ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3187.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3187/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. O2 C. R., a. s., proti povinnému V. K., zastoupenému advokátem, pro 20.708,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 3503/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze 27. 9. 2006, č.j. 25 Co 397/2006-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 9. 1999, č.j. E 3503/99-4, jímž obvodní soud nařídil podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 3. 1999, č.j. 121410/99-631/Mai/G, k uspokojení pohledávky 20.708,- Kč s 20 % úroky od 1. 11. 1998 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 42,- Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí 1.841,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uvedl, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat „výši vymáhané částky.“
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl „v celém jeho rozsahu“ povinný dovoláním, hodnoceno podle obsahu však dovolání směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že neposoudil objektivně jeho námitky a předložené listinné důkazy, zejména faktury, jimiž dokládal, že mu byly účtovány neúměrně vysoké částky za užívání telefonní stanice i hovory po odpojení stanice, což několikrát bezvýsledně reklamoval. V uvedeném spatřuje otázku zásadního právního významu, jakož i v „nespravedlnosti,“ má-li platit úroky z vymáhané pohledávky od 1. 11. 1998 do zaplacení, a usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mu bylo doručeno téměř sedm let po jeho vydání. Současně se táže, zda je usnesení s ohledem na to vykonatelné.
Dovolání není přípustné.
Jelikož odvolací soud projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o.s.ř.“), v rozporu s ustanovením části dvanácté, hlavy I., bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb., projednal Nejvyšší soud věc podle občanského soudního řádu ve stejném znění, tj. ve znění účinném do 31. 3. 2005 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2003 pod č. 156).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný a zda právo není prekludováno.
Těžiště dovolací argumentace tvoří námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Je však výrazem ustálené soudní praxe, že v řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4). Odvolací soud proto nepochybil, pokud se takovými výtkami povinného nezabýval.
Usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, je vykonatelné, doručením (§171 odst. 2, §254 odst. 1 o.s.ř.); okolnost, že dovolateli bylo doručeno až 5. 4. 2006, je nerozhodná.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však v tomto stadiu řízení náklady nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu