Hodoníně nařídil podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, č. j. 11 Cm 21/2003-37, pro porušení povinnosti zdržet se uzavírání nových smluv se společností C. & A. A., s. r. o., jejichž předmětem je zastupování této společnosti v celním řízení a poskytování příslušného ručení – záruk v celním řízení a to ode dne nabytí právní moci citovaného rozhodnutí, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinnému ve výši 100.000,- Kč.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně co do výše pokuty a pokutu snížil na 50.000,- Kč; jinak usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže soud přezkoumávat splnění vymáhané povinnosti, vychází v tomto směru z návrhu oprávněného. Výši pokuty shledal s ohledem na povahu vymáhané povinnosti nepřiměřenou. Dospěl k závěru, že je třeba zabývat se též její přiměřeností, a i když se jedná o závažné porušení povinnosti uložené soudem a povinný je podnikatelem, jde o první porušení uvedené povinnosti a není podle názoru odvolacího soudu správné uložit pokutu v maximální výši 100.000,- Kč za situace, kdy zákon v ustanovení §351 odst. 1, věty prvé, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) stanoví zákonné rozpětí této pokuty, což je vyjádřeno slovy „až do výše 100.000,- Kč“.
V dovolání – jehož přípustnost nijak nedovozuje - namítá povinný, že rozhodnutí spočívá na rozdílném právním posouzení věci (s odkazem na nesprávně určené ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že poskytoval služby na základě komisionářské smlouvy a udělené plné moci, které byly podepsány před vydáním podkladového rozhodnutí, a žádná nová smlouva uzavřena nebyla, tudíž nemohlo dojít k porušení povinnosti uložené mu v podkladovém rozhodnutí. Dle dovolatelova názoru bylo dále ve věci vyneseno „několik zcela vzájemně protichůdných rozhodnutí, jež nemohou v žádném případě vzájemně obstát“. Uvádí, že „napadené usnesení a současně i rozsudek soudu hodnotí situaci, která vznikla v rámci soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 21/2003“, a podává výčet soudních rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal tato rozhodnutí ve věci samé na zřetel, ačkoliv potvrzují skutečnost, že dovolatel jednal vždy v souladu s právem, v dobré víře a na základě platných obchodních zvyklostí. Především pak poukazuje na skutečnost, že krajský soud rozhodl o odvolání v době, kdy již bylo podkladové rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. 7 Cmo 495/2003-114, zrušeno. Navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (a v daném případě – posuzováno materiálně – jde skutečně o potvrzující rozhodnutí) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, a zda právo není prekludováno. V řízení o výkon rozhodnutí soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Námitka dovolatele, že odvolací soud nevzal na zřetel rozhodnutí v rámci soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 21/2003 a především usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. 7 Cmo 495/2003-114, kterým bylo vykonávané rozhodnutí zrušeno, byla v řízení vznesena až v dovolání, jde tedy – z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. – o nepřípustné novum (v odvolání ze dne 23. 9. 2003 /č. l. 34/ dovolatel tuto skutečnost neuplatnil).
V usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 166 (srov. také Stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31, bod XI.), Nejvyšší soud vyložil, že ačkoli odvolací řízení ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) je ovládáno zásadou úplné apelace (§254 odst. 4 o. s. ř., §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), i pro ně platí, že k novým skutečnostem smí odvolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže byly v odvolání uplatněny (§212a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud rozhodl o odvolání dne 30. 1. 2007, kdy již bylo podkladové rozhodnutí - usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. 7 Cmo 495/2003-114 – zrušeno. Tato skutečnost tedy byla dovolateli známa, nicméně jím nebyla dodatečným podáním uplatněna.
Jelikož napadené rozhodnutí nelze shledat zásadně významným po právní stránce a dovolatel argumenty na podporu tohoto závěru ani nepřednesl, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu