ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.574.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 574/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné M. Š. – B., zastoupené advokátem, proti povinnému M. B., pro 951.456,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Nc 2911/2004, o dovolání soudního exekutora Mgr. M. T., Exekutorský úřad P. – m.,zastoupeného advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2007, č. j. 24 Co 110/2007-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 8. 2006, č. j. Nc 2911/2004-45, kterým okresní soud rozhodl po rozvrhovém jednání o rozvrhu podle §337b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tak, že z rozdělované podstaty v celkové výši 1.400.000,- Kč s úroky ve výši 4.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 10.684,11 Kč), celkem tedy 1.404.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 1.410.684,11 Kč) bude vyplacena ve třetí skupině v prvním pořadí na částečnou úhradu pohledávky přihlášené zástavní věřitelky Č. s., a. s., částka 1.404.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 1.410.684,11 Kč) k hotovému zaplacení; na ostatní přihlášené pohledávky včetně pohledávky soudního exekutora nezůstalo ničeho, neboť rozvrhová podstata byla zcela vyčerpána. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora při exekuci prodejem nemovitostí má v rámci rozdělované podstaty vždy stejné pořadí jako pohledávka oprávněného, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 31/2006.
V dovolání – jehož přípustnost vyvozuje z §238a odst. 1 písm. f) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) – dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se uspokojí ve třetí rozvrhové skupině (§337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Namítá, že ustanovení §337c o. s. ř., upravující pořadí pohledávek uspokojovaných z rozdělované podstaty, „ je postaveno na zásadě, že pohledávky subjektu, který provádí výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí jsou pohledávkami majícími přednost před ostatními uspokojovanými pohledávkami“ a „neexistuje žádný důvod, pro který by náklady soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení měly být posuzovány jinak než náklady soudu při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí“. Skutečným smyslem pro zařazení nákladů dražby do první skupiny v rámci rozvrhu je dle dovolatele zajištění alespoň částečné úhrady nákladů dražby tomu, kdo je vynaložil, a pokud by tedy byla pohledávka nákladů exekutora zařazena do třetí skupiny pohledávek, docházelo by v řadě případů k situaci, kdy by náklady exekutora zůstaly neuspokojeny, což odporuje §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Dle dovolatele je třeba poukázat na ustanovení §270 odst. 1 o. s. ř., podle kterého „soud spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, přičemž nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady“. Tato úprava je „logická“ a „jak exekuční řízení, tak řízení o výkonu rozhodnutí tedy zároveň slouží k vymožení nákladů těchto řízení“. Není tedy důvod posuzovat náklady státu na výkon rozhodnutí jinak než náklady soudního exekutora na provedení exekuce. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Exekutor argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice přednesl, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze; otázky, které nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při posuzování, v které rozvrhové skupině se uspokojí pohledávka soudního exekutora, správně vyšel ze stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod poř. č. 31, konkrétně pak z bodu XVIII., v němž Nejvyšší soud zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu