ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1079.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1079/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o 29.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 10 C 15/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2006, č.j. 16 Co 205/2006-152, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.998,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006, č.j. 16 Co 205/2006-152, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 3. 2006, č.j. 10 C 15/2002-127, ve věci samé (ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 29.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 10. 9. 2001 do zaplacení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., z něhož přípustnost dovozuje dovolatel [neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, jak se žalobce mylně domnívá, ale jde v souladu s jeho označením o rozsudek potvrzující; soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo (předmět řízení), posoudily z obsahového hlediska zcela shodně (oba soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok – o 29.000,- Kč s úroky z prodlení - je opodstatněný); odlišností totiž nelze rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999)], přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku, platnosti dohody o hmotné odpovědnosti, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody v těchto věcech a okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který posoudil žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody podle ustanovení §172 zák. práce, neboť dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným (jako vedoucím prodejny) považoval za neplatnou, odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o hmotné odpovědnosti je platná (když její předmět je vymezen v souladu s ustanovením §176 zák. práce a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem pro tento právní úkon), že byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (vznik schodku na hotovosti svěřené žalovanému jako osobě hmotně odpovědné k vyúčtování ve výši 29.000,- Kč) a že žalovaný je osobou, která za schodek na svěřených hodnotách ve výši 29. 000,- Kč odpovídá ve smyslu ustanovení §176 odst. 1 a §182 odst. 3 zák. práce.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody, k jejímuž vzniku došlo v září 2001 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2002, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - dále též jen „zák. práce“.
Dovolatel především nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak „řeší konkrétní právní otázku, tedy zda byl právní úkon, v tomto případě dohoda o hmotné odpovědnosti, uzavřena platně či nikoliv“; dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a že nastolená otázka „v doposud řešené judikatuře nebyla řešena jednoznačně“.
Zmiňuje-li žalovaný v dovolání otázku vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 a násl. zák. práce a podle ustanovení §176 a násl. zák. práce, činí tak jen v souvislosti s namítanou přípustností dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (když tvrdí, že rozhodnutí soudů jsou rozdílná, neboť „posuzují jeho odpovědnost za vznik škody naprosto rozdílně“; zatímco soud prvního stupně „aplikoval na jeho odpovědnost jako žalovaného zaměstnance za vznik škody na úkor žalobce ustanovení §172 odst. 3 zákoníku práce“, odvolací soud „aplikuje na vznik odpovědnosti za škodu ustanovení §176 odst. 1 zákoníku práce“).
Výklad právní otázky odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku, platnosti dohody o hmotné odpovědnosti, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody v těchto věcech a okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), se v judikatuře soudů již ustálil.
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel nebo zaměstnávající občan (dále jen „zaměstnavatel“), že uzavřel s pracovníkem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení §176 odst. 3 zák. práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. §176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§176 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost. Podstatné je, zda zaměstnanec podepsal dohodu o hmotné odpovědnosti, a zda při výkonu pracovní činnosti přichází do styku s hodnotami, které je povinen vyúčtovat.
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Zpravidla bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 a §30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), zaměstnavatel však může jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, že schodek vyjadřuje skutečnost, že - i když není možné zjistit, kdy, popřípadě jakým způsobem, schodek (manko) na svěřených hodnotách vznikl - hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí.
Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně hmotně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden, zařazen nebo přeložen (§177 odst. 1 zák. práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o hmotné odpovědnosti nese zaměstnanec při každé změně pracovního poměru s sebou; tato odpovědnost trvá zásadně od uzavření takovéto dohody až do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody - srov. §177 odst. 2 zák. práce). Zaměstnanec odpovídá za schodek v kterékoliv funkci spojené s hmotnou odpovědností na kterémkoli pracovišti zásadně podle původní dohody o hmotné odpovědnosti. Podle původní dohody nebude za schodek odpovídat tehdy, když od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeložení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti proto není významné, jakou funkci a na jakém pracovišti, popřípadě v jakém kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců, zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a zda jsou tyto okolnosti v dohodě o hmotné odpovědnosti uvedeny.
K těmto závěrům, z nichž odvolací soud v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů již v minulosti (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu „K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat“, Cpj 50/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1976, str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2), tyto závěry jsou přijímány i v současné době (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2007, sp.zn. 21 Cdo 920/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2007) a dovolací soud nemá důvod tuto ustálenou judikaturu měnit, neboť uvedené právní názory jsou i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správné nadále přijímány.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolená otázka platnosti dohody o hmotné odpovědnosti byla v judikatuře soudů řešena. Jestliže tedy odvolací soud - vycházeje ze zjištění, že žalovaný, který byl u žalobce (jeho právního předchůdce) zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 8. 2001, původně jako pracovník obchodu, naposled jako vedoucí prodejny, s místem výkonu práce „hypermarket H. v P.“, uzavřel s žalobcem (jeho právním předchůdcem) téhož dne dohodu o hmotné odpovědnosti, podle níž převzal odpovědnost za „hotovosti, ceniny, zboží, hmotný i nehmotný investiční majetek, drobný hmotný investiční majetek a jiné hodnoty, které převzal, případně bude přebírat během výkonu pracovní činnosti on či jeho podřízení na určeném pracovišti“ – dospěl v projednávané věci k závěru, že uzavřená dohoda o hmotné odpovědnosti je platná, posoudil věc z hlediska otázky platnosti dohody o hmotné odpovědnosti a vzniku odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, v souladu s konstantní judikaturou.
Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí a v nich obsažené závěry soudů obou stupňů „opírající se o skutková zjištění rozhodně dle obsahu spisu v podstatných částech nemají oporu v provedeném dokazování“. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům (v otázce zjištění výše škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody) z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů, v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr (že „nebylo možno vzít za prokázané a náležitě zjištěné, že škoda ve výši žalované částky tedy 29.000,- Kč skutečně vznikla porušením jeho pracovních povinností, resp. že jeho jednání jako žalovaného bylo se vznikem škody v čase a místě v příčinné souvislosti“); uplatňuje tedy také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.060,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4., 10 odst. 3, §14 odst.1, §15 a §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.360,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 638,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady (v celkové výši 3.998,- Kč) nahradil; žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu