ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1235.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1235/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. CZ, s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 124/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2006 č.j. 15 Co 730/2005-153, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.712,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil \"zn. B., výrobní číslo karoserie, výrobní číslo motoru, k němuž byl vydán technický průkaz č., stříbrné barvy\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem tohoto automobilu na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel dne 12.4.2002 s prodávajícím - společností M, a.s. Žalovaný, který \"v minulosti\" pracoval pro společnost M,, a.s. a užíval předmětný automobil, odmítá \"po ukončení spolupráce\" automobil vrátit s odůvodněním, že společnosti M,, a.s. zapůjčil celkem 652.000,- Kč, že mu \"firma na cestovném a na jiných nákladech\" dluží dalších 220.000,- Kč a že automobil vrátí po zaplacení dlužné částky. Žalobce tvrdí, že žalovaný své zadržovací právo neuplatnil řádně; v dopise ze dne 18.3.2002 žalovaný sice uvedl, že \"automobil zadržuje do doby vrácení zapůjčených finančních prostředků\", avšak dosud nepodal proti \"svému údajnému věřiteli žalobu na úhradu své tvrzené pohledávky\" a zadržovací právo je mu \"k ničemu, protože má při zadržovacím právu pouze nárok na to, aby při výkonu rozhodnutí měl přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i před zástavním věřitelem\".
Žalovaný namítal, že mu \"firma M., a.s. dluží uvedenou částku\" a že své zadržovací právo k automobilu uplatnil dopisem ze dne 18.3.2002.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 18.8.2003 č.j. 17 C 124/2003-16 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř.; žalovaný se totiž k žalobě \"řádně\" nevyjádřil, neboť usnesení ze dne 30.6.2003 č.j. 17 C 124/2003-9, kterým byl ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. vyzván k vyjádření, mu bylo doručeno dne 7.7.2003, lhůta k podání vyjádření uplynula dnem 6.8.2003 a žalovaný podal své vyjádření \"k poštovní přepravě\" až dne 7.8.2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4.3.2004 č.j. 8 Co 29/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zjistil, že žalovaný své vyjádření podal \"k poštovní přepravě\" již dne 6.8.2003, a dospěl k závěru, že \"v důsledku toho\" nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 a §114b o.s.ř.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí poté rozsudkem ze dne 20.6.2005 č.j. 17 C 124/2003-110 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.182,- Kč k rukám advokáta. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobce se stal na základě kupní smlouvy ze dne 12.4.2002 vlastníkem předmětného automobilu a že \"není rozhodnou skutečností v této věci\" tvrzení žalovaného, že má vůči společnosti M., a.s. peněžitou pohledávku, a ani to, zda pohledávka žalovaného \"byla či nebyla postoupena na společnost S. C. spol. s r.o.\". Vzhledem k tomu, že žalovaný nemá žádnou splatnou pohledávku vůči žalobci \"coby vlastníku automobilu\", zadržuje mu automobil neprávem a neoprávněně tím zasahuje do jeho vlastnického práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.9.2006 č.j. 15 Co 730/2005-153 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.533,50 Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalobce se stal vlastníkem předmětného automobilu \"dnem podpisu\" kupní smlouvy ze dne 12.4.2002 a že není důvodná námitka žalovaného, podle kterého je kupní smlouva \"neplatná pro obcházení zadržovacího práva žalovaného\", neboť žalovaný neprokázal, že by jeho dopis ze dne 18.3.2002 byl prodávající společnosti M., a.s. doručen přede dnem 12.4.2002. I kdyby žalovanému vzniklo zadržovací právo vůči společnosti M., a.s., muselo podle názoru odvolacího soudu zaniknout \"dnem, kdy žalovaný oznámil postoupení svojí pohledávky na peněžité plnění, k jejímuž splnění zadržovací právo uplatnil, na postupníka S. C. spol. s r.o., neboť tak došlo k zániku práva žalovaného, jako původně oprávněného zadržitele movité věci, na peněžité plnění vůči vlastníku zadržené věci\". Podle odvolacího soudu žalovaný navíc uplatňuje zadržovací právo \"v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy\". Ačkoliv zadržovací právo poskytuje oprávněnému věřiteli pouze \"přednostní\" uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje zadržované věci před ostatními věřiteli a ačkoliv k prodeji zadržené věci může dojít jen \"v rámci výkonu rozhodnutí\" nařízeného na základě \"exekučního titulu\", žalovaný dosud \"ani nepodal žalobu na zaplacení dluhu vůči společnosti M., a.s. jako dlužníku\". Protože žalovaný zadržuje žalobcův automobil, aniž by \"své nároky realizoval a naplnil tak účel, pro něž vozidlo zadržel, postupuje \"v rozporu s dobrými mravy a z jeho strany jde při zadržování vozidla o šikanózní výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který nemůže požívat právní ochrany\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že smlouva o prodeji zadrženého automobilu ze dne 12.4.2002 je \"ryze účelová\", neboť byla uzavřena poté, co společnost M., a.s. vyzval, aby uhradila svůj dluh. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že by dopis ze dne 18.3.2002 nebyl společnosti M., a.s. doručen před uzavřením smlouvy, a dovozuje, že z dopisu \"advokátní kanceláře M., P., V. a spol.\" ze dne 18.4.2002 jednoznačně vyplývá, že společnost M., a.s. dopis žalovaného obdržela. Žalovaný v této souvislosti poukazuje též na to, že společnost M., a.s. je nyní \"jediným vlastníkem\" (v době od 21.10.2002 do 28.6.2005 \"vlastníkem polovičním\") žalobce a že jediným akcionářem společnosti M., a.s. je zástupce žalobce advokát, a dovozuje, že důkazy předložené žalobcem (kupní smlouva ze dne 12.4.2002, technický průkaz a faktura ) \"nemohly být důkazem nejen o platnosti této smlouvy, vzhledem k příslušnému ustanovení obchodního zákoníku, ale ani faktura není důkazem toho, že kupní cena byla vůbec uhrazena\". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že není opodstatněné \"zpochybňovat\" platnost kupní smlouvy ze dne 12.4.2002 jen proto, že byla uzavřena mezi \"dceřinou a mateřskou společností\", že žalovaný žalobcův automobil stále užívá a že žalovaný svými námitkami jen účelově oddaluje vrácení automobilu žalobci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 20.6.2005 č.j. 17 C 124/2003-110 ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 18.8.2003 č.j. 17 C 124/2003-16, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 4.3.2004 č.j. 8 Co 29/2004-54 zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k přijatému rozhodnutí o věci samé, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (nemohlo-li být podrobeno dovolacímu přezkumu proto, že nebylo dovoláním napadeno) nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o tom, že žaloba je důvodná, na závěrech, že žalovanému zadržovací právo k automobilu nevzniklo, neboť neprokázal, že by dopis ze dne 18.3.2002 o uplatnění zadržovacího práva byl společnosti M., a.s. doručen přede dnem 12.4.2002, v němž automobil platně prodala žalobci, že zadržovací právo - i kdyby žalovanému vzniklo vůči společnosti M., a.s. - muselo zaniknout \"dnem, kdy žalovaný oznámil postoupení svojí pohledávky na peněžité plnění, k jejímuž splnění zadržovací právo uplatnil, na postupníka S. C. spol. s r.o.\" a že žalovaný uplatňuje zadržovací právo \"v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy\", tedy na celkem třech na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k rozhodnutí o vyhovění žalobě. Dovolatel ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - zpochybnil názor odvolacího soudu pouze v prvním z uvedených závěrů. Ostatní závěry odvolacího soudu o zániku zadržovacího práva \"dnem, kdy žalovaný oznámil postoupení svojí pohledávky na peněžité plnění, k jejímuž splnění zadržovací právo uplatnil, na postupníka S. C. spol. s r.o.\", a o uplatňování zadržovacího právo \"v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy\" žalovaný ve svém dovolání nenapadá a dovolací soud (s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody) se jimi nemohl zabývat.
Vzhledem k tomu, že přezkoumání správnosti prvního z výše uvedených závěrů odvolacího soudu nemůže samo o sobě nic změnit na tom, že žaloba o vydání automobilu je důvodná, když žalovaný - tím, že ve svém dovolání nezpochybnil všechny závěry odvolacího soudu - zabránil dovolacímu soudu posoudit všechny pro projednávanou věc významné právní otázky, dovolací soud dovodil, že námitky obsažené v dovolání žalovaného (uplatněné dovolací důvody) nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (z pohledu uplatněných dovolacích důvodů) po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 912,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 5.712,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu