ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1816.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1816/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. B., o 113.300,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 704/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2006 č.j. 6 Co 1353/2006-126, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 113.300,- Kč jako náhradu mzdy za měsíc červen, červenec, říjen a listopad roku 2003 a jako náhradu za další „oprávněné finanční prostředky, které mu náleží“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1. května 2003 na základě pracovní smlouvy ve funkci „manager agentury“. Mzda mu byla vyplacena pouze za měsíc květen a přes „veškeré jeho urgence“ později mzdu již neobdržel. „Z titulu pracovního zařazení“ žalobci vznikaly náklady na „cestovné, ubytování, parkovné a půjčovné“, když tyto „poplatky platil ze svých finančních prostředků“, přičemž žalovanou mu nic uhrazeno nebylo.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 29.11.2005 č.j. 7 C 704/2004-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně cestovních nákladů, když „neprokázal konkrétní pracovní cesty“, neprokázal ani, že by byl na pracovní cesty žalovanou vyslán, ani „žádné částky ohledně těchto cestovních nákladů“. Ohledně tvrzené nevyplacené mzdy soud prvního stupně zjistil, že žalovaná zaslala žalobci na jeho účet „mzdu za měsíce červen a červenec spolu s alikvotní částí mzdy za srpen“, že v době od 11.8. do 30.9.2003 byl žalobce v pracovní neschopnosti, a že v době od 1.10. do 30.11.2003 „žalobce pro žalovanou práce nevykonával a na pracovišti se nezdržoval“. Tvrzení žalobce tak soud nepovažoval za věrohodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.6.2006 č.j. 6 Co 1353/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl žalovanou na pracovní cestu vyslán, neboť z funkce i místa výkonu práce žalobce (kterým bylo Milevsko) vyplývá, že „žalobce nebyl oprávněn vykonat pracovní cestu bez toho, že by byl na pracovní cestu vyslán žalovanou“, a jestliže pracovní cesty vykonal, „konal tak bez souhlasu žalované“. Žalobce neprokázal ani nárok na zaplacení mzdy za měsíce červen, červenec, říjen a listopad 2003, neboť bylo zjištěno, že mzdu za měsíce červen a červenec a alikvotní část mzdy za srpen žalovaná zaslala žalobci na účet, a v měsíci říjnu a listopadu 2003 žalobce „již žádné práce, které byl povinen podle pracovní smlouvy vykonávat, nevykonal“. Z dokazování vyplynulo, že tuto situaci řešila žalovaná tak, že „s žalobcem zrušila pracovní poměr dle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu, že opakovaně, i přes výzvy, nenastoupil do pracovního procesu, aniž doložil pracovní neschopnost“. Žalobci v tomto případě nárok na mzdu nevznikl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že „soudy obou stupňů pochybily v právním hodnocení ustanovení §111 odst. 1 zák. práce“, když toto ustanovení „nestanoví pro nárok na výplatu mzdy podmínku, že by práce nutně musela být fakticky vykonávána v plném rozsahu“ a uvádí, že „mzda byla dle pracovní smlouvy sjednána fixní měsíční částkou, která žalobci náležela bez ohledu na skutečně vykonaný rozsah práce“. K výplatě mzdy za měsíc červen až srpen 2003 dovolatel uvedl, že „platba nebyla v rámci příkazu k úhradě nijak označena a tedy naprosto není zřejmé, jaký byl účel této platby“. Bylo prokázáno, že žalovaná „dlužila žalobci další finanční částky z titulu půjčky“, z čehož žalobce dovozuje, že „se jednalo o úhradu tohoto závazku“, a že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že „se jednalo právě o úhradu mzdy“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu považuje „za právně nesprávný“, když učinil „chybné právní závěry zejména pokud jde o hodnocení problematiky nevyplacené mzdy“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „by býval důkazní břemeno spočívající v prokázání toho“, že i v měsíci říjnu a listopadu „práci skutečně vykonával, unesl“, soud však jeho „důkazní prostředky nepřipustil a znemožnil tak žalobci toto břemeno unést“, a že výpovědi svědků navržených žalovanou „nemají jakoukoliv procesní váhu, neboť žádný svědek nemůže prohlásit, že byl přítomen na pracovišti žalobce 100% času a z tohoto důvodu rozhodně a průkazně vyloučit přítomnost žalobce na tomto pracovišti v každém okamžiku sledovaného období“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalovaná zaplatila žalobci na jeho účet částku 30.000,- Kč, která představuje součet čistých mezd žalobce za měsíc červen až srpen 2003“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „žalovaná dlužila žalobci další finanční částky z titulu půjčky“, že „platba nebyla v rámci příkazu k úhradě nijak označena“, přičemž takto neoznačenou platbu „je nutné započítat na nejstarší splatný závazek, který platící subjekt má vůči subjektu, jemuž je takto placeno“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „s ohledem na to, že závazek k vrácení půjčky žalobci měl starší splatnost, než byly splatné jednotlivé části mzdy za uvedené měsíce“, započítala se tato platba „na starší závazek a na jeho příslušenství, tedy na zmíněnou půjčku“, a že tedy podmínka „citovaná dle §111 odst. 1 zákoníku práce splněna nebyla, a to ani zčásti“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu