ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.3693.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3693/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněných a) J. P., b) V. P., zastoupených advokátem, proti povinnému M. Š., zastoupenému advokátem, pro 41 125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 Nc 7496/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2007, č.j. 19 Co 1319/2007-66, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl dovolání povinného proti usnesení ze dne 20. 11. 2006, č.j. 17 Nc 7496/2006-8, jímž okresní soud nařídil na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, č.j. 1 Co 109/2006-113, exekuci k uspokojení pohledávky oprávněné J. P. ve výši 20 562,50 Kč a k uspokojení pohledávky oprávněného V. P. ve výši 20 562,50 Kč a pro náklady exekuce, přičemž jejím provedením pověřil JUDr. A. B., soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce; vadami nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, se již zabývat nemůže, nezkoumá ani, zda povinný splnil uloženou mu povinnost dobrovolně.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), shledává dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda „lze nařizovat exekuci v případech, kdy je takový postup v rozporu s §3 občanského zákoníku, tedy v rozporu s dobrými mravy“, a jeho důvodnost dovozuje z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nařízenou exekucí byl postižen starobní důchod povinného, který je jeho jediným příjmem, a v důsledku exekuce dojde k zásahu do již tak špatné sociální situace povinného i jeho manželky. Starobní důchod potřebuje v plné výši k tomu, aby „mohl žít alespoň zdánlivě a vzdáleně důstojně vzhledem ke svému věku a zdravotnímu postižení, když už za stávajících okolností je pro povinného nanejvýš obtížné hradit své životní náklady, stejně tak životní náklady na životní potřeby své manželky.“ Povinný se svoji manželkou žijí v maringotce, nemají peníze na opravu zchátralé nemovitosti. Exekuci považuje za zjevně neúčelnou a v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávnění se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, jež odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Co se týká namítaného rozporu nařízení exekuce s dobrými mravy, v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil Nejvyšší soud závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat ani proti usnesení o nařízení exekuce podle zákona. č. 120/2001 Sb., že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který nemá místo v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu. Sociální situace povinného je proto pro rozhodování o nařízení exekuce bezvýznamná.
Podobně nemůže z hlediska přípustnosti obstát ani námitka dovolatele, týkající se nevhodnosti způsobu provedení exekuce. V případě exekuce dle zákona č. 120/2001 Sb. soud nepřezkoumává při nařizování exekuce, jíž pověřuje soudního exekutora, zda-li k vydobytí pohledávky oprávněného není vhodnější výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda-li navržený způsob exekuce není zřejmě nevhodný (a contrario §263 odst. 1 a §264 o. s. ř.). Zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce materiální i formální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda vymáhané právo není prekludováno, zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem, a je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti. Při exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. je to výhradně exekutor, který je zákonem oprávněn k tomu, aby určil způsob provedení exekuce v příkazu k provedení exekuce dle §47 a násl. citovaného zákona. Při respektování ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., dle kterého proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, lze dosáhnout přezkumu postupu exekutora z pohledu přiměřenosti způsobů provedení exekuce jen prostřednictvím institutů odkladu či zastavení exekuce.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud ho odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněným v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu