ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1460.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1460/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. Ř., zastoupené advokátem, a 2) Ing. P. M., jako správci konkursní podstaty úpadce U. G., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 4/97 a 25 C 5/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2005 č.j. 28 Co 57/2005-306, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.989,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
F. n. m. České republiky se žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 4 (změněnými se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo pro paní V. Ř., zřízené zástavní smlouvou uzavřenou dne 19.4.1994 mezi zástavním věřitelem paní V. Ř. a zástavcem společností U. G., s.r.o., váznoucí k zajištění pohledávky ve výši 30.000.000,- Kč s příslušenstvím na nemovitostech ve vlastnictví F. n. m. České republiky, - objektu bydlení č.p. 842 na pozemku č. parc. 1091, zastavěná plocha, objektu bydlení č. parc. 843 na pozemku č. parc. 1092, zastavěná plocha, a na pozemcích č. parc. 1091, zastavěná plocha č. parc. 1092, zastavěná plocha a č. parc. 1093, ostatní plocha, ostatní komunikace, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území H., neexistuje\" a že \"zástavní právo pro paní V. Ř., zřízené zástavní smlouvou uzavřenou dne 26.10.1995 mezi zástavním věřitelem paní V. Ř. a zástavcem společností U. G., s.r.o., váznoucí k zajištění pohledávky ve výši 8.000.000,- Kč s příslušenstvím na nemovitostech ve vlastnictví F. n. m. České republiky, - objektu bydlení č.p. 842 na pozemku č. parc. 1091, zastavěná plocha, objektu bydlení č. parc. 843 na pozemku č. parc. 1092, zastavěná plocha, a na pozemcích č. parc. 1091, zastavěná plocha, č. parc. 1092, zastavěná plocha, a č. parc. 1093, ostatní plocha, ostatní komunikace, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro obec P., katastrální území H., neexistuje\". Žaloby zdůvodnil zejména tím, že dne 1.3.1994 uzavřel \"smlouvu o prodeji části podniku\" se společností U. G., s.r.o., která se na jejím základě stala vlastníkem uvedených nemovitostí, a že od této smlouvy o prodeji podniku dne 23.10.1995 odstoupil z důvodu nedoplacení kupní ceny společností U. G., s.r.o. Žalovaná 1) jako zástavní věřitelka uzavřela se společností U. G., s.r.o. dne 19.4.1994 zástavní smlouvu k zajištění pohledávky ve výši 30.000.000,- Kč a dne 26.10.1995 další zástavní smlouvu k zajištění pohledávky ve výši 8.000.000,- Kč; podle těchto smluv bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dnům 29.4.1994 a 26.10.1995. F. n. m. České republiky považuje zástavní smlouvu ze dne 19.4.1994 za neplatnou proto, že \"žalovaná 1) nikdy neposkytla společností U. G., s.r.o. půjčku ve výši 30.000.000,- Kč a zástavní smlouva tak \"byla uzavřena k zajištění neexistující pohledávky\". Zástavní smlouvu ze dne 26.10.1995 byla uzavřena tři dny poté, co F. n. m. odstoupil od smlouvy o prodeji podniku společnosti U. G., s.r.o., tedy v době, kdy již tato společnost nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí \"a zaniklo jí tak oprávnění s nimi nakládat\". Za neplatnou je třeba považovat také samotnou smlouvu o prodeji podniku ze dne 1.3.1994, neboť \"pan Aleš Svítek, který ji dne 1.3.1994 za společnost U. G., s.r.o. podepsal, nebyl již v době jejího podpisu jednatelem společnosti (byl ke dni 16.12.1993 z obchodního rejstříku vymazán) a neměl proto oprávnění za společnost jednat\" a společnost U. G., s.r.o. v době uzavření smlouvy o prodeji podniku \"nedisponovala finančními prostředky a ani neměla zajištěno jejich získání\" tak, aby byla schopna zaplatit kupní cenu ve výši 125.000.000,- Kč do 31.5.1994, čímž F. n. m.u \"uvedla v omyl podle ustanovení §49a občanského zákoníku\".
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co usnesením ze dne 10.12.1997 č.j. 25 C 5/97-13 spojil obě věci ke společnému řízení a co zjistil, že na majetek společnosti U S GIFR, s.r.o. byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.3.2002 č.j. 12 K 4/2002-83 prohlášen konkurs ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že správcem konkursní podstaty byl ustaven Ing. P. M. a že byl podán návrh na pokračování v řízení - rozsudkem ze dne 19.8.2002 č.j. 25 C 4/97-153 žaloby zamítl a rozhodl, že F. n. m. ČR je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 12.900,- Kč k rukám advokáta a žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč k rukám advokátky Mgr. K. S. Soud prvního stupně dovodil, že na požadovaném určení je ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, a na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že \"při uzavření zástavní smlouvy ze dne 19.4.1994 byly splněny podmínky pro vznik zástavního práva podle ustanovení §151b odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku a vklad zástavního práva byl po právu vložen do katastru nemovitostí\", že zástavní smlouva ze dne 26.10.1995 \"byla také platně uzavřena\", i když F. n. m. již dne 23.10.1995 odstoupil od smlouvy o prodeji podniku, neboť \"ve smyslu ustanovení §151d občanského zákoníku před novelou zástavní věřitelka byla v dobré víře v tom smyslu, že měla za to, že zástavce, tj. U. G., s.r.o., je oprávněn věc zastavit\"; žalovaná 1) se o odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze strany F. n. m. dozvěděla až následně, \"kdy v katastru nemovitostí byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána opět žalobkyně\" a F. n. m. se nepodařilo prokázat, že by \"nedošlo k platnému uzavření hlavních závazků, tj. smluv o půjčce ze dne 19.4.1994 a ze dne 26.10.1995, neboť poskytnutí půjček bylo doloženo pokladními doklady, účetnictvím společnosti U. G., s.r.o., zápisy v katastru nemovitostí a výpověďmi svědků\".
K odvolání F. n. m. ČR Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.2.2003 č.j. 51 Co 28/2003-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jeho skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům, neboť \"se dostatečně nezabýval skutečností, že F. n. m. odstoupil dne 23.10.1995 - před notářem a za účasti úpadce - od smlouvy o prodeji podniku úpadci ze dne 1.3.1994\", a nevyhodnotil, \"jaké byly právní následky tohoto právního úkonu žalobkyně\" (obchodní zákoník nespojuje s odstoupením od smlouvy \"zpětné účinky\"). Názor soudu prvního stupně o tom, že \"zástavní smlouva ze dne 26.10.1995, která byla uzavřena již po platném odstoupení žalobkyně od smlouvy o prodeji podniku, je platná, neboť věřitelka byla v dobré víře o tom, že zástavce, tj. U. G., s.r.o. je oprávněn věc zastavit, a to i přesto, že se zúčastnila jednání ze dne 23.10.1995, kde bylo odstoupení od smlouvy osvědčeno\", je podle odvolacího soudu nepřesvědčivý a nemůže obstát i proto, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou o tom, že \"smlouva o prodeji podniku nebyla platně uzavřena, protože A. S., který ji podepsal, neměl oprávnění jednat za jmenovanou společnost\". Odvolací soud přisvědčil námitkám odvolatele též v tom, že soud prvního stupně nevyložil, proč odmítl výpovědi svědků M. a M., ačkoliv jejich prostřednictvím F. n. m. prokazoval své tvrzení o tom, že \"smlouvy o půjčce ze dne 19.4.1994 a 26.10.1995 byly pouze fiktivními\"; závěr soudu prvního stupně, podle kterého \"poskytnutí půjček bylo doloženo pokladními doklady, účetnictvím U. G., zápisy v katastru nemovitostí a výpovědí svědků, je nepřesvědčivý pro nedostatek odůvodnění\".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 28.4.2004 č.j. 25 C 4/97-234 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit F. n. m. na náhradě nákladů řízení 14.975,- Kč k rukám advokáta. Smlouva o prodeji podniku ze dne 1.3.1994 byla podle názoru soudu prvního stupně uzavřena platně, neboť za kupující společnost U. G., s.r.o. ji podepsal A. S. na základě plné moci ze dne 28.2.1994. Půjčka ve výši 30.000.000,- Kč nebyla podle smlouvy o půjčce ze dne 19.4.1994 ve skutečnosti poskytnuta; i když byla předložena \"pokladní stvrzenka na uvedenou částku a daňová přiznání a i když svědci T. a S. tvrdili předání půjčky, neprokazuje to předání půjčených peněz, neboť podle svědků J. M. a V. M. peníze předány nebyly (byly podepsány pouze biankosměnky) a předání peněz nedosvědčily ani svědkyně K. a F., ačkoliv byly po celou dobu přítomny, a - i když byla smlouva podepsána před notářem - ani notář. Z notářského zápisu ze dne 23.10.1995, sepsaného před notářkou o osvědčení průběhu a výsledků jednání mezi F. n. m. a společností U. G., s.r.o. soud prvního stupně zjistil, že F. n. m. odstoupil od smlouvy o prodeji podniku pro nezaplacení kupní ceny kupujícím\", a dovodil, že při uzavírání smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy dne 26.10.1995 \"nemohly být strany této smlouvy v dobré víře\", neboť \"při jednání dne 23.10.1995 byly žalobkyní upozorněny, že okamžikem odstoupení již nejsou oprávněny nakládat s majetkem, zejména jej zcizovat, či zatěžovat právy třetích osob\". Zástavní právo proto nemohlo podle zástavních smluv ze dne 19.4.1994 a ze dne 26.10.1995 platně vzniknout.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.12.2005 č.j. 28 Co 57/2005-306 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit F. n. m. na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.487,45 Kč \"na účet\" advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že \"nedošlo ke skutečnému odevzdání předmětu půjčky dlužníku\", neboť \"předání peněz nebylo jednoznačně potvrzeno\" žádným z provedených důkazů, a že tedy nemohlo k zajištění pohledávky z půjčky vzniknout ani zástavní právo. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud také k závěru, že při uzavření zástavní smlouvy ze dne 26.10.1995 žalovaná 1) a \"statutární zástupce úpadce\" věděli, že \"úpadce není oprávněn v učiněném smyslu s nemovitostí disponovat\", neboť odstoupením od smlouvy o prodeji podniku ze strany F. n. m. došlo v souladu s ustanovením \"§§344 a násl. obchodního zákoníku okamžikem odstoupení k zániku předmětné smlouvy ex nunc a současně k zániku všech práv a povinností stran smlouvy, tedy i práva kupujícího s nemovitostí, které se smlouva týkala, nakládat\". Na základě zástavní smlouvy ze dne 26.10.1995 proto zástavní právo nemohlo podle tehdy platného ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku vzniknout.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) ve svém dovolání namítá, že odvolací soud vychází ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů a ani z obsahu spisu podle jejího názoru nevyplývá, že by žalovaná 1) nepředala půjčku ve výši 30.000.000,- Kč společnosti U. G., s.r.o.; při hodnocení výsledků dokazování odvolací soud \"ignoroval\" předložené listinné důkazy a nepřihlédl ani k tomu, že tyto doklady vyvracejí výpovědi svědků M. a M., které si navíc vzájemně odporují a které musely být ovlivněny \"silným podezřením z trestné činnosti\". Dovolatelka nesouhlasí ani ze závěrem soudů v tom, že dne 23.10.1995 došlo k platnému odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.1994. Při jednání dne 23.10.1995 vyjádřil F. n. m. \"svůj budoucí úmysl odstoupit od smlouvy o prodeji podniku\" a bylo skončeno s tím, že F. \"od smlouvy pravděpodobně odstoupí, nikoliv s tím, že již od smlouvy odstoupil při samotném ústním jednání\". Jednatel společnosti U. G., s.r.o. \"žádný dokument obsahující odstoupení od smlouvy o prodeji podniku při samotném ústním jednání dne 23.10.1995 nepřevzal a pro následně vyhotovený notářský zápis o tomto ústním jednání, jehož součástí již údajně písemné odstoupení od Smlouvy bylo, si dne 23.10.1995 nepřišel a ani v následujících dnech ho nepřevzal\". Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem, že k platnému a účinnému odstoupení od smlouvy o prodeji podniku není potřebná písemná forma. Poukazuje na ustanovení §40 odst.2 občanského zákoníku, podle kterého písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně, a dovozuje, že by bylo zcela absurdní, aby smlouva o prodeji podniku, která může být podle dohody měněna pouze písemně, byla ukončena na základě pouhého ústního odstoupení od smlouvy\", že \"odvolání údajně učiněné žalobkyní dne 23.12.1995 (správně 23.10.1995) nebylo platné a účinné či nabylo účinnosti až později\", že společnost U. G., s.r.o. byla dne 26.10.1995 vlastníkem předmětných nemovitostí a mohla sjednat se žalovanou 1) platnou a účinnou zástavní smlouvu ze dne 26.10.1995 a že \"žalovaná 1) byla v okamžiku uzavření zástavní smlouvy dne 26.10.1995 v dobré víře ohledně možnosti společnosti U. G., s.r.o. zastavit předmětné nemovitosti\". Žalovaná 1) dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst.1 písm.b) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve svém dovolání dovozuje, že \"jak smlouvy o půjčce, tak k tomu navazující zástavní smlouvy, vč. jejich vložení do katastru nemovitostí, byly uzavřeny zcela standardním způsobem a soudy ani v tomto nemohly shledat jakýkoliv náznak pochybností\" a že \"pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k názoru, že v dané věci nedošlo ke skutečnému odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi a zástavní právo na základě smlouvy o půjčce nevzniklo, je třeba poukázat na fakt, že žalobkyně opřela svá tvrzení o výpovědi svědků M. a M., u kterých se v celém řízení jednoznačně prokázalo, že se jedná o svědky nevěrohodné\"; závěr odvolacího soudu je v tomto směru proto \"v rozporu s hmotným právem\". I když v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 26.10.1995 již došlo k platnému odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, žalovaná 1) byla v dobré víře, že společnost U. G., s.r.o. byla oprávněna nemovitosti zastavit, neboť o odstoupení od smlouvy se dozvěděla \"až následně, kdy v katastru nemovitostí byl jako vlastník nemovitostí opět zapsán F. n. m.\". Obsah notářského zápisu ze dne 23.10.1995 měl \"dvě verze\" (k objasnění této otázky nebyly provedeny žádné důkazy) a nebylo spolehlivě prokázáno, kdy došlo \"k předání relevantní listiny, která obsahuje písemně vyjádřenou vůli F. n. m. odstoupit od smlouvy o prodeji podniku\". Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
V průběhu odvolacího řízení byl dosavadní žalobce F. n. m. ČR zrušen ke dni 1.1.2006 zákonem č. 178/2005 Sb. s tím, že všechna jeho práva a povinnosti přecházejí na stát. Obvodní soud pro Prahu 4 proto usnesením ze dne 14.9.2006 č.j. 25 C 4/97-386 ve smyslu ustanovení §107 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě Fondu národního majetku pokračováno na straně žalobce s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné nebo dovolání zamítl. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že \"ve skutečnosti nebyla vůbec půjčka 30.000.000,- Kč poskytnuta, resp. tato skutečnost nebyla prokázána a z tohoto důvodu nedošlo ani ke vzniku zástavního práva\", že \"výpovědi svědků M. a M., které učinili před soudem prvního stupně, jsou velmi věrohodné zejména, pokud je hodnotíme v souvislosti s dalšími provedenými důkazy\", že \"v případě zástavní smlouvy ze dne 26.10.1995, která měla zajišťovat pohledávku žalované 1), zástavní právo nemohlo platně vzniknout, protože v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy o prodeji podniku dne 23.10.1995 již úpadce nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí\" a že tvrzení žalovaného 2) \"o dobré víře žalované 1) o vlastnictví úpadce v době uzavření zástavní smlouvy\" je zcela \"nepravdivé a účelové\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně v tomto rozsudku ze dne 28.4.2004 č.j. 25 C 4/97-234 rozhodl ve věci jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne ze dne 19.8.2002 č.j. 25 C 4/97-153, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 20.2.2003 č.j. 51 Co 28/2003-182 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 28.4.2004 č.j. 25 C 4/97-234 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 20.2.2003 č.j. 51 Co 28/2003-182 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen pro vady ve zjištění skutkového stavu věci a z důvodu \"nepřesvědčivosti\" jeho skutkových závěrů \"pro nedostatek odůvodnění\". Závěry soudu prvního stupně obsažené v jeho rozsudku ze dne 28.4.2004 č.j. 25 C 4/97-234 o tom, že nemovitosti žalobkyně nejsou zatíženy zástavními právy, zřízenými podle zástavních smluv ze dne 19.4.1994 a ze dne 26.10.1995, neboť zajištěná pohledávka z půjčky ve výši 30.000.000,- Kč ve skutečnosti nevznikla a zástavní smlouva ze dne 26.10.1995 byla uzavřena až poté, co F. n. m. platně odstoupil od smlouvy od prodeji podniku ze dne 1.3.1994, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná 1) ve svém dovolání namítá, že nedošlo \"k platnému a účinnému\" odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.1994. Vzhledem k tomu, že otázka odstoupení od této smlouvy byla ve vztahu mezi společností U. G., s.r.o. a F. n. m. České republiky vyřešena pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.9.1998 č.j. 14 Cm 20/97-51 (potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6.10.1999 č.j. 1 Cmo 136/99-96) se závěrem, že \"došlo k platnému odstoupení od smlouvy dne 23.10.1995 ve smyslu ustanovení §345 odst. 3 obchodního zákoníku a smlouva o prodeji podniku ze dne 1.3.1994 podle ustanovení §351 obchodního zákoníku zanikla\", nemůže mít z důvodu této právní otázky napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Z dalších námitek dovolatelů (z vylíčení dovolacích důvodů v jejich dovoláních) vyplývá, že žalovaní podrobují kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek dovolatelů v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, jakož i skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., popřípadě vad řízení při zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §15, §17 odst.1 písm.b) a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkony právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.914,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 11.989,- Kč společně a nerozdílně nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu