ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1313.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1313/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., proti žalovanému O., a. s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 43/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 16 Co 284/2006-59, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2006, č.j. 16 Co 284/2006-59, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2006, č.j. 25 C 43/2005-42, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze dne 27. 4. 2005 je neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - s ohledem na to, že v dovolání byl uplatněn, jak vyplývá z jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 27. 4. 2005, který byl žalobci doručen dne 29. 4. 2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 4. 2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci bylo pro závěr o tom, zda se žalobce jednáním, jímž žalovaný odůvodnil okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 4. 2005 (které spočívalo v tom, že „nenastoupil na určené směny ve dnech od 25. 3. 2005 dosud“ a „je mu proto vykazována neomluvená absence“), dopustil porušení pracovní kázně, významné, zda žalobce byl nebo nebyl ve dnech od 25. 3. 2005 do 29. 4. 2005 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý) vykonávat práci podle pracovní smlouvy. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel ze zjištění, že žalobce, který pracoval u žalovaného jako důlní zámečník, byl lékařským posudkem ze dne 31. 3. 2004 uznán dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce v důlní dílně pro obecné onemocnění (příloha č. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb.), že rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě ze dne 16. 12. 2004, jímž byl žalobce uznán částečně invalidním, bylo posléze změněno tak, že žalobce je plně invalidním od 29. 12. 2004, což Česká správa sociálního zabezpečení oznámila žalovanému dopisem ze dne 15. 3. 2005, že v době od 11. 1. 2005 do 24. 3. 2005 byl žalobce práce neschopen a že ode dne 25. 3. 2005 žalovaný žalobci vykazoval neomluvenou absenci; podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství (podaného MUDr. M. K.) žalobce nebyl schopen v době od 25. 3. 2005 do 29. 4. 2005 vykonávat práci důlního zámečníka vzhledem ke svému zdravotnímu stavu.
Právní otázka, že práci, kterou zaměstnanec nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat, mu nemůže zaměstnavatel přidělovat [srov. §35 odst. 1 písm. b), §133 odst. 1 písm. e) zák. práce], a to ani jde-li o druh práce a místo výkonu práce dohodnuté v pracovní smlouvě, a že odmítnutí výkonu takové práce zaměstnancem není porušením pracovní kázně, byla vyřešena již v minulosti v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, ročník 1980. Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně [§46 odst. 1 písm. f) zák. práce] nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení pracovní kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat. Na uvedeném právním názoru, který nadále považuje za správný, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit; uvedený názor je konformní i s právním závěrem, který v obdobné věci přijal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2779/2005.
V projednávané věci odvolací soud ze shora uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel a v souladu se zákonem dovodil, že absence žalobce v práci v době od 25. 3. 2005 do 29. 4. 2005 nemůže být hodnocena – pro jeho zdravotní nezpůsobilost konat práci důlního zámečníka podle pracovní smlouvy - jako neomluvená a že tedy jednání žalobce vytýkané mu v okamžitém zrušení pracovního poměru není porušením pracovní kázně, pro které by s ním mohl být platně okamžitě zrušen pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák.práce.
I když je žalovaný přesvědčen, že vyřešení jím položených otázek (formulovaných v dovolání tak, zda „odůvodňuje přiznání plného invalidního důchodu zaměstnanci k absenci tohoto zaměstnance v práci“ a zda „je přiznání plného invalidního důchodu pro tohoto zaměstnance důvodem nechodit do práce“), má po právní stránce zásadní význam, z obsahu jeho dovolání (z vylíčení důvodů dovolání), vyplývá, že právní názor odvolacího soudu v této věci nezpochybňuje, ale že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou námitek dovolatele je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní (byť rozporuplné) skutkové závěry (na jedné straně tvrdí, že „žalobci dosavadní práci po přiznání plného invalidního důchodu nepřidělovali ani nechtěli (právě s ohledem na jeho zdravotní stav) přidělovat“, že „pouze trvali na tom, aby žalobce nastoupil po ukončení pracovní neschopnosti do práce a vyřešil si svůj pracovněprávní vztah k zaměstnavateli s ohledem na přiznání plného invalidního důchodu“, a na druhé straně uvádí, že „to, že byl žalobci přiznán plný invalidní důchod, ještě neznamená, že nebyl schopen vykonávat vůbec žádnou práci, tedy, že jeho pracovní potenciál byl zcela nulový“, že „nevěděli o rozsahu zdravotní nezpůsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci“, neboť „rozsah žalobcovy zdravotní nezpůsobilosti byl teprve dodatečně určen znaleckým posudkem, že „žalobce odmítal jakoukoliv komunikaci a nebyl již dle rozhodnutí ošetřujícího lékaře pracovně neschopen“ a že „oprávněně požadovali po žalobci, aby nastoupil do práce nebo aby svůj pracovněprávní vztah s ohledem na přiznání plného invalidního důchodu nějak se zaměstnavatelem řešil“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „absenci v práci za uvedené období od 25. 3. do 29. 4. 2005 považuje za absenci neomluvenou “ a že „byly dány důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu