ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4989.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4989/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné O. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinné H. S., zastoupené advokátem, pro částku 4 515,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. Nc 5126/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2007, č. j. 20 Co 188/2007-11, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě nařídil usnesením ze dne 26. července 2005, č. j. Nc 5126/2005-4, podle rozhodnutí Č. t. ú. ze dne 19. ledna 2004, č. 160026/2003-636-V. výpr., k vydobytí pohledávky ve výši 4 515,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z dlužné částky od 6. prosince 2003 do zaplacení a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil, soudního exekutora.
Usnesení okresního soudu napadla povinná odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že jej v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Odmítnutí odůvodnil krajský soud tak, že odvolání povinné neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle ustanovení §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná včas dovolání, v němž namítla, že exekuce na její majetek nebyla nařízena důvodně. Vyúčtování za poskytnuté telefonní služby, které bylo podkladem pro nařízení exekuce, povinná reklamovala, o výsledku reklamace ale nebyla dosud informována.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinné proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Pokud dovolatelka namítla, že vůči podkladovému rozhodnutí Č. t. ú. uplatnila reklamaci, ve které napadla nesprávný postup tohoto úřadu, Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vyslovil, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k (případným) vadám řízení jež předcházely jeho vydání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62). Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu