ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.991.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 991/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného B., státní podnik „v likvidaci“, zastoupeného advokátem, proti povinné H., společnost s ručením omezeným v likvidaci, pro 295 230,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 637/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 10 Co 775/2006-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 6. 2006, č. j. 44 E 637/2005-15, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí nařízený jeho usnesením ze dne 27. 6. 2005, č. j. 44 E 637/2005-10, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud došel k závěru, že oprávněný nesdělil okresnímu soudu (nové) místo, kde jsou umístěny věci povinného, čímž byl dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §326a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zároveň uvedl, že občanský soudní řád neobsahuje institut „jakéhosi posečkání s výkonem rozhodnutí v situaci, kdy oprávněný oznámí exekučnímu soudu, že je v jednání s povinným subjektem či s likvidátorem ohledně zjištění tohoto místa.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se v něm řeší problematika „dále uvedených zákonných ustanovení“), aniž však – kromě obecné poznámky, že „rozhodnutí může mít po právní stránce zásadní význam“ – uvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), oprávněný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byly dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí. Namítá dále, že nemohl zjistit potřebné údaje o faktickém místě působení povinné a taktéž o stavu jejího majetku, neboť ani policie, ani likvidátor povinné mu na jeho žádost žádné informace tohoto druhu neposkytli. Má za to, že odvolací soud má kontrolovat a dozorovat činnost likvidátora, který mj. soudu musí oznámit a v obchodním rejstříku zajistit změnu zápisu aktuálního sídla povinné. Odvolací soud mohl navíc vyjít při rozhodování o odvolání ze spisu o likvidaci povinné, kde mohl případně její aktuální sídlo zjistit nebo rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a zjištění sídla povinné tomuto soudu uložit. Dovolatel připomíná, že návrh na výkon rozhodnutí na majetek povinné je pro něj jedinou možností, jak dosáhnout stavení promlčecí lhůty proti povinné, která se vyhýbá splnění povinnosti. Soudy dle jeho názoru měly při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí vycházet též z obecných ustanovení §§1, 2 a 3 o. s. ř.; pokud tak neučinily, zvýhodnily tím povinnou na úkor práv a chráněných zájmů oprávněného. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatel přikládá napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, dovolací soud posouzením uplatněných námitek k závěru, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, nedospěl. Zároveň neshledal, že by odvolací soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s ustálenou soudní praxí.
Závěr odvolacího soudu, že v případě bezvýslednosti výzvy podle §326a o. s. ř. soud výkon rozhodnutí vždy zastaví, je správný a vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení. Námitka oprávněného, že postup odvolacího soudu odporuje §1, 2 a 3 o. s. ř., není správná. Nejvyšší soud již několikrát ve svých rozhodnutích uvedl, že tato ustanovení, zařazená v občanském soudním řádu v části první (Obecná ustanovení), pouze proklamují obecné zásady občanského soudního řízení, k jejichž naplnění jsou ve vykonávacím řízení určena jednotlivá ustanovení obsažená v části šesté (Výkon rozhodnutí) a mezi něž patří i ustanovení §326a o. s. ř. Smyslem §326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu (viz Důvodovou zprávu k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Jelikož zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že taktéž námitka, že je věcí odvolacího soudu zjišťovat aktuální sídlo povinné, není správná, neboť žádné ustanovení občanského soudního řádu mu tuto povinnost neukládá. Je naopak povinností oprávněného, aby v případě bezvýsledného soupisu movitých věcí po výzvě soudu v určené lhůtě označil jiné místo, kde má povinný své věci a kde lze výkon rozhodnutí úspěšně provést. Pokud tak neučiní nebo na jím označeném místě bude soupis bezvýsledný, soud výkon rozhodnutí podle §326a o. s. ř. zastaví. Dovolatel navíc touto námitkou uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemohou.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu