ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1883.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1883/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. E. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. m. d. p., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 279/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. září 2005 č.j. 16 C 279/2004-258 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2006 č.j. 10 Co 935/2005-301, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. září 2005 č.j. 16 C 279/2004-258 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2006 č.j. 10 Co 935/2005-301 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22.4.2004 žalovaný (jeho ředitel) sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že „Rozhodnutím ředitele č. 5/2004 (racionalizační opatření)“ bylo pracovní místo žalobce zrušeno a v důsledku toho se žalobce stal nadbytečným; současně „nenastala podmínka výpovědi uvedená v §46 odst. 2 zák. práce“, neboť u žalovaného „není jiná vhodná práce, kterou by mohl žalobci nabídnout“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že výpověď byla dána osobou (Mgr. M. K.), která byla dnem 16.2.2004 představenstvem žalovaného „jmenována ředitelem žalovaného na základě protiprávních rozhodnutí“, a proto je jmenování této osoby neplatné a „neplatné jsou tak i všechny akty podepsané touto osobou, včetně předmětné výpovědi“. Žalovaný rovněž „nepostupoval v souladu s ustanovením §47 odst. 1, resp. odst. 3 zák. práce“, neboť žalobci účinně nepomáhal při získání jiného vhodného zaměstnání. Žalovaný nabídl žalobci toliko pracovní místa řidiče trolejbusu a autobusu, „což žalobce vzal na vědomí, ale nepřijal“, jelikož tato místa „absolutně neodpovídají jeho vzdělání a kvalifikaci“. Žalobci je přitom „známo“, že mu žalovaný nenabídl „minimálně jedno“ pracovní místo, které by odpovídalo jeho vzdělání a kvalifikaci, a to pozici vedoucího odboru integrace M. (P. karta), „kam zřejmě od 1.8.2004 nastoupil Ing. K.“. Kromě toho je žalobce „přesvědčen“, že pracovní činnost, kterou žalobce vykonával u žalovaného (tj. právník společnosti) se nestala pro žalovaného nadbytečnou, protože „ihned na toto místo nastoupil zaměstnanec AK JUDr. V., který pokračoval ve stejné pracovní činnosti“.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 5.9.2005 č.j. 16 C 279/2004-258 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.574,75 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě „rozhodnutí ředitele č. 5/2004“ bylo s účinností od 1.5.2004 zrušeno žalobcem zastávané pracovní místo právníka s tím, že právní služby pro žalovaného bude nadále poskytovat na základě smlouvy o právní pomoci advokát. Protože v souvislosti s tímto rozhodnutím přijatým „ke zvýšení efektivnosti práce“ (a „lze o hovořit i o finanční úspoře“) byla funkce vykonávaná žalobcem podle pracovní smlouvy zrušena, a protože poskytování právních služeb nevyplývá z předmětu podnikání žalovaného, lze podle názoru soudu prvního stupně v uvedeném rozhodnutí o externím zajišťování právních služeb spatřovat důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák práce. Soud má rovněž za to, že předmětné rozhodnutí o organizační změně bylo učiněno oprávněnou osobou, „neboť v tomto směru oprávnění ředitele žalovaného (Mgr. M. K.) vyplývá ze stanov společnosti platných v té době ve spojení s organizačním řádem“. Námitku žalobce, že Mgr. K., který nebyl členem představenstva žalovaného, byl s účinností od 16.2.2004 jmenován ředitelem žalovaného na základě předchozího protiprávního rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady o změně stanov žalovaného (tak, že v čl. XXXVII odst. 2 se vypouští věta: „ředitelem může být toliko člen představenstva“), odmítl s odůvodněním, že „v souladu s ustanovením §131 obch. zák. již je právo domáhat se vyslovení neplatnosti valné hromady prekludováno“ a soud se platností usnesení valné hromady již nesmí zabývat ani jako otázkou předběžnou. Protože bylo dále prokázáno, že žalovaný v době dání výpovědi „neměl možnost nabídnout žalobci místo odpovídající jeho kvalifikaci, neboť takové místo nebylo volné“, a protože případný (žalobcem namítaný) postup žalovaného v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 a 3 zák. práce „nemůže způsobit neplatnost výpovědi“, soud prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 22.4.2004 je platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14.4.2006 č.j. 10 Co 935/2005-301 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.128,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se žalobce stal na základě řádně přijatého rozhodnutí o organizační změně, spočívající ve zrušení žalobcem zastávaného místa právníka, pro žalovaného nadbytečným. Na místo žalobce – jak zdůraznil - „nebyl přijat žádný nový zaměstnanec“, a jestliže žalovaný nepovažoval zřízené místo „podnikového právníka“ za efektivní a rozhodl se pro jiný způsob zajišťování právních služeb (na základě smlouvy s advokátní kanceláří JUDr. V.), který je „běžným trendem ve velkých i nadnárodních společnostech“, pak „nelze mít proti tomuto rozhodnutí výhrady, když k jeho realizaci došlo v souladu s ustanoveními zákoníku práce i stanov žalovaného“. K námitce žalobce o tom, že předmětná výpověď z pracovního poměru „byla dána nekompetentní osobou“, odvolací soud s poukazem na výklad přijímaný ustálenou judikaturou uvedl, že v daném pracovněprávním sporu soud „není oprávněn přezkoumávat jmenování zaměstnanců žalovaného, jako například ředitele společnosti“, když postup, jakým bylo rozhodnuto o organizační změně (racionalizačním opatření) byl „v souladu s platnými stanovami žalovaného v dané době“. V této souvislosti přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně o neopodstatněnosti námitek žalobce vůči postupu, na jehož základě došlo ke změně stanov žalovaného tak, že ředitelem žalovaného nadále nemusel být člen představenstva, a za správné považoval rovněž jeho názory v otázce nabídky volných pracovních míst. Protože podle názoru odvolacího soudu v daném případě byly splněny všechny hmotněprávní podmínky platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, soud prvního stupně „postupoval správně, pokud žalobní návrh žalobce zamítl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. září 2005 č.j. 16 C 279/2004-258 podal žalobce dovolání z důvodu „nesprávného právního posouzení věci, tak jak má na mysli ustanovení §241a odst. 2 lit. b) o.s.ř.“. V první řadě namítal, že žalovaný vůči němu nesplnil nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť mu byla nabídnuta pouze místa řidiče autobusu a řidiče trolejbusu, pro která neměl řidičské oprávnění skupiny „D“, a proto nemohl žádné z nich přijmout. Ze strany žalovaného nedošlo ani k účinné spolupráci při získání nového zaměstnání podle ustanovení §47 odst. 1 zák. práce a „nedošlo ani k naplnění ustanovení §47 odst. 3 zák. práce“, a jestliže soud prvního stupně nespatřuje v tomto pochybení důvod pro neplatnost výpovědi, pak žalobce „nechápe, proč znění zmíněného ustanovení je vlastně v zákoně uvedeno, když splněno býti nemusí“. Podle názoru dovolatele se soudy dále nevypořádaly s tím, že k předmětné organizační změně žalovaného nevedly ekonomické důvody (příp. neodbornost žalobce), nýbrž že opravdovým důvodem bylo „zbavit se pracovníka, který odhalil nekalé praktiky nejen v celkovém jednání, ale hlavně i ve jmenování ředitele společnosti samotným nejvyšším vedením města P. a jeho spřízněných subjektů“. Důvody zrušení žalobcem zastávaného místa soud prvního stupně „opřel“ o svědecké výpovědi Mgr. K. a Ing. Z., „a to i přes rozpory, které se v jejich jednotlivých výpovědích vyskytly v nesouladu s listinnými důkazy“. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že ke jmenování ředitele žalovaného Mgr. K., který předmětnou „výpověď z pracovního poměru inicioval a parafoval“, došlo v rozporu se zákonem, když „změna stanov tak, aby se jmenovaný mohl stát ředitelem společnosti, proběhla v rozporu se základními ustanoveními obchodního zákoníku“, a „lze se důvodně domnívat, že tento akt je soukromou iniciativou“ předsedy představenstva žalovaného. Žalobcem navržený výslech této osoby však soud prvního stupně „zamítl stejně, jakož i svědectví dalších navržených svědků“, čímž podle názoru dovolatele „de facto porušil rovnost stran při dokazování“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. září 2005 č.j. 16 C 279/2004-258 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti Okresnímu soudu Plzeň-město ze dne 5. září 2005 č.j. 16 C 279/2004-258 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 22.4.2004, který žalobce převzal téhož dne, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a další) patří k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. Rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). V posuzované věci tudíž soud prvního stupně (a odvolací soud, který se s jeho právními závěry ztotožnil) konformně s konstantní judikaturou dovodil, že za situace, kdy „poskytování právních služeb nevyplývá z předmětu podnikání žalovaného“, lze v rozhodnutí žalovaného o zrušení funkce právníka (do té doby vykonávané žalobcem) s tím, že právní služby bude pro žalovaného nadále zajišťovat externě advokát JUDr. V., spatřovat důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák práce.
Žalobce – jak se podává z obsahu dovolání - považuje výpověď z pracovního poměru ze dne 22.4.2004 za neplatnou především proto, že nebyla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem zaměstnavatele.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem. V písemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance.
Citovaná ustanovení upravují kategorii statutárních orgánů, zaměstnanců, ale i jiných osob, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele pracovněprávní úkony (§240 odst. 1 zák. práce), na jejichž základě dochází ke vzniku, změně anebo k zániku pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a třetími osobami-zaměstnanci. Nejde-li o statutární orgán zaměstnavatele (např. společníka veřejné obchodní společnosti – srov. §85 odst. 1 obch. zák, jednatele společnosti s ručením omezeným – srov. §133 odst. 1 obch. zák., člena představenstva akciové společnosti – srov. §191 odst. 1 obch. zák.), mohou jiní zaměstnanci zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele pracovněprávní úkony - kromě jiného - tehdy, jsou-li k tomu oprávněni podle organizačních předpisů zaměstnavatele. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně při posuzování, zda Mgr. M. K. byl oprávněn učinit jménem žalovaného jednostranný právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobcem, správně vycházel především „ze stanov žalovaného platných v té době ve spojení s organizačním řádem“. Závěr soudu prvního stupně (a odvolacího soudu, jenž jeho názor v tomto směru nijak nezpochybnil), který ze skutkového zjištění (učiněného z usnesení z 99. mimořádného zasedání představenstva žalovaného ze dne 15.1.2004, „tehdy platných“ stanov žalovaného a organizačního řádu žalovaného platného od 1.1.2002), že „Mgr. M. K. byl (s účinností od 16.2.2004) jmenován na základě doporučení výběrové komise do funkce ředitele žalovaného“, dovodil, že „Mgr. M. K., coby ředitel“, jemuž mj. „přísluší obstarávání pracovněprávních vztahů, přičemž plní funkci vedoucího zaměstnance zaměstnavatele vůči všem jemu podřízeným zaměstnancům, a to včetně uzavírání pracovních a jim obdobných poměrů…“, byl „oprávněn dát žalobci výpověď“, je zcela v souladu s výše citovanými ustanoveními §9 zákoníku práce (tedy v souladu s hmotným právem - §237 odst. 3 o.s.ř. a contrario).
Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu vadné právní posouzení otázky splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek a že umožňuje jednostranné skončení pracovního poměru výpovědí teprve po splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi. Uvedený názor byl již minulosti zveřejněn ve Sborníku stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str. 130, a následně byl a v současné době je jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Z uvedeného právního názoru důsledně vycházel rovněž soud prvního stupně (a odvolací soud, který se s jeho právními závěry ztotožnil) a nelze mu proto důvodně vytýkat, že závěr o splnění nabídkové povinnosti žalovaného ve vztahu k žalobci učinil na základě skutkového zjištění, že žalovaný v době dání výpovědi „neměl možnost nabídnout žalobci místo odpovídající jeho kvalifikaci, neboť takové místo nebylo volné“, a že mu proto „nabídl pracovní místa (řidiče autobusu a trolejbusu), která jediná volná byla“.
Dovolatel rovněž zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska závěru soudů o následcích případného nesplnění povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §47 odst. 1 zák. práce [(odstavec 3 tohoto ustanovení, jež dovolatel v této souvislosti rovněž zmiňuje, se váže k povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, která se ovšem žalobce netýká (a žalobce ani netvrdí, že by se jej týkala)]. Ani z hlediska této právní otázky nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §47 odst. 1 zák. práce byla-li dána zaměstnanci výpověď z některého z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až d), je zaměstnavatel povinen ve spolupráci s příslušným orgánem státní správy účinně mu pomáhat při získání nového vhodného zaměstnání.
Uvedené ustanovení sice ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, účinně pomáhal zaměstnanci (ve spolupráci s příslušným orgánem státní správy) při získání nového vhodného zaměstnání, avšak, jestliže tak neučiní, zákoník práce s tímto porušením právních předpisů nespojuje neplatnost výpovědi (srov. §242 odst. 2, věta druhá zák. práce). Nejedná se (oproti povinnosti zaměstnavatele uvedené ustanovení §46 odst. 2 zák. práce) o hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi, jejíž nesplnění by zákoník práce sankcionoval neplatností tohoto jednostranného právního úkonu, a (oproti povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce) nemá vliv ani na běh výpovědní doby. V posuzovaném případě proto soud prvního stupně (a odvolací soud, který na jeho názor v tomto směru odkázal) v souladu se zákonem dovodil, že skutečnost, že žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 zák. práce, „nemůže způsobit neplatnost předmětné výpovědi“.
Žalobce v dovolání konečně tvrdí, že k příslušné organizační změně žalovaného nevedly ekonomické důvody (úspora finančních prostředků, případně neodbornost žalobce), nýbrž že „skutečným“ důvodem bylo „zbavit se nepohodlné osoby, která upozornila na pochybení při jmenování ředitele společnosti samotným nejvyšším vedením města P. a jeho spřízněných subjektů“. Těmito námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale kritizuje tím skutková zjištění, z nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vycházel, a také postup, jakým k nim odvolací soud dospěl, jestliže vytýká soudu, že důvody zrušení žalobcem zastávaného místa soud prvního stupně „opřel“ o svědecké výpovědi Mgr. K. a Ing. Z., „a to i přes rozpory, které se v jejich jednotlivých výpovědích vyskytly v nesouladu s listinnými důkazy“. Kromě toho dovolatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl výslech žalobcem navržených svědků, čímž „de facto porušil rovnost stran při dokazování“. Jelikož zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak bylo uvedeno již výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu