ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3326.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3326/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v T., proti povinnému O. N., zastoupenému advokátem, pro 5.577,60 Kč, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 23 E 423/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č.j. 25 Co 463/2005-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze v označení exekučního titulu upřesnil) usnesení ze dne 27. 6. 2005, č.j. 23 E 423/2005-8, kterým Okresní soud v M. nařídil podle usnesení Okresního soudu v T. ze dne 7. 1. 2003, č.j. 1 T 80/2000-145, k uspokojení pohledávky 5.577,60 Kč výkon rozhodnutí srážkami z důchodu povinného. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny. V řízení o výkon rozhodnutí – glosuje odvolací soud odvolatelovy námitky – nelze exekuční titul zrušit, stejně tak je vyloučeno zprostit povinného dluhu, o němž bylo podkladovým rozhodnutím rozhodnuto.
V dovolání povinný namítá, že Okresní soud v T. před vydáním rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, nesplnil svou „procesní povinnost“ zjistit jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry (to pokládá za zásadně právně významné), nepřihlédl k tomu, že dovolatel je starobní důchodce, nezjišťoval, zda případné vymáhání nákladů státu ho neuvede do těžké sociální a finanční situace, a nevyžádal si od ustanoveného obhájce stanovisko k tvrzení, že mu dovolatel již zaplatil 6.000,- Kč. Protože podkladové rozhodnutí je nesprávně, navrhl, aby je dovolací soud zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel sice pokládá rozhodnutí za zásadně právně významné, hodnocením v dovolání obsažené argumentace však k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4). Námitky proti věcné správnosti exekučního titulu – a ty jsou výlučně obsaženy v dovolání – byly uplatnitelné toliko v řízení, v němž byl vydán.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu