ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5520.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5520/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. B., zastoupeného advokátkou, proti povinnému V. L., zastoupenému advokátem, pro nezastupitelné jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 E 358/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2006, č. j. 11 Co 564/2005-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 1.249,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 15. dubna 2005, č. j. 26 E 358/2005-7, jímž okresní soud nařídil podle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2005, č. j. 13 Co 926/2004-42, za porušení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práv vyplývajících oprávněnému ze smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 19. května 2003 a její přílohy – geometrického plánu umisťování vozidel, vraků, autovraků a jiných věcí na přístupové cestě, vymezené geometrickým plánem, a vedoucí přes pozemek st. p. č. 144/1 a p. p. č. 516/1 v katastrálním území S. R. k nemovitostem ve vlastnictví žalobce – ke stavbě bez č. p. /č. e. na pozemku st. p. č. 2160 v katastrálním území S. R., a k pozemkům – st. p. č. 2160 a st. p. č. 144/3 v katastrálním území S. R., výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 20.000,- Kč, a uložil povinnému povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů výkonu rozhodnutí. Současně rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný včas dovolání (napadené usnesení odvolacího soudu bylo povinnému doručeno teprve dne 23. října 2006 – viz č. l. 23v., dovolání bylo k soudu prvního stupně podáno dne 13. prosince 2006 telefaxem, dne 18. prosince 2006 byl soudu předložen originál dovolání - viz č. l. 30a, 40), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V odůvodnění dovolání namítl, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Odvolací soud pochybil, pokud při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťoval, zda povinný skutečně porušil své povinnosti a vycházel toliko z tvrzení oprávněného. Takový postup soudu považuje dovolatel za nepřípustný, a to zejména v situaci, kdy je výkon rozhodnutí realizován ukládáním pokut, jejichž příjemcem je stát (Okresní soud v Karlových Varech). Soud vycházel pouze z nepotvrzených tvrzení, která ovšem nemají oporu v obsahu spisu (provedeném dokazování). Výkon rozhodnutí byl později, když bylo zjištěno, že se povinný porušování povinnosti nedopouští, usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 18 C 221/2004-159, zastaven. Soud rovněž nijak neodůvodnil, proč je výkon rozhodnutí nařízen toliko proti dovolateli, když podkladové rozhodnutí směřovalo proti více osobám a neodůvodněná zůstala také výše pokuty, která byla dovolateli uložena. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.
Oprávněný se k dovolání povinného především vyjádřil tak, že jej považuje za opožděné, kterýžto závěr dovozuje z doložky právní moci (21. března 2006) vyznačené na napadeném usnesení. Pokud by ale Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru, navrhl dovolání povinného zamítnout jako nedůvodné s tím, že není zřejmé v čem dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu ve smyslu uplatňovaného dovolacího důvodu.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v dovolání přednesl, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, popř. zda ve smyslu §351 odst. 1 o. s. ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil (v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí). Takové okolnosti mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g), §269 odst. 1 o. s. ř., přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2005 pod č. 101).
Pokud jde o dovolatelovu námitku, že výkon rozhodnutí byl nařízen pouze proti jeho osobě přesto, že podkladové rozhodnutí směřovalo proti více osobám, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §511 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. V posuzovaném případě rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 13 Co 926/2004, tak, že žalovaní 1) L. P., 2) V. L. (povinný) a 3) K. P. „…jsou povinni společně a nerozdílně zdržet se zásahu do výkonu práv žalobce (oprávněného)…“. Odvolací soud tak správně potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil k návrhu oprávněného a na podkladě citovaného rozhodnutí výkon tohoto rozhodnutí proti jednomu ze tří pasivně legitimovaných žalovaných (tj. proti dovolateli).
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá ani námitka nepřiměřenosti uložené pokuty. Zásadní právní význam rozhodnutí totiž předpokládá, aby řešení určité právní otázky mělo obecný dopad na rozhodovací praxi soudů. Má-li však být výše ukládané pokuty závislá na povaze vynucované (konkrétní) povinnosti a na poměrech (konkrétního) povinného, nemůže při aplikaci ustanovení §351 odst. l o. s. ř., jež je tzv. relativně neurčitou normou, již z povahy věci jít o věc se širším judikatorním přesahem ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) samostatně založit nemůže.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Poněvadž dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v celkové částce 1.249,50 Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem /§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a) bod 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 této vyhlášky/, a v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 1, 3 a §151 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu