ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.544.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 544/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. B., s.r.o., proti povinným 1) J. T. a 2) J. T., zastoupeným advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 1561/97, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 9 Co 645/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2004, č.j. 49 E 1561/97-59, jímž okresní soud nařídil provedení (již nařízeného) výkonu rozhodnutí vyklizením předmětného bytu s bytovou náhradou a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním.
Při zkoumání včasnosti dovolání Nejvyšší soud věc posoudil především z intertemporálního hlediska. Výkon rozhodnutí okresní soud nařídil dne 26. 1. 1998 (tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb.), jeho provedení pak usnesením ze dne 20. 8. 2004, tedy již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2001. Odvolací soud poté – v souladu s ustanoveními bodů 15. a 27. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – dne 31. 10. 2005 rozhodl správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (rozhodný je totiž okamžik nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli nařízení jeho provedení). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno použít zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve znění do 31. 12. 2000, i pro účely posouzení včasnosti dovolání (bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání je opožděné.
Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 27. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Dovolání v této věci tedy mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. O délce lhůty k podání dovolání byli povinní správně poučeni v napadeném rozhodnutí.
Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení doručeno oprávněné i oběma povinným dne 16. 2. 2006 a téhož dne nabylo právní moci. Posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl tedy čtvrtek 16. 3. 2006 (§57 odst. 2 o.s.ř.). Bylo-li dovolání podáno osobně u soudu dne 14. 4. 2006, stalo se tak po marném uplynutí dovolací lhůty.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, jako opožděné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4, věty první, o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu