ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2973.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2973/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. P. K., o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 199/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 5. 2006, č. j. 6 Co 884/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 26. 1. 2006, č. j. 4 C 199/2005-30, jímž okresní soud – s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala své vlastnictví k předmětným nemovitostem – zamítl žalobu o jejich vyloučení z exekuce vedené ve prospěch žalovaného. Oproti soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že kupní smlouva z 23. 4. 2004, kterou měl J. B. (povinný v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 11 Nc 1302/2004 ve prospěch oprávněného Ing. P. K., tedy v daném řízení žalovaného) předmětné nemovitosti prodat žalobkyni, je sice platná, avšak pro nedostatek vkladu do katastru nemovitostí neúčinná (§47 odst. 1 občanského zákoníku), odvolací soud uzavřel, že smlouva je podle §44 odst. 7 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §39 občanského zákoníku neplatná, jelikož povinný ji se žalobkyní uzavřel teprve poté, co mu dne 4. 2. 2004 bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (vedené již dříve u téhož soudu pod sp. zn. 7 Nc 1237/2003 ve prospěch oprávněné W. speciální produkty s.r.o.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že:
usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce na majetek povinného, vydané pro konkrétně označeného oprávněného, se bez dalšího vztahuje na jiné oprávněné osoby, které se v samostatném exekučním řízení domáhají uspokojení své pohledávky proti témuž povinnému;
zákaz uložený povinnému usnesením soudu I. stupně o exekuci, tedy omezení nakládání s majetkem se nevztahuje pouze na majetek, který má v držení v čase doručení tohoto usnesení, ale bez dalšího a bez poučení se vztahuje na majetek nabytý v budoucnosti;
právní úkon zakládající převod majetku učiněný před vydáním exekučního příkazu na majetek povinného je platný, jestliže se týká majetku, který povinný neměl v držení v čase doručení usnesení soudu prvního stupně, jímž byla exekuce na majetek povinného nařízena, avšak tentýž právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, neb tímto právním úkonem je porušen zákaz dispozice daný usnesením soudu I. stupně pro povinného v čase, kdy tento majetek neměl, ale nabyl jej v čase do vydání exekučního příkazu vydaného ve prospěch odlišného oprávněného.
Zásadní právní význam má napadené rozhodnutí podle dovolatelky také proto, že soud v této věci rozhodl o míře ochrany vlastnického práva a o účinnosti soudního rozhodnutí vůči třetím osobám nad rámec zákona. Žalobkyně, aniž specifikuje dovolací důvod, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jí „nepodařilo prokázat, že má k předmětným nemovitostem postiženým exekucí vlastnické popř. jiné právo nepřipouštějící provedení exekuce.“ Exekuční příkaz k předmětným nemovitostem exekutor vydal 28. 4. 2004, tedy v den, kdy povinný podle dovolatelky již nebyl vlastníkem nemovitostí, jelikož ty dne 23. 4. 2004 platnou smlouvou převedl na dovolatelku a téhož dne zahájil příslušný katastrální úřad řízení o povolení vkladu vlastnického práva pro dovolatelku. V rozhodnutí Katastrálního úřadu pro J. k., sp. zn. V-1188/2004-305, ze 17. 65. 2004, jímž se toto řízení zastavuje, je jako důvod zastavení řízení označeno zpětvzetí návrhu (viz č. l. 3 spisu), to však nikdy nebylo dovolatelce doloženo, nicméně je zřejmé, že právo dovolatelky na provedení vkladu vlastnického práva trvá.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná však dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, vůbec neuplatnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Žalobkyně však nenamítá, že by odvolací soud některou právní normu (v dovolání ostatně neuvádí, o kterou normu by mělo jít, a to ani její citací, ani alespoň poukazem na příslušné zákonné ustanovení) nesprávně vyložil (interpretoval), či použil (aplikoval). Dovozuje-li v bodě V. dovolání (č. l. 57), že smlouva, jíž předmětné nemovitosti od povinného měla nabýt, byla dne 23. 4. 2004 uzavřena platně, a že tedy soudní exekutor nemohl dne 28. 4. 2004 vydat exekuční příkaz, pak jednak napadá zjištění, z něhož odvolací soud žádné právní závěry neučinil, a jednak nesprávně přisuzuje relevanci okamžiku vydání exekučního příkazu (28. 4. 2004), zatímco odvolací soud kvalifikující kupní smlouvu jako neplatnou podle §44 odst. 7 exekučního řádu tuto neplatnost dovozuje ze skutečnosti, že smlouva byla uzavřena teprve poté, co bylo (dne 4. 2. 2004) povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce.
Napadené rozhodnutí je postaveno na hodnotícím závěru, že dovolatelka neprokázala (a to ani výpisem z katastru nemovitostí, ani kupní smlouvou ani jinak) své vlastnictví k předmětným nemovitostem, že tedy v tomto směru neunesla důkazní břemeno, stíhající ji jako žalobkyni v řízení o vylučovací žalobě; samotné hodnocení důkazů však ani jedním z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§241a odst. 2, 3 o.s.ř.) úspěšně napadnout nelze. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, účastníku či listině nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod.
Protože tedy, jak plyne z výše uvedeného, dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nelze, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalovanému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu