ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po P. P., zemřelém dne 17.8.2004, za účasti 1) J. D., 2) R. P., obou zastoupených advokátkou, 3) H. P., a 4) Ing. S. J., obou zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 760/2004, o dovolání H. P. a Ing. S. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006, č. j. 10 Co 378/2006-117, takto:
I. Dovolání H. P. se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17.1.2006, č. j. 47 D 760/2004-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. P., zemřelém dne 17.8.2004 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24.8.2004, č. j. 47 D 760/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. R. N., notářka (§38 o.s.ř.).
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 5.5.2005, č. j. 47 D 760/2004-57, „odkázal J. D. a R. P., aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu ve Frýdku-Místku žalobu na neplatnost závěti zůstavitele ze dne 6.5.2004“; současně řízení „do doby rozhodnutí o této sporné skutečnosti“ přerušil. Vycházel ze závěru, že „mezi účastníky existuje sporná skutečnost, když pozůstalý syn a pozůstalá dcera neuznali závěť ze dne 6.5.2004 za pravou a platnou, protože ze závěti není patrno, kdy byla zůstavitelem podepsána, podpis zůstavitele je nečitelný, není zřejmé, zda zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a pozůstalá manželka a závětní dědic uznali závěť za pravou a platnou“.
K odvolání J. D. a R. P. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.8.2005, č. j. 10 Co 1046/2005-69, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě „se jedná o právní posouzení náležitostí závěti tak, jak jsou stanoveny v ustanoveních §476 odst. 2 a §476b občanského zákoníku“; že „posouzení sporné otázky, která je svým charakterem právní povahy, přísluší soudu, popř. notáři jako soudnímu komisaři, v rámci řízení o vypořádání dědictví“; že „o podmínkách dědického práva rozhodne soud usnesením ve smyslu §175k odst. 1 o.s.ř.“ a že „podle svého právního názoru pak soud bude dále v řízení postupovat v otázce posouzení, kdo a v jakém rozsahu a na základě jakého právního titulu je dědicem po zůstaviteli“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté usnesením ze dne 17.1.2006, č. j. 47 D 760/2004-99, určil, že „závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 je neplatná“. Vycházel ze závěru, že „závěť zůstavitele nesplňuje zákonná kritéria dle ustanovení §476b obč. zák.“; že „výslechem obou svědků závěti M. K. a JUDr. V. K. nebylo prokázáno, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil svou poslední vůli“; že „závěť je z tohoto důvodu neplatná“; že „zůstavitel zemřel ženatý“; že „v první dědické skupině tvoří okruh dědiců ze zákona manželka H. P. a děti J. D. a R. P.“; že „zákonní dědicové dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit“.
K odvolání H. P. a Ing. S. J. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.6.2006, č. j. 10 Co 378/2006-117, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „jako s dědici ze zákona po zůstaviteli P. P. bude nadále jednáno s pozůstalou dcerou J. D., s pozůstalým synem R. P. a s pozůstalou manželkou H. P.“ a že „s Ing. S. J., jako s dědicem ze závěti ze dne 6.5.2004, nadále jednáno nebude“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 obsahuje prohlášení zůstavitele, podle něhož pořizuje po zralé úvaze, při plném vědomí a nikoli pod nátlakem pro případ smrti tuto závěť: Jediným dědicem svého veškerého majetku ustanovuji Ing. S. J., nar. 23.5.1976. Tuto závěť jsem sepsal na základě mé žádosti u právního zástupce JUDr. V. K., 6.5.2004. Svědci: JUDr. V. K., M. K., podpis zůstavitele P. P.“; že „z obsahu závěti skutečně nevyplývá jedna z formálních náležitostí tohoto druhu závěti, totiž není zde uvedeno prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že u tohoto prohlášení byli přítomni dva svědci, a to současně“; že „okresní soud si mohl právní náležitosti závěti, a tím i otázku, zda a s kým bude v řízení jednáno jako s dědicem po zůstaviteli, vyhodnotit ve smyslu §175k odst. 1 o.s.ř. již posouzením samotného obsahu závěti, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolatelé popř. jiná osoba soudu tvrdila,že svědkové byli současně přítomni při výslovném projevu zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli“; že „důkaz výslechem M. K. a JUDr. V. K. nikdo nenavrhoval a okresnímu soudu to neuložil ani odvolací soud v usnesení ze dne 31.8.2005“; že se proto „jednalo ve své podstatě o nadbytečné procesní úkony“, a že proto „nelze okresnímu soudu vytýkat procesní pochybení při provádění důkazů těmito svědky spočívající v tom, že o výslechu svědků nebyli účastníci uvědoměni, nemohli být přítomni, nemohli klást otázky a byla znemožněna účast i jejich zástupců“; že „se nedá předpokládat, že by svědci při novém výslechu vypovídali něco jiného“; že „skutkově z výslechu obou svědků vyplývá, že svědek JUDr. V. K. zavolal svou manželku až poté, co závěť byla sepsána, vytištěna, podepsána zůstavitelem, a svědkem, a pouze jí řekl, že bude působit jako svědek, ona závěť podepsala a odešla“; že „svědkyně M. K. výslovně uvedla, že zůstavitel závěť před ní nekomentoval, pouze ji podepsal“; že by „opětovným výslechem svědků nemohlo být zjištěno nic jiného než to, co vyplývá z obsahu závěti samotné a co potvrdili oba svědkové“; že „rozhodnutí okresního soudu je věcně správné“, že však „z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. se podává, že poté, co soud vyšetří podmínky dědického práva obou sporných stran, jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem, tj. ve výrokové části nemůže být určeno, že závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 je neplatná, neboť v rámci dědického řízení takové rozhodnutí vydáno být nemůže“, a že proto „z formálních důvodů rozhodnutí okresního soudu v jeho výrokové části změnil tak, aby odpovídalo ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali H. P. a Ing. S. J. dovolání. Namítají, že „postup soudní komisařky byl v rozporu s předpisy procesního práva, kdy soudní komisařka nepředvolala k výslechu svědků M. K. a JUDr. V. K. všechny účastníky řízení a o tomto úkonu nevyrozuměla ani jejich právní zástupce“; že „tímto postupem byly porušeny jejich práva, neboť jim bylo odňato právo účasti u výslechů obou uvedených svědků a těmto případně klást otázky“; že „je s podivem, že v prvotní fázi dědického řízení notářka vyhodnotila předmětnou závěť jako platnou a následně, po provedených výsleších svědků, bez jejich přítomnosti, rozhodla zcela odlišně“; že „z protokolu o výslechu svědků není zřejmé, jakým způsobem byl výslech veden a jaké otázky byly svědkům soudní komisařkou pokládány“; že „notář si v žádném případě nemohl vyhodnotit sepsanou závěť ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. jen samotným posouzením obsahu závěti“; že „výslech svědků M. K. a JUDr. V. K. byl v každém případě nevyhnutelný k zjištění, zda zůstavitel před těmito svědky výslovně projevil, že sepsaná listina (závěť) obsahuje jeho poslední vůli a jak tuto vůli projevil“; že „nelze toto zjištění učinit jen z pouhého obsahu sepsané závěti“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Výrokem usnesení odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že „jako s dědici ze zákona po zůstaviteli P. P. bude nadále jednáno s pozůstalou dcerou J. D., s pozůstalým synem R. P. a s pozůstalou manželkou H. P.“ a že „s Ing. S. J., jako s dědicem ze závěti ze dne 6.5.2004, nadále jednáno nebude“, H. P. nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru vyznělo v její prospěch a H. P. nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy H. P. není oprávněna (subjektivně legitimována). Nejvyšší soud proto dovolání H. P. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání Ing. S. J. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999), přezkoumal Nejvyšší soud napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel měl manželku H. P. a děti J. D. a R. P. V průběhu řízení soudu (soudnímu komisaři) předložil JUDr. V. K., listinu s tím, že se jedná o allografní závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 sepsanou se svědky JUDr. V. K. a M. K. Touto závětí je za dědice veškerého zůstavitelova majetku povolán Ing. S. J. V listině je současně uvedeno, že ji pro zůstavitele „sepsal na základě jeho žádosti jeho právní zástupce JUDr. V. K.“.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč.zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476 odst. 3 obč.zák. společná závěť více zůstavitelů je neplatná.
Podle ustanovení §476b obč.zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.
Z ustanovení §476b obč. zák. vyplývá, že k tomu, aby allografní závěť byla platným právním úkonem, musí být splněny následující náležitosti: jednak zůstavitel musí závěť podepsat vlastní rukou, jednak zůstavitel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a konečně svědci se musí na závěť podepsat. Ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by určovalo závazným způsobem také pořadí, v jakém musí být tyto náležitosti splněny. Podle ustanovení §476b postačuje, jestliže se splnily v něm uvedené náležitosti i v jiném pořadí, než se v tomto ustanovení uvádí, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy nemůže být například okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.
Ze znění ustanovení §476b obč. zák. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení §476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000, sp.zn. 21 Cdo 2985/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000].
Ze znění ustanovení §476b obč. zák. konečně nelze důvodně dovozovat ani to, že by listina obsahující závěť měla obsahovat jakýkoli popis okolností, jak se pořízení dané závěti uskutečnilo.
Svědkem závěti ve smyslu ustanovení 476b obč. zák. může být jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998).
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že „z obsahu posuzované závěti nevyplývá jedna z formálních náležitostí tohoto druhu závěti, totiž není zde uvedeno prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že u tohoto prohlášení byli přítomni dva svědci, a to současně“, není správný.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel – jak výše uvedeno – ze závěru, že „okresní soud si mohl právní náležitosti závěti, a tím i otázku, zda a s kým bude v řízení jednáno jako s dědicem po zůstaviteli, vyhodnotit ve smyslu §175k odst. 1 o.s.ř. již posouzením samotného obsahu závěti, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolatelé popř. jiná osoba soudu tvrdila, že svědkové byli současně přítomni při výslovném projevu zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli“.
Podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
V posuzovaném případě z obsahu spisu i z obsahu samotného dovolání vyplývá,že mezi dědici není spor o výklad ustanovení §476b obč. zák. – jak dovodil odvolací soud (a zavázán názorem odvolacího soudu i soud prvního stupně) – ale, že sporné jsou mezi nimi především skutečnosti rozhodné pro závěr, zda oba svědkové předmětné závěti byli současně přítomni prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli [srov. námitky dovolatele, že „výslech svědků M. K. a JUDr. V. K. je v každém případě nevyhnutelný ke zjištění, zda zůstavitel před těmito svědky výslovně projevil, že sepsaná listina (závěť) obsahuje jeho poslední vůli a jak tuto vůli projevil“] (srov. §476b obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že spor o dědické právo v daném případě není možné, jak výše vysvětleno, řešit postupem podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto usnesení jsou závazné(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu