ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.969.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 969/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného města S., zastoupeného advokátkou, proti povinnému Z. V., zastoupenému advokátkou, pro 10.710,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. Nc 1302/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2006, č.j. 24 Co 552/2005-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8. 3. 2005, č.j. Nc 1302/2005-8, kterým Okresní soud v Semilech nařídil podle svého rozsudku ze dne 20. 5. 2004, č.j. 6 C 634/2003-33, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2004, č.j. 24 Co 332/2004-42, k uspokojení pohledávky 10.710,60 Kč na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. Š., Ph.D., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že věcnou správnost exekučních titulů soudy ve stadiu rozhodování o nařízení exekuce nepřezkoumávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž vyjadřuje nesouhlas s výsledkem nalézacího řízení; jsa přesvědčen o tom, že v minulosti byl bez právního důvodu zbaven vlastnického práva k pozemku, požaduje přezkum „podstaty původní věci.“ Namítá, že svůj neúspěch v nalézacím řízení nezavinil a že přiznání práva na náhradu jeho nákladů je stejně jako samotný výkon takto rozhodnuté věci v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i podkladová rozhodnutí, zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení nelze již věcně přezkoumávat exekuční titul, jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000 pod č. 4).
K namítanému rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy je třeba uvést, že Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, přičemž podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř., §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Pavel Krbek,v. r.
předseda senátu