ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1846.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1846/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ž. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným Č. d., a.s., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 26/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2006 č.j. 10 Co 835/2005-44, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5.1.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle §58 zák. práce ruší pracovní poměr ve zkušební době.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni měsíčně částku 7.716,- Kč „za období od 1. března 2004 do doby, než jí umožní pokračovat v pracovním poměru“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná s ní dne 1.10.2003 uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců. Během zkušební doby žalobkyně z důvodu nemoci neodpracovala 14 pracovních dnů a žalovaná s ní ke dni 7.1.2004 zrušila pracovní poměr ve zkušební době. Podle názoru žalobkyně se jí však „zkušební doba prodloužila o 4 dny a skončila dnem 4.1.2004“, neboť do zkušební doby se započítává také „placený svátek 1.1., sobota 3.1. a neděle 4.1., bez ohledu na to, že v těchto dnech nepracovala“. Žalobkyně zdůraznila, že „zkušební doba se počítá v kalendářních měsících, soboty, neděle a svátky jsou proto její součástí“.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 30.5.2005 č.j. 12 C 26/2004-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §31 odst. 2 zák. práce, podle něhož se doba překážek v práci během zkušební doby započítává do zkušební doby v rozsahu nejvýše deseti pracovních dnů, a dovodil, že, jestliže žalobkyně byla v pracovní neschopnosti celkem 14 pracovních dnů (od 2.12. do 19.12.2004), prodloužila se jí zkušební doba „o jedenáctý až čtrnáctý pracovní den její pracovní neschopnosti, tedy o den 2.1., 5.1., 6.1. a 7.1.2004, kdy končila“, neboť „zákon, pokud jde o prodloužení zkušební doby, používá dny pracovní a nikoliv kalendářní“. Jestliže žalovaná zrušila se žalobkyní pracovní poměr ve zkušební době ke dni 7.1.2004, učinila tak „v souladu se zákonem“, a proto je „nedůvodný“ rovněž požadavek na náhradu mzdy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9.10.2006 č.j. 10 Co 835/2005-44 rozsudek soudu I. stupně potvrdil „v tom znění, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněné žalovanou dopisem z 5.1.2004 a žaloba o náhradu mzdy ve výši 108.026,- Kč za dobu od 1.3.2004 do 31.5.2005“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že, „pokud zákon výslovně užívá termín „pracovní dny“, není možné při zápočtu doby překážek v práci do zkušební doby užít jinak vymezených dnů (kalendářní, liché, sváteční apod.), a to ani pro dny, které desetidenní limit zápočtu do zkušební doby přesahují“. Jestliže žalobkyně ve zkušební době nevykonávala po dobu 14 pracovních dnů práci, je tedy třeba zkušební dobu prodloužit o čtyři pracovní, nikoliv kalendářní dny, tedy o dny 2.1., 5.1., 6.1., a 7.1.2004. Zkušební doba tak skončila právě dne 7.1.2004, a „doručil-li žalovaný žalobkyni 5.1.2004 zrušení pracovního poměru ve zkušební době, stalo se tak v souladu s ust. §58 zákoníku práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť podle jejího názoru „soud chybně dovodil, že se má zkušební doba prodloužit o pracovní dny“. Dovozuje, že „termín pracovní dny se vztahuje na dobu překážek v práci“, „zkušební doba se však počítá kalendářně“, a dospívá k závěru, že požadavek, aby se do zkušební doby „započítávala doba překážek v práci v pracovních dnech, je oprávněný, protože každý pracovní den je i dnem kalendářním. Opačně to ale neplatí, a proto není možné zkušební dobu počítanou kalendářně prodlužovat o dny pracovní“. Po 31.12.2003 „byl jejím prvním pracovním dnem čtvrtek 1.1.2004“, neboť „do fondu odpracované doby se jí osmihodinová pracovní směna započítala a obdržela za ni mzdu“. „Jejími dalšími (pracovními) dny byly pátek 2.1., pondělí 5.1. a úterý 6.1.2004, kdy při prodloužení o 4 pracovní dny její zkušební doba musela skončit“, a zrušení pracovního poměru ve zkušební době je tak neplatné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaná uzavřela se žalobkyní na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.2003 pracovní poměr „na dobu neurčitou se zkušební dobou tři měsíce“. Během zkušební doby byla žalobkyně od 2.12. do 19.12.2003 (tj. celkem 14 pracovních dnů) v pracovní neschopnosti. Dopisem ze dne 5.1.2004 doručeným téhož dne žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ke dni 7.1.2004 ruší pracovní poměr ve zkušební době.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu ,že žalovaná zrušila s žalobkyní pracovní poměr ve zkušební době dopisem ze dne 5.1.2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §31 odst.1 zák. práce v pracovní smlouvě může být sjednána zkušební doba, která činí, pokud nebyla dohodnuta zkušební doba kratší, tři měsíce. Sjednaná zkušební doba nemůže být dodatečně prodlužována.
Podle ustanovení §31 odst. 2 zák. práce doba překážek v práci, pro které zaměstnanec nemůže během zkušební doby konat práci, se započítává do zkušební doby v rozsahu nejvýše deseti pracovních dnů.
Podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce ve zkušební době může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec zrušit pracovní poměr písemně z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu.
Smyslem (účelem) sjednání zkušební doby je, aby zaměstnavatel mohl náležitě posoudit, zda zaměstnanec splňuje všechny předpoklady pro řádný výkon práce, a aby zaměstnanec mohl uvážit, zda v novém pracovním poměru setrvá nebo zda ho bezprostředně - protože neodpovídá jeho očekávání - skončí. Je nepochybné, že smysl (účel) sjednání zkušební doby může být naplněn, jen jestliže účastníci získají (mohou získat) poznatky potřebné k rozhodnutí, zda budou chtít v pracovním poměru dále pokračovat nebo zda ho ukončí; potřebné poznatky mohou získat jen tehdy, jestliže zaměstnanec bude po sjednanou zkušební dobu skutečně konat práci.
Právní otázkou prodloužení zkušební doby se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2004, č.j. 21 Cdo 1807/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu roč. 2005, č. 20), že sjednaná zkušební doba se neprodlužuje o dobu překážek v práci, jestliže před jejím uplynutím překážky v práci nepřevýšily deset pracovních dnů. Nemohl-li však zaměstnanec konat během sjednané zkušební doby práci pro překážky v práci více než deset pracovních dnů, prodlužuje se zkušební doba o jedenáctý a každý další pracovní den trvání překážky v práci, a to i když jde o pracovní den, který následuje po uplynutí původně sjednané zkušební doby. Ustálená soudní praxe je jednotná i v tom, že obsahuje-li zrušovací projev učiněný během zkušební doby zpětné zrušení pracovního poměru, jakož i v případě, že ve zrušovacím projevu vůbec nebyl označen den skončení pracovního poměru, pracovní poměr skončí dnem doručení (oznámení) zrušení pracovního poměru účastníku. Jestliže byl jako den zrušení pracovního poměru označen den následující po uplynutí zkušební doby, pak pracovní poměr končí posledním dnem zkušební doby. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.4.1995 sp. zn. 6 Cdo 11/94 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 10, roč. 1995, str. 415)
Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na určení, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatným právním úkonem, řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – právní otázku způsobu prodloužení sjednané zkušební doby o dobu překážek v práci převyšující deset pracovních dnů (§31 odst. 2 zák. práce). V posuzovaném případě zkušební doba sjednaná v pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2003 v délce tří měsíců by uplynula (srov. §266 odst. 2 a 5 zák. práce) dnem 1. 1. 2004. Protože žalobkyně před uplynutím této „původní“ zkušební doby neodpracovala pro překážky v práci na její straně (pro nemoc) celkem 14 pracovních dnů, došlo po dni 1.1.2004 k prodloužení zkušební doby podle ustanovení §31 odst. 2 zák. práce o každý další pracovní den, o nějž doba překážek v práci přesáhla deset dní, v době počínající dnem 2. 1. 2002, tedy nikoliv v době počínající dnem 1.1.2004, jak z toho vycházely osoby zúčastněné na řízení. Jestliže pracovní poměr byl se žalobkyní ukončen dopisem doručeným dne 5.1.2004, je nepochybné, že se tak stalo ještě v rámci zkušební doby, která, jak žalobkyně dovozuje, skončila dne 6.1.2004.
Za daného skutkového stavu, kdy odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr ve zkušební době dopisem ze dne 5.1.2004 doručeným téhož dne, byl pro rozhodnutí určující závěr, že úkon směřující ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době byl učiněn ještě v rámci zkušební doby dne 5.1.2004 (což ani dovolatelka nezpochybňuje), byla splněna podmínka platného zrušení pracovního poměru. Otázka nastolená dovolatelkou, že pro posouzení platnosti úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru ve zkušební době je podstatné, který den žalovaný označil ve svém zrušovacím projevu jako den skončení pracovního poměru, není za této situace významná (určující). Spatřuje-li proto dovolatelka zásadní právní význam v řešení právě uvedené otázky, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť posouzení této otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu