ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.624.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 624/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému P. K., zastoupenému advokátem, pro částku ve výši 34.851,- Kč, zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. E 2838/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. července 2007, č. j. 24 Co 452/2006-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. dubna 2004, č. j. E 2838/2004-8, kterým okresní soud podle platebního výměru oprávněné ze dne 19. července 1999, k vydobytí pohledávky ve výši 34.851,- Kč, nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného - parcela parc. č. 123 o výměře 446 m2, zastavěná plocha a nádvoří, rozsáhlé chráněné území, budova, K n O , obč. vyb., rozsáhlé chráněné území, na parcele parc. č. 123, vše zapsané na listu vlastnictví pro obec a katastrální území K. n. O., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v R. n. K., účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a povinnému uložil povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly v průběhu odvolacího řízení státu.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu (a to proti všem jeho výrokům) podal povinný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s právní normou, kterou byl povinen aplikovat. Dovolání odůvodnil povinný poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí je dále založeno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud předně pochybil, pokud se dostatečně nezabýval vykonatelností titulu pro výkon rozhodnutí, a to zejména otázkou, zda byly splněny podmínky pro doručení písemnosti tzv. fikcí, když adresát (povinný) nevlastní domovní schránku. V situaci, kdy jsou rozhodnutí subjektu veřejného pojištění vykonatelná sama o sobě, je přitom zkoumání způsobu doručení obzvláště důležité a fikce doručení tak může být připuštěna pouze tehdy, prokáže-li soud, že se povinný svým jednáním pokusil doručení rozhodnutí zmařit. Doručením rozhodnutí fikcí, byla dovolateli nadto znemožněna účast v případném odvolacím řízení. Protože v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání povinného (oprávněná se vyjádřila toliko k prvnímu podání povinného datovaného dnem 14. září 2007) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání povinného není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam sice přednesl, jejich hodnocením ale k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí (v posuzovaném případě platební výměr) je formálně vykonatelné (lhůta k plnění marně uplynula), je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. Nesprávnost nebo neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatel odvolacímu soudu předně vytýká, že okolnosti, za nichž mělo dojít k doručení titulu, nezjišťoval, a předkládá vlastní verzi skutkových okolností, založenou na tvrzení, že mu platební výměr nebyl doručen (na vstupní dveře domu adresáta nebyla umístěna výzva k vyzvednutí zásilky, uložené na poště).
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního výměru k tomu určeným důvodem, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o jeho nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým - v souladu s procesními pravidly – dospěl ohledně doručení podkladového titulu odvolací soud (str. 2-5 napadeného rozhodnutí). V posuzované věci odvolací soud zjistil, že platební výměr byl povinnému doručován poštou na adresu jeho bydliště - (ostatně tuto adresu uvedl povinný i v dovolání), na které se povinný zdržoval, protože ale povinný nebyl přes písemnou výzvu poštovní doručovatelky ze dne 12. srpna 1999 ani v době opětovného doručování zásilky na této adrese zastižen, byla mu zásilka dne 13. srpna 1999 uložena na poště, o čemž byla povinnému zanechána zpráva, s poučením, že pokud si zásilku do tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty ze den doručení; povinný si zásilku nevyzvedl a k jejímu doručení proto došlo fikcí. Řádnému doručení zásilky povinnému přitom nebránila ani skutečnost, že byt (dům) povinného nebyl osazen poštovní schránkou (v takovém případě v souladu s tehdy účinnou vyhláškou č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů, nezastihl-li doručovatel adresáta zásilky, zanechal mu v odevzdacím místě vhodným způsobem výzvu, s upozorněním, že mu přijde zásilku doručit v den a hodinu uvedenou na tiskopise, např. ji upevní na vstupních dveřích domu nebo bytu nebo na vhodném místě pracoviště). Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení soudu při šetření okolností rozhodných pro doručení titulu pro výkon rozhodnutí), stejně jako případné vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. samostatně založit nemohou.
Dovolatel výslovně směřoval své dovolání též proti těm výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž soud rozhodl o povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení (výrok II. a III. rozhodnutí).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšného dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu