ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1095.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1095/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. R., zastoupeného, proti žalované S. & C., r. s., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 139/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2006 č.j. 15 Co 256/2005-160, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10.3.1997 žalovaná sdělila žalobci, že s ním zrušuje „s okamžitou platností“ pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že v pátek dne 7.3.1997 opustil žalobce cca v 16.45 hod. pracoviště bez udání důvodu a bez souhlasu svého přímého nadřízeného, „ačkoliv práce nebyly dokončeny“, čímž „vážně ohrozil zdárný průběh akce velkého významu a dobré jméno firmy“. Na zajištění akce „ples O.“ v hotelu V. měl žalobce pracovat od 15.30 hod. do cca 19.00 hod, když mu byl tento úkol „uložen v souladu s pracovní smlouvou, vnitřním pracovním a organizačním řádem“, „i v souladu se zákoníkem práce, neboť se jednalo o posunutou pracovní dobu s případným přesčasem“. Mimo to žalobce nesplnil ani povinnosti vyplývající z přípravy akce na veletrhu P., neboť v sobotu dne 8.3.1997 nepřenesl květinovou výzdobu na stánek žalované, ačkoli tak měl učinit do 9.00 hod. ráno, „tj. do otevření pavilonu pro návštěvníky“, a na tuto akci „se dostavil až po 13 hodině“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 7.3.1997 opakovaně nejdříve ústně, později písemně upozorňoval své nadřízené na určité nedostatky. Ve stížnosti „upozornil na neplnění pracovní smlouvy“ ze strany jednatele firmy, „na nekompetentnost svého přímého nadřízeného pana M. H., a na fakt, že práce, které mu jsou svěřovány, neodpovídají jeho pracovnímu zařazení“. Podle názoru žalobce vylíčené okolnosti rozhodné pro okamžité zrušení pracovního poměru „neodpovídají skutečnému průběhu událostí“, samotné okamžité zrušení pracovního poměru považuje „ze strany pana J. M. za svérázný dovětek k odpovědi na jeho stížnost“, neboť do dne 7.3.1997 neměli nadřízení pracovníci k výkonu jeho práce žádné podstatné výhrady.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.11.1997 č.j. 49 C 139/97-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 3.225,- Kč „na účet“, advokáta. Soud dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť se dopustil dvou neomluvených absencí na pracovišti. Vzal v úvahu „charakter pracovní činnosti“, „i povahu práce vykonávané žalobcem“, která „vyžaduje, při bezprostředním zajišťování akcí, okamžitou přítomnost zaměstnanců na pracovišti, aby operativní úkoly mohly být zcela bezprostředně splněny“, jinak dochází k „organizačním závadám“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.3.2001 č.j. 21 Co 133/98-42 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že své dokazování soustředil na skutečnost, že se žalobce dopustil dvou neomluvených absencí, nevypořádal se však v celém rozsahu „po stránce skutkové a následně po stránce právní s obsahem zrušovacího projevu“. Podle odvolacího soudu bude na soudu prvního stupně objasnit, zda pracovní úkoly zadané žalobci dne 7.3. a 8.3. 1997 „byly v souladu se sjednaným druhem práce“, zda se jednalo o nařízení přesčasové práce a o nařízení práce v den pracovního klidu, a zda v obou případech pro to byly splněny podmínky.
Městský soud poté rozsudkem ze dne 23.8.2001 č.j. 49 C 139/97-67 určil, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 10.3.1997 je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.200,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce nedopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, když žalovaná neunesla své důkazní břemeno a neprokázala zejména skutečnost, že by byl žalobce pověřen zajištěním akce „Ples O. v hotelu V.“, ani že „pracovní doba měla žalobci začít v 9.00 hodin v expozici S. a. C. na výstavišti v rámci veletrhu P.“. Soud dále zjistil, že „u žalované nebyla směrnice práce přesčas a pracovníkům práce nebyla řádně ukládána“, a že „pracovníci si mohli provést kontrolu vyplacené mzdy s docházkou až podle výplatního listu a evidence docházky jim k podpisu a kontrole předávána nebyla“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.11.2003 č.j. 15 Co 9/2002-84 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „rozsudek soudu I. stupně neobsahuje dostatek skutkových zjištění, která budou pro rozhodnutí ve věci samé významná“, a že podstatné bude zjistit, „zda limit přesčasové práce byl překročen v rozhodném pracovním týdnu“. Podle názoru odvolacího soudu „v případě neuvedení přesného času ukončení přesčasové práce je na místě zabývat se tím, zda je možno z dalších skutečností dovodit, kdy má být tato práce ukončena“. Dále měl být opatřen skutkový podklad pro zjištění, „zda žalobce mohl opustit pracoviště poté, co sám vyhodnotil práce jako skončené, či měl vyčkat příchodu jednatele společnosti a teprve podle jeho pokynů případně ukončit přesčasovou práci“, a zda jednáním „spočívajícím v nedokončení přípravných prací“ na akci „Ples O.“ a v „nedodržení pokynu k přenesení květinové výzdoby…na stánek firmy“ došlo skutečně k porušení pracovní kázně.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 25.11.2004 č.j. 49 C 139/97-143 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.200,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalovaná ve dnech 7.3. a 8.3.1997 „žalobci nařídila přesčasovou práci v rozporu se zákoníkem práce, když směla nařídit pouze 8 hodin přesčasové práce v 1 týdnu“, a z knihy docházky bylo zjištěno, že další dva pracovníci překročili - jeden – „3x stanovený limit přesčasové práce“ a druhý –„více než 4x“. Žalovaná navíc neprokázala, „kdy přesně žalobci určila nástupy na přesčasovou práci a jaký rozsah prací měl žalobce tyto dny vykonat“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, „který neuposlechl příkaz nadřízeného, se nemohl dopustit porušení pracovní kázně, neboť tento příkaz byl v rozporu se zákonem“, „když žalovaná mu nařídila větší rozsah přesčasové práce, než byla oprávněna“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze 25.7.2006 č.j. 15 Co 256/2005-160 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením daným žalovanou žalobci dne 10.3.1997 je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2.200,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a zdůraznil, že „ve světle provedených důkazů i tvrzení účastníků, která se v průběhu dlouhého řízení měnila“, „žalobce odpracoval na pokyn žalované od 3.3. do 7.3.1997 devět a půl hodin přesčasové práce“, „nebyl tak povinen řídit se pokyny žalované vydanými k další přesčasové práci ve dnech 7.3. a 8.3.1997“, a nemohlo tak dojít k naplnění důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá, že „soud chybně započítával do výkonu práce a tudíž do přesčasových hodin i hodiny, které započteny být neměly, zejména hodiny, které na akci trávil žalobce jako soukromá osoba a nikoliv jako pracovník žalované organizace“, protože v té době se „jednalo o účast společenskou z vlastní iniciativy“ žalobce. Podle názoru žalované se odvolací soud dopustil „mylného právního hodnocení“, neboť jeho tvrzení, že žalobce odpracoval 9 a půl hodiny přesčasové práce „neodpovídá skutečnosti, ani výpočtům soudu prvního stupně, ani strany žalované“. Odvolací soud „tento svůj výpočet nijak nezdůvodňuje, neuvádí ani, zda vypočítal přesčasové hodiny do 7.3. včetně a jeho rozhodnutí je i z tohoto důvodu nepřezkoumatelné“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby jim věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné všude tam, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu prvního stupně. Platí tedy, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23.8.2001 č.j. 49 C 139/97-67 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 20.3.2001 č.j. 21 Co 133/98-42 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž tehdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že „se soud prvního stupně po stránce skutkové s obsahem zrušovacího projevu v celém rozsahu nevypořádal“, a že bylo nutné „objasnit, zda pracovní úkoly uložené žalobci dne 7.3.1997 a 8.3.1997 byly v souladu se sjednaným druhem práce“, a „zda se jednalo o nařízení přesčasové práce“ a „práce v den pracovního klidu“. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 23.8.2001 č.j. 49 C 139/97-67 a následně v rozsudku ze dne 25.11.2004 č.j. 49 C 139/97-143, že žalovaná neprokázala, že by se žalobce dopustil porušení pracovní kázně, jestliže neuposlechl příkaz, který „byl v rozporu s předpisem o nařízení přesčasové práce“, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu proto nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná v dovolání mimo jiné uvádí, že „rozhodnutí Krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“ a na „mylném právním hodnocení“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (zejména, že soud nesprávně přezkoumal „knihu docházky“, „v níž jsou zápisy o přesčasových hodinách“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné. Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že do výkonu práce neměly být započteny „hodiny, které na akci trávil žalobce jako soukromá osoba a nikoliv jako pracovník žalované organizace“, a že do pátku dne 7.3. tedy „žalobce odpracoval…pouze 5 a půl hodiny přesčasů“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „důvod pro okamžité rozvázání pracovního poměru podle §53 byl dán“, neboť – protože přesčasová práce mohla být „bez problémů nařízena“ – je neuposlechnutí příkazu nadřízeného porušením pracovní kázně a tedy, že „rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením…dne 10.3.1997 je platné“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu