ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.757.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 757/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné Č. p., a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému V. B., pro 33.646,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 Nc 326/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 69 Co 434/2007-10, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 4. 2007, č. j. 48 Nc 326/2007-3, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2000, č. j. 52 Cm 26/99-26, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2005, č. j. 52 Cm 19/2005-14, a usnesením téhož soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 52 Cm 19/2005-38, k vymožení pohledávky ve výši 33.646,- Kč s 19% úroky z prodlení z částky 33.646,- Kč od 2. 7. 1996 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.348,- Kč, pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. D. K., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, podkladové rozhodnutí shledal formálně i materiálně vykonatelné. Námitku povinného, že mu nebylo podkladové rozhodnutí doručeno shledal nedůvodnou, jelikož z obsahu spisu vyplynulo, že písemnost s exekučním titulem mu byla řádně doručena do vlastních rukou tzv. uložením (doručenka na č. l. 31 nalézacího spisu).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný – aniž se zabýval otázkou jeho přípustnosti - dovoláním. Namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci, když „odvolací důvody dovolatele nebyly vůbec vzaty v úvahu a věc byla vyřízena ryze formalisticky“. Dosavadní řízení bylo postiženo vadou „nedostatečného zjištění skutkového stavu v původním nalézacím řízení“, kdy se odvolací soud nezabýval námitkou dovolatele, že „měl snahu vypořádat se s oprávněným“, konkrétně, že navrhl oprávněnému jiný „způsob řešení“, ale oprávněný pouze navrhl „jakési snížení úroků bez uvedení dalších podrobností“. Dále namítá, že v rámci nalézacího řízení mu nebylo zasláno řádné předvolání k jednání konanému dne 25. 8. 2000 a „nikoliv svojí vlastní vinou neobdržel ani rozsudek, který je předmětem plnění“. Závěrem navrhuje dovolacímu soudu, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení soudu (námitka absence řádného doručení předvolání k jednání), jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu (srov. §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.).
Závěr, že k exekuci navržený rozsudek je formálně vykonatelný, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na základě uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však soud mohl k takovém závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, případně §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozsudku, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o jeho nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními pravidly – dospěl ohledně doručení platebního rozkazu odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani případné vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) nezakládají. Dovolatel ostatně ani žádný z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. ve skutečnosti neuplatňuje, omezuje se pouze na polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu o doručení exekučního titulu do vlastních rukou. Tento závěr však mimo rámec výše uvedených dovolacích důvodů nelze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněným v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu