ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.132.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 132/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. P., zemřelém dne 14. prosince 1958, za účasti J. P., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 671/2003, o dovolání J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2005, č. j. 24 Co 45/2005-107, takto:
Řízení o dovolání Jaroslava Pletichy se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Státního notářství v J. ze dne 26.2.1959, č. j. D 22/59-8, bylo potvrzeno, že dědictví po J. P., zemřelém dne 14.12.1958 (dále též jen „zůstavitel“), „nabyli ze zákona jednou polovinou pozůstalá manželka M. P., jednou čtvrtinou pozůstalá sestra M. Š. a jednou čtvrtinou pozůstalý bratr V. P.“; současně bylo projednání dědictví prohlášeno za skončené.
Návrhem ze dne 16.3.1999 (doplněným řadou pozdějších podání) se J. P. (právní nástupce dědice zůstavitele V. P.) domáhal dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli ohledně „nemovitostí a v katastrálním území Š., úspor na vkladních knížkách Č. s. s. a lavóru zlata“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.12.2003, č. j. 34 D 671/2003-78, řízení zastavil „pro nedostatek majetku“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel k datu úmrtí předmětné nemovitosti nevlastnil“; že „dotazem na Č. s. a svědka Ž. nebyly žádné úspory u tohoto peněžního ústavu zjištěny“; že „údaje ohledně zlata se nedají navrhovaným způsobem ověřit a tento majetek do dědictví zahrnout“ a že „se žádný nový majetek zůstavitele zjistit nepodařilo“.
K odvolání J. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2005, č. j. 24 Co 45/2005-107, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.12.2003, č. j. 34 D 671/2003-78, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „ke dni své smrti zůstavitel nevlastnil hostinec v k.ú. Š., protože v té době již byl ve vlastnictví manželů Š.“; že „zůstavitel nebyl ke dni své smrti (a dokonce ani nikdy předtím) vlastníkem obytného stavení v k.ú. Š., neboť tyto nemovitosti vlastnily jiné osoby“; že „namítané vklady zůstavitele nebyly specifikovány potřebnými údaji k jejich identifikaci“; že „odvolatel neprokázal, že by zůstavitel vlastnil ke dni své smrti ‚lavor zlata‘, který měl být vykopán v obytném stavení Š.“.
Proti tomuto usnesení podal J. P. dovolání. Namítá, že „odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal se skutečností, že soud prvního stupně se v rámci přezkoumávání, zda existuje majetek, který by bylo možné dodatečně projednat v dědickém řízení, spokojil pouze s dotazem u Č. s. a.s. a dotazem na svědka V. Ž., z nichž bylo zjištěno, že nebyly dohledány žádné úspory zůstavitele“; že „ve vztahu k zlatu se soud prvního stupně spokojil pouze s konstatováním, že údaje ohledně zlata se nedají ověřit a tento majetek do dědictví zahrnout“; že „pozůstalý dědic nebyl vyslechnut a nebyl proveden řádný výslech svědka Ž.“; že „jde o natolik závažné vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a zůstavitel J. P. zemřel dne 14.12.1958, řídí se řízení o dědictví po tomto zůstaviteli i v současné době zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění zákona č. 68/1952 Sb., zákona č. 52/1954 Sb., zákonného opatření č. 63/1955 Sb., zákona č. 66/1956 Sb. a zákona č. 15/1958 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 70/1959 Sb. [dále jen „zákon č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě Jaroslav Pleticha dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zastavující dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu J. P. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006).
Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání J. P. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je však dodat, že postup soudů v dané věci nevybočoval z rámce ustálené soudní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2453/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 73, ročník 2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu