ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3046.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3046/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Z P., zastoupeného advokátem, proti povinnému R. S., zastoupenému advokátem, pro 149.469,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 4203/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2006, č. j. 13 Co 9/2006-127, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 10. 2005, č.j. 16 Nc 4203/2003-95, jímž Okresní soud v Chebu zamítl návrh, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce (nařízené podle rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1998, č.j. 7 C 235/97-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 12 Co 393/99, a podle usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 16 E 1397/2000, a ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 16 E 1727/2000, k uspokojení pohledávky 149.469,10 Kč s 23 % úroky z prodlení od 12. 7. 1997 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady předcházejícího výkonu rozhodnutí usnesením ze dne 21. 8. 2003, č.j. 16 Nc 4203/2003-6, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2003, č.j. 16 Nc 4203/2003-9, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2004, č.j. 11 Co 712/2004-23). Odvolací soud neshledal důvody pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.,“ ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), zejména uzavřel, že vymáhaná pohledávka uplatněným kompenzačním projevem povinného nezanikla; povinný pohledávku představující majetkovou sankci za prodlení oprávněného s placením nájemného za 3. a 4. čtvrtletí roku 1995 neměl. Oprávněný se s úhradou nájemného za uvedené období nemohl dostat do prodlení, neboť v průběhu nalézacího řízení proti pohledávce povinného započetl část své pohledávky za povinným z titulu bezdůvodného obohacení, jež byla předmětem nalézacího řízení, takže pohledávka povinného v plné výši zanikla.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž ohlašuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že „příčinou nesprávného rozhodnutí byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění.“ Namítá, že pohledávka oprávněného vznikla protiprávní manipulací s účetními doklady, jíž se dopustily zaměstnankyně obou účastníků, oproti tomu jeho nárok, který proti vymáhané pohledávce uplatnil, a který byl soudy obou stupňů odmítnut, vycházel z platného smluvního ujednání. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ve věci rozhodl, ačkoli v protokolu o jednání není zmínka o jím vznesené námitce podjatosti soudkyně krajského soudu JUDr. K. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Otázka existence pohledávky oprávněného byla vyřešena nalézacím soudem, jenž rovněž dovodil, že došlo k započtení proti pohledávce povinného z titulu nájemného. Pro případ, že dovolací soud dojde k závěru, že dovolání povinného je přípustné, navrhl, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadaného rozhodnutí dospět nelze.
Námitkami o neoprávněnosti vymáhané pohledávky dovolatel jednak napadá věcnou správnost exekučního titulu [Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58)], jednak jimi zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), kterým je ale možno dovolání odůvodnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238, §238a o.s.ř.). K přípustnosti dovolání, jež může být založena jen na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou s to vést ani argumenty, jimiž je uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); takovými jsou v souzené věci výtky stran protokolace odvolacího soudu k povinným uplatněné námitce podjatosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Dovolání, které není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o.s.ř., Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu