ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3544.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3544/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ing. I. K., zastoupené advokátkou povinné M. V., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 E 126/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 21. 7. 2006, č. j. 40 Co 553/2006-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 21. 7. 2006, č. j. 40 Co 553/2006-48, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 17. 1. 2006, č. j. 47 E 126/2005-35, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh na jeho nařízení zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že svědecká výpověď D. H., živnostnice provozující ubytovací služby, není důkazem způsobilým prokázat, že titulem požadované přístřeší bylo pro povinnou – již – zajištěno, nýbrž pouze to, že tato provozovatelka ubytovny M. „je schopna zajistit ubytování pro povinnou…za předpokladu, že ta ubytování zaplatí, a teprve tehdy bude ubytována.“ S tímto odůvodněním odvolací soud uzavřel, že k výkonu navržený rozsudek se dosud nestal formálně vykonatelným.
V dovolání oprávněná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v nesprávném posouzení vykonávaného rozsudku jako formálně nevykonatelného, vyvozeném ze závěru, že svědeckou výpovědí provozovatelky ubytovny nebylo prokázáno, že přístřeší pro povinnou bylo již zajištěno, ale pouze to, že svědkyně je schopna povinnou ubytovat, pokud bude za ubytování zaplaceno.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k výkonu navržený rozsudek je formálně nevykonatelný.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Závěr, že přístřeším ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí občanského zákoníku se – bez ohledu na to, že jeho trvání vykonávané rozhodnutí nijak neohraničilo – rozumí dočasné poskytnutí ubytování např. na základě smlouvy o ubytování podle §754 a násl. občanského zákoníku, byl judikován již v usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod poř. č. 206.
V daném případě pak jde o to, zda lze prohlášení provozovatelky (a vlastnice) ubytovacího zařízení, učiněné (kromě písemné formy /viz listina z 15. 9. 2005 na č. l. 13/) formou svědecké výpovědi do soudního protokolu o jednání, majícího povahu veřejné listiny, že je schopna povinnou ubytovat, „pokud si zájemce ubytování zaplatí“, považovat za splnění podmínky předepsané ustanovením §343 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §712 odst. 5 věty třetí občanského zákoníku, tedy za průkaz toho, že přístřeší bylo pro povinnou zajištěno.
Tvrzení oprávněného, že bytovou náhradu pro povinného zajistil sám, lze prokázat prohlášením vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1996, pod poř. č. 41). Dovodila-li judikatura uvedený závěr ohledně náhradního bytu, není důvodu k závěru jinému pro případy, kdy bytovou náhradou (byť sui generis) má být přístřeší. Lze-li pak (viz výše) za přístřeší považovat i ubytování podle §754 občanského zákoníku (z jehož druhého odstavce plyne pro ubytovaného povinnost platit ubytovateli cenu ubytování ve lhůtách stanovených ubytovacími řády), pak nemůže obstát názor, že prohlášení vlastnice ubytovny o její schopnosti ubytovat (na základě žádosti oprávněné) povinnou, jestliže ta za ubytování zaplatí, není průkazem toho, že přístřeší bylo zajištěno.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu