ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3548.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3548/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného nezletilého A. D., zastoupeného matkou jako nezletilý, právně zastoupeného advokátkou, proti povinnému J. D., pro výživné, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 4186/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 31. 7. 2006, č. j. 15 Co 425/2006-22, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 31. 7. 2006, č. j. 15 Co 425/2006-22, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení z 30. 3. 2006, č. j. 9 Nc 4186/2006-6, jímž okresní soud k návrhu oprávněné z 20. 3. 2006 nařídil exekuci, změnil tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že vymáhaná pohledávka byla sice uhrazena teprve 22. 3. 2006, tedy po termínu splatnosti stanoveném vykonávaným titulem, avšak přede dnem vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (z 30. 3. 2006, viz výše). Protože „pro nařízení exekuce je rozhodný (i pro odvolací soud) stav věci v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně“, uzavřel krajský soud, pak „ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce vymáhaná pohledávka neexistovala, a nebyly proto splněny podmínky pro nařízení exekuce.“
V dovolání oprávněný namítá existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud se – v rozporu s ustálenou judikaturou – otázkou, zda a v jakém rozsahu bylo plněno, zabýval již při nařízení exekuce. Vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, pak podle dovolatele spočívá v tom, že podání povinného ze 6. 6. 2006 (č. l. 8) označené jako odvolání, mělo být správně posouzeno podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) jako návrh na zastavení exekuce.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že návrh na nařízení exekuce nutno pro neexistenci vymáhané pohledávky (v důsledku jejího zániku splněním) ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnout, a dále otázka, zda řízení trpělo vadou spočívající v nesprávném posouzení podání povinného jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namísto jeho správné kvalifikace jako návrhu na zastavení exekuce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V obecné rovině platí, že při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá – pouze – zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný (materiálně i formálně), zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný. Soudní praxe (srov. např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21) je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud naopak nezkoumá (nezjišťuje), zda a v jakém rozsahu povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, a že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Okolnosti takové povahy mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.
Ve výše uvedeném stanovisku sp. zn. Cpj 159/79 Nejvyšší soud také zdůraznil, že obsahuje-li podání povinného výlučně námitky, které mohou být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí, má být posouzeno jako návrh na zastavení tohoto výkonu, i když bylo označeno jako odvolání; o takovém podání rozhodne soud prvního stupně, jelikož předkládání spisu odvolacímu soudu k vyřízení odvolání by v takovém případě vedlo ke zbytečným průtahů řízení (str. 181/519 stanoviska).
Výše uvedenými judikatorními závěry se však odvolací soud neřídil, v důsledku čehož je jeho právní posouzení nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu