ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1969.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1969/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené advokátem, proti žalované V. O., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 161/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2006 č.j. 16 Co 180/2006-91, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.7.2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně v průběhu pracovního poměru dopustila „několika porušení pracovní kázně“ spočívajících v „opakovaném špatném vyúčtování tržby a neplnění pracovní náplně“ (za což byla žalobkyni dne 27.1.2005 a 30.3.2005 „uložena písemná důtka“, v druhém případě s upozorněním na možnost ukončení pracovního poměru) a že následně se po ukončení pracovní neschopnosti trvající od 4.4.2004 do 28.6.2005 nedostavila do zaměstnání s odůvodněním, že do 7.7.2005 bude čerpat dovolenou, ač „tuto neměla se zaměstnavatelem sjednanou“. Jelikož žalobkyně „ani po ukončení dovolené dne 8.7.2005 na svou směnu nenastoupila a do práce se dostavila až dne 12.7.2005“, považuje žalovaná jak „nenastoupení do zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti“, tak „absence v zaměstnání ve dnech 8.7., 9.7. a 10.7.2005“ za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30.7.2003 a „následného dodatku č. 1“ jako číšnice a že „přes jisté neshody“ týkající se neoprávněně udělené důtky v měsíci lednu, která však okamžitým zrušením pracovního poměru nesouvisí, „vždy pracovala řádně a svědomitě“ a nedopustila se žádného jednání, které by mohlo být považováno za důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Na nástupu na řádnou dovolenou dne 29.6.2005 byly s žalovanou „předem dohodnuty“ a žalovaná proti tomu „neměla námitek“. Podle názoru žalobkyně bylo okamžité zrušení pracovního poměru následkem jejího nesouhlasu s rozvázáním pracovního poměru dohodou.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 8.3.2006 č.j. 6 C 161/2005-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 6.911,- Kč k rukám advokáta. Po zjištění, že písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13.7.2005 „splňuje náležitosti ustanovení §55 zák. práce“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně tím, že ve dnech 8. až 10.7.2005 bez omluvy nenastoupila na svou pracovní směnu, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlížel k celkové situaci, která nastala mezi účastnicemi, i k osobě žalobkyně, která „se jeví jako labilní a nespolehlivá“. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná po jejím návratu z dovolené nehodlala přidělovat práci podle pracovní smlouvy, měla se žalobkyně po skončení dovolené dne 8.7.2005 řádně dostavit na svou pracovní směnu a teprve poté, co by jí na této směně žalovaná odmítla sjednanou práci přidělovat, „mohla situaci řešit v souladu se zákoníkem práce“. Jestliže se tak nestalo a žalobkyně vůbec na směnu nenastoupila, je „neomluvená 3-denní absence žalobkyně takovým porušením pracovní kázně, na které dopadá ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.9.2006 č.j. 16 Co 180/2006-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.389,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud z výsledků doplněného dokazování „vzal za prokázané“, že mezi účastnicemi proběhl dne 7.7.2005 telefonický rozhovor, „v jehož průběhu se účastnice dohodly na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 8.7.2005“, a to poté, co žalobkyně nesouhlasila s rozvázáním pracovního poměru dohodou zpětně ke dni 28.6.2005. Na základě tohoto telefonického hovoru žalovaná ještě téhož dne navštívila žalobkyni v jejím bytě a přinesla jí písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005, kterou ovšem žalobkyně odmítla podepsat s tím, že si vše následně promyslela a že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí. I když – jak odvolací soud zdůraznil – zákoník práce stanoví písemnou formu dohody o rozvázání pracovního poměru, „její nedodržení nesankcionuje neplatností (§242 odst. 2 věta druhá zák. práce)“. Jestliže tedy účastnice dne 7.7.2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005, pak podle jeho názoru skutečnost, že žalobkyně následně s ukončením pracovního poměru nesouhlasila a odmítla podepsat písemnou formu této dohody, „nemůže nic změnit na platnosti ústně uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005“. Protože za této situace v době okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13.7.2005 již mezi účastnicemi neexistoval pracovní poměr, jednalo by se podle ustálené judikatury – jak odvolací soud dále uvedl - o neplatný právní úkon, neboť zrušovací projev vůle byl učiněn někým jiným než druhým účastníkem pracovního poměru. Určení neplatnosti takovéhoto právního úkonu se ovšem nelze domáhat žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, nýbrž pouze žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Jelikož však žalobkyně přes poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. svá tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu nedoplnila, odvolací soud uzavřel, že „její žaloba nemůže být důvodná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a současně „dle §237 odst. 3 o.s.ř.“. Namítala, že soud provedl „rozumný okruh důkazů“, ale dovodil z něho nesprávný skutkový závěr o tom, že žalobkyně dne 7.7.2005 uzavřela s žalovanou ústní dohodu o rozvázání pracovního poměru. Je totiž podle názoru dovolatelky skutečností, že žalobkyně před 7.7.2005 i po tomto datu opakovaně nesouhlasila s postupy žalované vůči ní, ať již šlo o pokusy o převedení na jiné (úklidové) práce nebo o rozvázání pracovního poměru dohodou či výpovědí. Jestliže žalobkyně při telefonátu dne 7.7.2005, „jehož účelem bylo v podstatě z její strany opět vyjádřit s postupy žalované nesouhlas“, nakonec vyjádřila ochotu uzavřít písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005 a vyzvala žalovanou, aby ji s takovou dohodou navštívila u ní doma, pak „nelze takový projev vůle vykládat jako vůli ukončit pracovní poměr v ústní formě“, nýbrž „šlo pouze o projev ochoty žalobkyně, ústně projevené, uzavřít následně písemnou smlouvu, bude-li vypracována“. Jelikož však „ústní vstřícnost žalobkyně byla projevem její nezkušenosti v takových situacích“, vše si během několika chvil rozmyslela a pochopitelně na písemné návrhy žalované nepřistoupila. Taková dohoda by ostatně byla „zcela zřejmě“ neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně by tak fakticky přišla o odstupné a nárok na náhradu mzdy. Neuzavření dohody si podle názoru dovolatelky byla vědoma i sama žalovaná, jestliže žalobkyni dále úkolovala a snažila se s ní ukončit pracovní poměr dalšími způsoby. Z jednání a „dalších kroků obou stran“ tak lze „jednoznačně dovodit“, že obě účastnice považovaly pracovní poměr po 7.7.2005 nadále za existující. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu „k novému projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. formálně potvrdil, po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně, který se žalobou zabýval věcně (meritorně), odvolací soud s ohledem na odlišná skutková zjištění žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Dovolatelce je proto třeba přisvědčit, že – přes poučení odvolacího soudu obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozsudku – je dovolání v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.7.2003 jako číšnice. Od 4.4.2005 do 28.6.2005 byla žalobkyně uznána práce neschopnou. Ukončení pracovní neschopnosti zaslala žalované dopisem ze dne 28.6.2005, v němž jí současně sdělila, že od 29.6.2005 bude čerpat dovolenou a že do práce nastoupí 8.7.2005, a vyslovila nesouhlas „s převedením na úklid“. Dopisem ze dne 28.6.2005, který byl žalobkyni doručen dne 7.7.2005, žalovaná - mimo jiné - vyzvala žalobkyni, aby se po skončení pracovní neschopnosti „dostavila do zaměstnání na úklidové práce“, jinak že „považuje její pracovní poměr za ukončený“; spolu s tímto dopisem žalovaná zaslala žalobkyni sdělení, že s ní „na základě §43 odstavec 1) platného zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr dohodou ke dni 28.6.2005“. Na základě telefonického rozhovoru mezi účastnicemi ze dne 7.7.2005 žalovaná téhož dne přinesla žalobkyni do místa jejího bydliště písemné vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005. Žalobkyně odmítla předloženou dohodu podepsat a dne 7.7.2005 rovněž vyhotovila dopis, ve kterém sdělila žalované, že dohodu nepřijímá, že opět „nesouhlasí s převodem na úklidové práce“ a že „nastoupí na svoji směnu dne 8.7.2005, připravena vykonávat svou práci, tak jak ji má sjednanou v pracovní smlouvě“. Dne 11.7.2005 žalovaná vyhotovila „Potvrzení při změně zaměstnání (zápočtový list)“, ve kterém uvedla, že žalobkyně byla u ní zaměstnána „od 1.8.2003 do 11.7.2005“, a jako důvod skončení pracovního poměru označila „§53 odst.1 písm. b) ZP“. Dne 13.7.2005 žalobkyně odmítla od žalované převzít dopis z téhož dne, ve kterém s ní žalovaná podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušila pracovní poměr z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které spatřovala zejména v nenastoupení žalobkyně do zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti a neomluvených absencích v zaměstnání ve dnech 8.7 až 10.7.2005. Nato žalobkyně dopisem ze dne 15.7.2005 oznámila žalované, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na tom, aby „byla nadále zaměstnávána na sjednanou práci a ve sjednaném místě dle pracovní smlouvy“. Dopisem ze dne 17.8.2005 žalovaná odmítla „nabídku smírného vyřešení věci“ v podobě, jakou jí navrhla žalobkyně prostřednictvím zástupce dopisem ze dne 22.7.2005, s tím, že v případě neakceptace jejího protinávrhu žalobkyní jí „nezbyde nic jiného, než trvat na okamžitém zrušení pracovního poměru“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je úkon, který měly účastnice učinit v červenci 2005 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 12.9.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §42 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
Je mimo pochybnost, že v zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.
S názorem odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi účastnicemi skončil ještě před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru na základě jejich dohody ke dni 8.7.2005, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.
Podle ustanovení §43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), lze odvolacímu soudu přisvědčit, že dohoda o rozvázání pracovního poměru může být platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru sjednaná podle ustanovení §43 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi), v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu (akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak uzavřena.
Protože žalobkyně odmítla podepsat písemný návrh na rozvázání pracovního poměru předložený dne 7.7.2005 žalovanou, je nepochybné, že k přijetí písemně učiněného návrhu a tedy k uzavření dohody písemnou formou (srov. §244 odst. 5 zák. práce) nedošlo. Za tohoto stavu se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - zabýval tím, zda k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi účastnicemi došlo jiným způsobem.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
Závěr odvolacího soudu o tom, že „účastnice dne 7.7.2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005“, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Právě tento skutkový závěr odvolacího soudu žalobkyně v dovolání zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že závěr o tom, že účastnice dne 7.7.2005 projevily souhlasnou vůli ukončit jejich pracovní poměr dohodou k datu 8.7.2005, odvolací soud učinil toliko z výpovědí žalobkyně a žalované, z nichž „vzal za prokázané“, že „mezi účastnicemi proběhl dne 7.7.2005 telefonický rozhovor, v jehož průběhu se účastnice dohodly na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 8.7.2005, a to poté, co žalobkyně nesouhlasila s rozvázáním pracovního poměru dohodou zpětně ke dni 28.6.2005“; zároveň v této souvislosti zmínil skutečnost, že „žalovaná ještě téhož dne navštívila žalobkyni v jejím bytě a přinesla jí písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005, kterou ovšem žalobkyně odmítla podepsat s tím, že si vše následně promyslela a že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že pro úsudek o vůli žalobkyně vycházel izolovaně jen z její, ne zcela jisté výpovědi a v ní použitých slovních vyjádření, která ovšem bez přihlédnutí k vnějším okolnostem, na základě nichž by bylo možno usuzovat na skutečně projevenou vůli (např. jak v té době a v období následujícím žalobkyně ve vztahu k žalované skutečně jednala), nejsou sama o sobě způsobilá být skutkovým podkladem pro závěr, zda žalobkyně v průběhu telefonického rozhovoru s žalovanou, který se uskutečnil dne 7.7.2005, objektivně projevila vůli uzavřít s žalovanou dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005. Odvolací soud neměl opomenout zahrnout do rámce úvah v tomto směru obsáhlou korespondenci, kterou žalobkyně v té době a v období následujícím vedla s žalovanou, z níž je zřejmé odmítavé stanovisko žalobkyně k jakémukoli způsobu rozvázání pracovního poměru a převedení na jinou práci a současně její ochota po ukončení dovolené od 8.7.2005 konat práci podle pracovní smlouvy. Oproti tomu bylo třeba zvážit význam žádosti žalobkyně o zprostředkování zaměstnání na úřadu práce dne 8.7.2005, která mohla být reakcí na nejasnou situaci mezi účastnicemi. Také z hlediska závěru o vůli žalované vzal odvolací soud v úvahu pouze slovní vyjádření, jimiž žalovaná vylíčila obsah telefonického rozhovoru účastnic ze dne 7.7.2005, aniž by se vypořádal s tím, že sama žalovaná v rámci jedné z účastnických výpovědí uvedla, že poté, co žalobkyně dne 7.7.2005 odmítla podepsat písemné vyhotovení dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005, které jí žalovaná za základě již míněného telefonického rozhovoru přinesla do místa jejího bydliště, se účastnice „rozešly s tím, že žalobkyně 8.7.2005 nastoupí na směnu“ a žalovaná „ji tohoto dne čekala na směně“, a že když nenastoupila, tak „jí telefonovala, nebrala však telefon, a proto žalovaná musela pracovat za ni…“. Stranou úvah neměla být v této souvislosti ponechána ani okolnost, že žalovaná dne 11.7.2005 vyhotovila „Potvrzení při změně zaměstnání (zápočtový list)“, ve kterém uvedla, že žalobkyně byla u ní zaměstnána „od 1.8.2003 do 11.7.2005“, a jako důvod skončení pracovního poměru označila „§53 odst.1 písm. b) ZP“.
Jelikož odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a ze skutkových tvrzení účastníků, neodpovídá výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., a rozhodnutí soudu založené na skutkovém zjištění, že „účastnice dne 7.7.2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8.7.2005“, proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu