ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5248.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5248/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné X – s., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinné K. N., zastoupené advokátkou, pro 38.233,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc 2030/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2003, č. j. 20 Co 577/2003-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 2. 2002, č. j. 15 Nc 2030/2002-6, kterým Okresní soud v Břeclavi nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 4. 2001, č. j. 8 C 573/98-49, pro vymožení pohledávky oprávněné (do 22. 12. 2005 podnikající pod obchodní firmou MOS, s. s r. o.) ve výši 38.233,10 Kč s 17 % úroky od 1. 7. 1997 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 8.290,- Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. M. R., soudního exekutora. Konstatoval, že pokud má účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, a případné doručení rozhodnutí, přímo účastníku je neúčinné. Z tohoto důvodu nemohl přisvědčit námitce povinné, že ji nebylo podkladové rozhodnutí doručeno. Ve vztahu ke třetím osobám nemůže povinná úspěšně zpochybnit výsledky nalézacího řízení s poukazem na to, že obecný zmocněnec nevykonával řádně její zastupování, resp. nevykonával je podle jejich pokynů. Odvolací soud proto uzavřel, že exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že byla poškozena panem F. B., který coby její obecný zmocněnec dlužnou částku uznal a včas nepodal odvolání proti podkladovému rozsudku, což mělo za následek, že se povinné rozsudek ve věci samé „do rukou vůbec nedostal“ a povinná tím „ztratila možnost jakkoli toto řízení byť i dohodou ovlivnit“. Dále poukazuje na to, že jako starobní důchodkyně pociťuje „přílišnou tvrdost rozsudku“, když dluh nyní vysoce přesahuje částku 100.000,- Kč, a dále se domnívá, že požadovaný 17 % úrok je „příliš vysoký a dalece přesahuje její možnosti“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Z mezí ustálené soudní praxe se odvolací soud neodchýlil ani v otázce námitky nedoručení vykonávaného rozsudku přímo povinné. Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť s doručením rozsudku soudu prvního stupně nejsou spojeny žádné úkony, které musí účastník nezbytně provést sám osobně. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku proto soud doručí účastníkovi jen tehdy, jestliže nemá zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Má-li však takového zástupce (a k datu doručení se ve spise nenachází doklad o zániku zastoupení), není soud povinen doručovat rozsudek vedle zástupce rovněž účastníku řízení; učiní-li tak přesto, jedná se o úkon nadbytečný a z hlediska běhu odvolací lhůty irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2277/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 2/2003 pod č. 24).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu