ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1840.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1840/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po A. M., zemřelém, za účasti 1) J. M., 2) A. M., 3) A. M., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 15 D 1122/2004, o dovolání A. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2006, č.j. 10 Co 891/2005-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po A. M., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18.8.2004, č.j. 15 D 1122/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena Mgr. J. V., notářka (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 4.3.2005, č.j. D 1122/2004-33, určil „obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky J. M. částkou 78.346,- Kč“ a rozhodl, že „z tohoto majetku do dědictví po zůstaviteli patří pohledávka za pozůstalou manželkou J. M. z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 39.173,- Kč a že pozůstalé manželce J. M. připadá celý společný majetek“ stávající z věcí a jiných majetkových hodnot v usnesení popsaných (výrok I.); určil „obvyklou cenu dědictví po zůstaviteli částkou 63.172,- Kč, výše dluhů částkou 16.412,- Kč a čistá hodnotu dědictví částkou 46.761,- Kč“ (výrok II.); schválil dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli podle níž „listinné akcie emitenta akciové společnosti A. k., znějící na jméno, v celkové nominální hodnotě 24.000,- Kč, a to 2 akcie o nominální hodnotě po 10.000,- Kč, č. 0001189 a č. 0001190, 4 akcie v nominální hodnotě po 1.000,- Kč, č. 0003712, č. 0003713, č. 0003714, č. 0003715, a pohledávku za sebou samou z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 39.173,- Kč, nabývá pozůstalá manželka J. M. s tím, že hradí sama k svým rukám náklady pohřbu v zůstatkové výši 16.412,- Kč a s tím, že na dědický podíl zůstavitelovy dcery A. H. vyplatí částku 7.587,- Kč a zůstavitelův syn A. M. výplatu svého dědického podílu a A. H. doplatek svého dědického podílu nepožadují, a těchto se vzdávají“ (výrok III.); rozhodl, že odměnu notářky Mgr. J. V. ve výši 1.677,- Kč jsou povinny notářce zaplatit J. M. částkou 1.405,- Kč a A. H. částkou 272,- Kč s tím však, že „vyčíslené náklady řízení byly zcela pokryty složenou zálohou“ (výrok IV.); rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok V.).
K odvolání A. M. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.1.2006, č.j. 10 Co 891/2005-60, usnesení okresního soudu „v napadené části, tj. v odstavcích III.-V.“ potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Vycházel ze závěru, že „u jednání dne 7.1.2005, kterého se zúčastnili všichni dědicové, uzavřeli tito dědickou dohodu, podle které majetek zůstavitele nabude pozůstalá manželka s tím, že uhradí náklady pohřbu ve výši 16.412,- Kč s povinností uhradit na dědický podíl odvolatelky částku 7.587,- Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení o schválení dědické dohody“; že „v průběhu odvolacího řízení odvolatelka poukázala na to, že v krátké době před úmrtím zůstavitele došlo k darování nemovitostí pozůstalému synovi, a z tohoto důvodu vznesla námitky započtení daru na dědický podíl“; že „pozůstalá manželka i pozůstalý syn u odvolacího jednání shodně uvedli, že obsah dohody o vypořádání dědictví tak, jak je uveden v napadeném usnesení, odpovídá tomu, co bylo dohodnuto před soudní komisařkou“; že „odvolatelka sama potvrdila, že uvedenou dohodu podepsala, tvrdila však, že tuto podepsala pod nátlakem, neboť jí bylo řečeno, že dohodu musí podepsat rychle, protože pozůstalý syn odchází do zaměstnání“; že „dohoda, kterou dědici mezi sebou uzavřeli před soudní komisařkou – notářkou Mgr. J. V., neodporuje zákonu ani dobrým mravům, protože z obsahu spisu vyplývá, že se všichni zúčastnili dne 7.1.2005 jednání, v rámci kterého bylo dědictví po zůstaviteli projednáno, byli řádně poučeni o dědickém právu, rovněž i o zákonných předpokladech započtení na dědický podíl ve smyslu ust. §484 obč. zák.“; že „z těchto důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil, jako věcně správné, včetně správného výroku o odměně soudní komisařky a nákladech řízení účastníků“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala A. M. dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s usnesením soudů obou stupňů, protože akceptují jednání dalších dědiců, která jsou ve své podstatě v rozporu s §3 obč. zák., tj. zejména s dobrými mravy“; že „si nebyla při podepisování dohody o dědictví vědoma, a to v rámci nepopíraného poučení o svých dědických právech a povinnostech, zásadní a podstatné skutečnosti, že v krátké době před úmrtím zůstavitele došlo k darování nemovitosti pozůstalému synovi“; že „tato okolnost jí nebyla při sepisu dohody o dědictví známa, z čehož vyplývá, že věci patřící do dědictví v dohodě obsažené nebyly všechny, dům jí byl zatajen, čekala, kdy bude projednán, později pochopila, proč na ni byl činěn nátlak i snahu dalších dvou pozůstalých, aby došlo k urychlenému podepsání dohody“; že „teprve následně se dozvěděla o předchozím darování těchto nemovitostí pozůstalému synovi, navíc v tomto období nebyl zůstavitel naprosto při smyslech, měl značné bolesti, bral morfium atd.“; že „je známo, že za otcem chodila a o této závažné věci nebyla informována nikým, tedy ani otcem, s nímž se v době jeho zlepšeného zdravotního stavu běžně bavila“; že „otec vlastně o podpisu darovací smlouvy ani pořádně s ohledem na svůj zdravotní stav nevěděl, protože v opačném případě by tuto skutečnost jistě sdělil dceři, která se o něj starala“; že „v průběhu dědického řízení tedy nedošlo k úplnému objasnění rozsahu dědictví a všech jeho věcí“. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
A. M. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání A. M. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §482 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
Podle ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud v usnesení o dědictví schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. §41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Protože odvolací soud při posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, i při posouzení opodstatněnosti námitek A. M. vznášených proti této dohodě v odvolání (a zopakovaných v dovolání), v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §482 obč. zák. v souladu s výše popsanou ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných dovolatelkou, zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání A. M. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání A. M. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu