ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3018.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3018/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Z. K., proti povinné Z. S., o provedení vyklizení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 E 3/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2006, č. j. 7 Co 842/2006-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 2. 2006, č. j. 10 E 3/2006-17, kterým Okresní soud v Jindřichově Hradci nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu v domě v L. n. L. a přestěhování povinné do zajištěného bytu v domě v N. u. v L. n. L. Na základě skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že prostřednictvím obce zajištěný byt splňuje hlediska, která ustanovení §712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, spojuje s tzv. přiměřeným náhradním bytem, na nějž má povinná podle podkladového rozsudku právo.
V dovolání – ohlašujíc nesprávné právní posouzení věci – povinná namítá, že jí sice byl předložen návrh na uzavření nájemní smlouvy k bytu v domě v N. u. v L. n. L., ale „obsahoval množství věcných chyb“ (např. nesprávnou adresu nájemkyně, omyl v čísle domu při stanovení povinnosti odklízet sníh); i když oprávněná s věcně bezchybným návrhem smlouvy disponuje (a předložila ho odvolacímu soudu), dovolatelka jej nemá. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné zamítl. Poukázala na to, že odvolací soud vycházel z návrhu nájemní smlouvy z 10. 5. 2006, který však byl po připomínkách povinné dne 29. 5. 2006 opraven, takže zajištění bytové náhrady oprávněná řádně prokázala.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“), pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu, se použijí dosavadní právní předpisy (tj. občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“), byl-li výkon rozhodnutí vyklizením nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Tak tomu bylo v projednávaném případě, neboť výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu nařídil Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 10. 5. 1995, č.j. E 269/1995-12. Dosavadní právní předpisy proto správně aplikoval nejen soud prvního stupně (což vyplývá přímo z výroku o věci samé), ale i odvolací soud (viz bod 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud tudíž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady – k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti – v dovolání povinná nenamítá a ze spisu nevyplývají.
Ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. měnícím (nýbrž potvrzujícím), a nelze ho podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných pod písmeny b/ až f/ uvedeného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila (odstavec 2/).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud – aniž se mohl zabývat námitkami dovolatelky – je odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první per analogiam, o.s.ř. Oprávněné (zastoupené advokátem) přísluší náhrada za podmínky, že náklady vynaložila účelně (srov. §142 odst. 1, větu první, o.s.ř.); o takové náklady však v daném případě nejde, jestliže vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek (dovolacího) řízení určující. Této procesní situaci pak odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu