ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5011.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5011/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. K., zastoupené advokátem, proti povinnému J. K., zastoupenému advokátem, pro částku 141.022,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 Nc 10772/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 15 Co 169/2006-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 18. července 2005, č. j. 36 Nc 10772/2005-3, jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2003, č. j. 25 C 475/99-138, k vydobytí pohledávky ve výši 141.022,90 Kč, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný včas dovolání (dne 1. března 2007 doplněné podáním jeho zástupce), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo podáno z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel předně namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když exekuce byla nařízena v rozporu s hmotným právem, a to s §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. a §520, §522 a §567 obč. zák. Ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. může být exekuce nařízena pouze tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí. V posuzovaném případě soudy nevzaly v úvahu, že řádnému a dobrovolnému plnění povinného zabránila sama oprávněná, když k plnění opakovaně neposkytla součinnost. Jelikož povinný plnil peněžitý dluh prostřednictvím pošty (peněžní poukázkou), došlo ve smyslu §567 obč. zák. k jeho splnění již samotným poukázáním peněžních prostředků, a to bez ohledu na skutečnost, že oprávněná prostředky odmítla převzít. Rozhodné v této souvislosti je, že se peněžní prostředky dostaly do sféry jejího vlivu. Oprávněná svým jednáním navíc způsobila následek předvídaný ustanovením §520 obč. zák., tedy se sama dostala jako věřitel do prodlení. Návrh na nařízení exekuce podaný za této situace byl v rozporu s dobrými mravy a jeho jediným důvodem byla snaha oprávněné připravit povinného o další peněžní prostředky. Řízení je dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl některé důkazy navržené povinným, které přitom byly rozhodující pro objasnění skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na zjištěních, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů jasně vyplývá, že se povinný opakovaně pokusil o splnění svého dluhu vůči oprávněné, a ke splnění nedošlo pouze proto, že oprávněná plnění odepřela přijmout. Odvolací soud však bez bližšího odůvodnění nepokládá tuto skutečnost za zjištěnou. Odvolací soud se konečně nevypořádal ani se skutečností, že podkladové rozhodnutí bylo k odvolání oprávněné zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 22 Cdo 2397/2004-186. V závěru dovolání dovolatel výslovně napadl i související výrok o náhradě nákladů řízení a nákladech exekutora. Návrh na nařízení exekuce podaný oprávněnou je v rozporu s dobrými mravy, náklady exekuce by proto měla hradit oprávněná. Dovolatel navrhl aby Nejvyšší soud napadené usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v dovolání přednesl, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce - §130 zákona č. 120/2001 Sb.) soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému. Takové okolnosti mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se tak soud nezabývá ani tím, zda oprávněný poskytl povinnému součinnost potřebnou ke splnění dluhu; ani tato okolnost není pro nařízení exekuce rozhodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005). Ostatně Nejvyšší soud již vyložil (usnesení ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005), že povinnému (a to i po nařízení exekuce) nic nebrání v tom, aby, má-li za to, že z nejrůznějších důvodů nemůže plnit oprávněnému, splnil dluh uložením do soudní úschovy.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustanovení §520 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), které stanoví, že k prodlení dlužníka nedojde také tehdy, jestliže mu věřitel neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu, se vztahuje na součinnost poskytovanou v době stanovené ke splnění, tj. v době splatnosti pohledávky (v posuzovaném případě ve lhůtě stanovené k plnění vykonatelným rozhodnutím), nikoli v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je, protože nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí, prováděna exekuce (kdy lhůta stanovená vykonatelným rozhodnutím marně uplynula a povinný nesplnil, co mu bylo rozhodnutím uloženo). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005.
Rovněž okolnost, že rozhodnutí, na jehož podkladě byla exekuce na majetek povinného nařízena, bylo po nařízení exekuce v dovolacím řízení zrušeno, může být hodnocena pouze v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud proto nijak nepochybil pokud k tomuto tvrzení v napadeném rozhodnutí nepřihlédl.
Pokud dovolatel dále namítl, že podání návrhu na exekuci bylo v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud k tomu připomíná následující. O rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikované pod č. 67 v časopise Soudní judikatura č. 4/2003).
Námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadě podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Proti výroku o nákladech exekuce není dovolání přípustné. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu