ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1976.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1976/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V., t. z. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. P. a.s., zastoupenému advokátem, o určení zániku zástavního práva a o vzájemné žalobě o 50.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 113/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 20 Co 45/2006-392, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.008,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby určeno, že zástavní právo k nemovitostem v k.ú. M., obec M., zapsaným na listu vlastnictví, k.ú. V. L., obec P. M., zapsaným na listu vlastnictví, k.ú. B., obec B., zapsaným na listu vlastnictví a k.ú. V. V. u B., obec B., zapsaným na listu vlastnictví, vše u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště N. (v žalobě přesně specifikovaným), které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 8. 2003, zaniklo. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dluh, který byl zástavním právem zajištěn, byl uhrazen. Naléhavý právní zájem na uvedeném určení spatřoval v tom, že katastr nemovitostí obsahuje údaje o neexistující zástavní smlouvě, což znemožňuje financování podnikatelských aktivit žalobce prostřednictvím úvěrů, které by bylo možné zajistit dotčenými nemovitostmi.
Vzájemnou žalobou ze dne 30. 8. 2005 (doručenou soudu prvního stupně dne 2. 9. 2005) se žalovaný domáhal, aby mu žalobce zaplatil 50.000,- Kč, jako část nesplacené jistiny a úroku z úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalovaného na základě smlouvy o revolvingovém úvěru.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 25. 11. 2005, č.j. 6 C 113/2005-341, žalobě vyhověl, vzájemnou žalobu žalovaného o zaplacení 50.000,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31.471,10 Kč k rukám „zástupce žalobce“. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce uzavřel dne 10. 8. 2001 s K. b., a.s. „Smlouvu o revolvingovém úvěru“ až do výše 2.000.000 EUR, v níž se mimo jiné zavázal, že bude předkládat bance vždy do 9. dne v měsíci seznam svých pohledávek z obchodního styku, které vykázal ve svém účetnictví k ultimu předchozího měsíce, a že v případě nesplnění této povinnosti je povinen uhradit bance smluvní pokutu ve výši 10.000.000,- Kč.; tento úvěr byl zajištěn samostatnou smlouvou. K. b., a.s., Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2003 postoupila pohledávku „vyplývající ze Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 8. 2001 sestávající z jistiny ve výši Kč 60,600.000,- a splatného úroku ve výši Kč 10.015,97“ na G. C. B., a.s.; úroky po splatnosti a splatné poplatky, úroky z prodlení a smluvní pokuta postoupeny nebyly. Dodatkem č. 4 ke „Smlouvě o revolvingovém úvěru“ ze dne 14. 8. 2003 G. C. B., a.s., a žalobce změnili formu zajištění úvěru a téhož dne uzavřeli smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou zajistili pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavním právem k nemovitostem, jež je předmětem tohoto řízení. G. C. B., a.s., smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2004 postoupila žalovanému pohledávku, „jejíž celková výše činila 1,140.334,58 EUR, ve složení: jistina 1,138.408,64 EUR, 1.925,94 EUR, sankční úroky a poplatky postoupeny nebyly“. Ke dni 31. 12. 2005 dlužil žalobce „(včetně podmíněně odpuštěné části dluhu 45.409,24 EUR)“ 1,082.649,88 EUR. Žalobce zaplatil žalovanému 1,044.134,19 EUR, přičemž v této platbě jsou zahrnuty i úroky ve výši 6.893,55 EUR. Část pohledávky ve výši 45.409,24 EUR nebyla na žalovaného postoupena, protože byla naplněna rozvazovací podmínka smlouvy o postoupení pohledávky mezi G. C. B., a.s., a žalovaným. Žalobce byl povinen zaplatit žalovanému celkem 1,037.240,64 EUR a úroky, to vše po odečtení plateb, které byly žalobcem zaplaceny G. C. B., a.s., poté, co byla uzavřena Smlouva o postoupení pohledávky mezi G. C. B., a.s., a žalovaným. Tato pohledávka byla žalobcem zcela uhrazena, proto zaniklo i zástavní právo. Odmítl námitku žalovaného, že zástavní právo zajišťuje i úroky z prodlení od 13. 8. 2003, neboť žalovanému byla postoupena pouze konkrétní pohledávka a úroky z prodlení za období od 13. 8. 2003 do okamžiku postoupení pohledávky (pokud vůbec existují) nebyly její součástí. Podle jeho názoru byla smlouva nahrazena smlouvou, čímž zanikla i povinnost žalobce předkládat seznam svých pohledávek z obchodního styku, a žalovanému tak nemohlo vzniknout právo na smluvní pokutu pro porušení uvedené povinnosti; proto zamítl i vzájemnou žalobu žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č.j. 20 Co 45/2006-392, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 29.367,50 Kč k rukám „advokáta žalobce“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „dluh, který byl zajištěn zástavním právem, žalobce zcela uhradil, proto zástavní právo zaniklo“. Souhlasil i s tím, že „Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 10. 8. 2001 byla nahrazena smlouvou ze dne 12. 7. 2002, podle níž po zjištění výše pohledávek žalobce a zaplacení části úvěru došlo ke změně zajištění“. Ve všech podstatných ohledech jsou smlouvy stejné a vůle obou stran při uzavírání druhé smlouvy směřovala k zániku dosavadního závazku z původní smlouvy a jeho nahrazení závazkem novým. Odvolací soud dovodil, že „ke dni úhrady pohledávky zanikla práva a povinnosti ze smlouvy o poskytnutí zajištění, a proto žalovaná nemá právo účtovat smluvní pokutu“. Podle zásady smluvní volnosti je třeba preferovat jednoznačně ustanovení smlouvy před postoupením úroku spolu s pohledávkou bez zřetele na znění smlouvy. Postoupit totiž lze i jen část pohledávky a předmětem postoupení je pak jen právo na plnění od dlužníka, nikoli celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla. Zástavní právo se tak vztahuje jen k vyčíslené pohledávce a vyčíslenému úroku; existenci sankčních a jiných poplatků nikdo netvrdil. Protože žalovanému byla postoupena pouze konkrétní pohledávka a úroky z prodlení postoupeny nebyly, nemohly být tyto úroky z prodlení (od 13. 8. 2003) zajištěny zástavním právem; „Z vyjádření G. C. B., a.s. ze dne 27. 1. 2005 plyne, že žalobce žádné úroky do postoupení pohledávky žalovanému nedlužil“. Úroky z prodlení od 26. 1. 2005, tj. od postoupení pohledávky na žalovaného, byly žalobcem zaplaceny. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně také v tom, že „částka 45.409,29 EUR byla žalobci prominuta, neboť došlo ke splnění rozvazovací podmínky ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi G. C. B. a žalovaným ze dne 22. 12. 2004“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že s pohledávkou nebylo postoupeno i její příslušenství, zejména úroky z prodlení, a dovozuje, že „pokud by bylo možno postupovat pohledávky bez jejich příslušenství nebo jeho části, docházelo by nutně k pochybnostem o tom, kdo je věřitelem tohoto příslušenství, zda na toto příslušenství vznikl nárok či nikoliv, čemuž ust. §542 odst. 2 obč. zák. předchází“. Namítá, že „odvolací soud pochybil, když se nezabýval otázkou existence úroků z prodlení za dobu před postoupením pohledávky“. Podle splátkového kalendáře, sjednaného mezi žalobcem a G. C. B., a.s. byl žalobce ke dni 13. 12. 2004 (ke dni postoupení pohledávky) v prodlení. Při splácení podle splátkového kalendáře měl žalobce dlužit nejvýše 1.111.040,00 EUR, postupovaná částka jistiny byla však 1.138.408,64 EUR, a proto nejméně v rozsahu rozdílu mezi těmito částkami byl žalovaný v prodlení se zaplacením a žalovanému tak vznikl nárok na úroky z prodlení. Vzniklo-li v důsledku prodlení se zaplacením pohledávky žalovanému právo požadovat po žalobci úroky z prodlení, byla i tato pohledávka zajištěna zástavním právem. Za situace, kdy tyto úroky nebyly uhrazeny, nemohlo dojít k zániku zástavního práva. Závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že s pohledávkou nebylo postoupeno její příslušenství, považuje žalovaný za zcela nesprávné, a to z toho důvodu, že „podle Smlouvy o zřízení zástavního práva zajišťovalo zástavní právo na ve smlouvě specifikovaných nemovitostech pohledávku ze Smlouvy o úvěru včetně příslušenství“. Dovolatel z toho dovozuje, že „pokud došlo k rozdělení pohledávky nebo k oddělení jejího příslušenství, zajišťovalo poté zástavní právo všechny tyto nově vzniklé pohledávky“. V daném případě tak zástavní právo k nemovitostem zajišťuje nejen pohledávku žalované z titulu nezaplacené jistiny ze Smlouvy o úvěru, ale také pohledávku G. C. B., a.s., z titulu nezaplacených (a podle názoru odvolacího soudu nepostoupených) úroků z prodlení a případně i z titulu nezaplacené poslední splátky jistiny, která přešla zpět na G. C. B., a.s., na základě rozvazovací podmínky sjednané ve Smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2004. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že „informační povinnost zanikla v důsledku zániku zajištění formou zástavního práva k pohledávkám“. Tato povinnost byla zakotvena ve Smlouvě o úvěru a „z toho vyplývá, že se jedná o samostatný závazek, nezávislý na existenci zástavního práva k pohledávkám žalobce“. Tento závazek měl zajišťovací funkci a byl zvláštní formou zajištění sui generis. Informační povinnost byla samostatným závazkem žalobce spojeným s pohledávkou. Právo požadovat od žalobce plnění informační povinnosti proto bez ohledu na to, zda došlo k zániku obou smluv o zajištění formou zástavního práva k pohledávkám žalobkyně, přešlo spolu s pohledávkou na žalovaného. Informační povinnost žalobce nikdy nezanikla a jejím porušením vzniklo žalovanému právo na smluvní pokutu, „na kterou následně byla v souladu se Smlouvou o úvěru započtena část úhrady žalobce“. Nakonec žalovaný namítá, že „řízení je postiženo i vadou spočívající v tom, že soudy obou stupňů se některými argumenty a důkazy dovolatele nezabývaly, resp. na základě nesprávné právní úvahy neprovedly dokazování a nezhodnotily jeho skutková tvrzení. Jde typicky o otázku úroků z prodlení, o nichž se soudy obou stupňů domnívaly, že nebyly postoupeny spolu s pohledávkou a v důsledku toho se nezabývaly jejich existencí (a to ani důkazně ani v rámci právního posouzení). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto, neboť závěry soudů obou stupňů považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (nejedná se o výrok, kterým by práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla posouzena rozdílně). Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 ísm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
I když dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a označuje právní otázky dosud neřešené dovolacím soudem („jaký je rozsah práv spojených s pohledávkou, která přechází dle ust. §524 odst. 2 ObčZ“, „je ust. §524 odst. 2 ObčZ ustanovením kogentního charakteru“, „je právo na informace o dlužníkovi vtělené do úvěrové smlouvy formou jistoty či nikoliv“, „v jakém stavu přecházejí na nového věřitele práva spojená s postoupenou pohledávkou“, „přecházejí spolu s pohledávkou na nového věřitele i nějaké povinnosti a závazky bývalého věřitele“ a „lze již jednou splatnou pohledávku učinit dohodou stran pohledávkou nesplatnou“), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že žalobce byl ke dni postoupení pohledávky (ke dni 13. 12. 2004) v prodlení s plněním části svých závazků, že „do 13. 8. 2003 do 24.00 nebyl úvěr zaplacen“, že žalovanému byla postoupena celá pohledávka vyplývající z Dodatku č. 4 včetně jejího příslušenství a že žalobce zástavním právem zajištěnou pohledávku včetně příslušenství dosud nezaplatil], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že zástavní právo nezaniklo v důsledku zániku zajištěné pohledávky jejím zaplacením). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
Dovolatel také zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že „informační povinnost zakotvená ve Smlouvě o úvěru zanikla v důsledku zániku zajištění formou zástavního práva k nemovitostem“. Vyjadřuje přesvědčení, že „se jedná o samostatný závazek, nezávislý na existenci zástavního práva k pohledávkám žalobkyně“ a že „byla tak samostatným závazkem spojeným s pohledávkou“. Protože informační povinnost žalobce nikdy nezanikla, jejím porušením vzniklo dovolateli právo na smluvní pokutu.
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že „Smlouva o revolvingovém úvěru“ ze dne 10. 8. 2001, uzavřená mezi K. b., a.s., a žalobcem, byla zajištěna Smlouvou o poskytnutí zajištění k zástavě pohledávek, podle které se žalobce, mimo jiné, zavázal předkládat do určité doby seznam pohledávek z obchodního styku s tím, že „pokud se tak nestane, má žalovaný právo na smluvní pokutu“. Tato smlouva byla nahrazena smlouvou ze dne 12. 7. 2002, podle které došlo ke změně zajištění. Podle článku IV, bodu 4 Smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené mezi G. C. B., a.s., a žalovaným dne 22. 12. 2004, postupovaná pohledávka je zajištěna Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou mezi postupitelem a žalobcem dne 14. 8. 2003.
Podle ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení smluvní povinnost není – jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997 sp. zn. 1 Cmo 744/96, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006) – příslušenstvím pohledávky ze smlouvy, v níž byla sjednána, ale samostatným právem (to ostatně tvrdí i dovolatel). Zástavní právo vzniklé k zajištění pohledávky se proto na smluvní pokutu – na rozdíl od příslušenství pohledávky – bez dalšího nevztahuje; smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení smluvní povinnosti je zajištěna zástavním právem jen tehdy, bylo-li v její prospěch (spolu s pohledávkou ze smlouvy nebo samostatně) zástavní právo výslovně zřízeno.
Podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 14. 8. 2003, uzavřené mezi G. C. B., a.s. a žalobcem (podle jejího článku III bodu 1) „Zajištěné závazky znamenají pohledávku B. vyplývající ze Zajištěné smlouvy včetně příslušenství“ (pohledávku ze smlouvy o revolvingovém úvěru s příslušenstvím). Protože smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, nebylo možné na základě tohoto zjištění úspěšně dovozovat, že by zástavním právem byla zajištěna též žalovaným požadovaná smluvní pokuta ve výši 20.000.000,- Kč. Tuto smluvní pokutu předmětné zástavní právo mohlo zajišťovat, jen jestliže bylo (jinou) zástavní smlouvou v její prospěch (vedle pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru s příslušenstvím) zřízeno.
Není-li zástavním právem, o které v této věci jde, zajištěna také případná smluvní pokuta, je pro posouzení věci bezvýznamné, zda ujednání o smluvní pokutě přešlo na žalovaného spolu s postoupenou pohledávkou či nikoli.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalobce, že řízení je postiženo vadou, a to z důvodu, že odvolací soud se nezabýval „otázkou úroků z prodlení“ a „faktem, že závazek k informační povinnosti vyplýval přímo z úvěrové smlouvy“, neboť uvedené okolnosti s ohledem na odlišné skutkové závěry soudů (že zástavou zajištěná pohledávka byla uhrazena) neměly pro rozhodnutí význam; navíc kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a ods. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 8.950,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 9.250,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.758,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.008,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu