ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1985.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1985/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně S. R., zastoupené advokátem, proti žalované D. P. a.s., zastoupené advokátem, o 88.763,- Kč s úroky z prodlení, o úpravu posudku o pracovní činnosti a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 126/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2006 č.j. 20 Co 56/2006-144, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 68.763,- Kč s 3 % úroky z prodlení z částky 31.681,- Kč od 31.10.2004 zaplacení, aby byla žalované uložena povinnost upravit obsah pracovního posudku ze dne 16.2.2005 tak, že se z posudku vypouští slova „větších“ a dále celá věta „ale také bez zvýšené aktivity“, a aby byla žalované uložena povinnost upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 15.9.2004 tak, že datum 30.6.2006 se „nahradí datem 29.12.2004“ a že se vypouští text „uplynutím doby, na kterou jí bylo vydáno povolení k zaměstnání dle §2a) zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako cizí státní příslušnice pracovala v České republice u žalované (podle pracovní smlouvy ze dne 1.7.1998 uzavřené na dobu neurčitou) na základě opakovaných rozhodnutí úřadu práce o povolení k zaměstnání cizince podle ustanovení §2 odst. 2 a §2a zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Dne 9.7.2004 v době její pracovní neschopnosti jí byl doručen dopis žalované ze dne 29.6.2004 označený „Ukončení pracovního poměru“, ve kterém žalovaná oznámila žalobkyni, že „na základě zákona č. 167/99 Sb., §2a odst. 3 pracovní poměr zaniká ukončením povolení k zaměstnání“, které jí bylo uděleno do 30.6.2004. Ačkoli podle názoru žalobkyně jde o „absolutně neplatný“ právní úkon, na jehož základě pracovní poměr ke dni 30.6.2004 neskončil (v přípise „není uveden žádný zákonný důvod k ukončení pracovního poměru, ani jakým způsobem pracovní poměr dle zákoníku práce má být ukončen“), žalovaná jí - přes opakované výzvy – neumožnila, aby po ukončení pracovní neschopnosti od 15.9.2004 dále vykonávala práci podle pracovní smlouvy; protože jí žalovaná neplatila ani náhradu mzdy, žalobkyně s ní z tohoto důvodu dopisem ze dne 21.12.2004 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Za daného stavu žalobkyně po žalované požadovala, aby jí zaplatila jednak náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce v celkové výši 17.082,- Kč a jednak, aby jí nahradila škodu ve výši 31.681,- Kč, která odpovídá čisté mzdě, kterou by si žalobkyně za období od 15.9.2004 do 27.12.2004 (kdy žalované zaslala okamžité zrušení pracovního poměru) vydělala, kdyby jí žalovaná umožnila pracovat. Žalobkyně rovněž požadovala úpravu potvrzení o zaměstnání a úpravu pracovního posudku „v souladu s realitou“ a konečně též přiměřené zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč, neboť má za to, že se žalovaná vůči ní dopustila také „diskriminace z důvodu jejího zdravotního stavu“, jestliže oproti předchozím rokům nepožádala řádně a včas úřad práce o prodloužení povolení k zaměstnání patrně proto, že žalobkyně dlouhodobě onemocněla.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.7.2005 č.j. 39 C 126/2005-109 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 23.853,55 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně v dvouměsíční prekluzívní lhůtě uvedené v ustanovení 64 zák. práce nepodala žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 29.6.2004 z důvodu, že po 30.6.2004 (kdy skončila platnost povolení žalobkyně k zaměstnání) již žalobkyně „nebyla oprávněna být účastníkem pracovněprávních vztahů“, skončil pracovní poměr účastnic na základě tohoto úkonu. Protože za tohoto stavu žalovaná v období od září do prosince 2004 již neměla povinnost umožnit žalobkyni výkon práce podle pracovní smlouvy, nenáleží žalobkyni požadovaná částka 31.681,- Kč odpovídající její průměrné mzdě za uvedené měsíce, ani náhrada mzdy podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce, neboť v době, kdy s žalovanou rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením, již pracovní poměr účastnic neexistoval. Stejně tak soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neboť se v daném případě nejednalo o diskriminaci žalobkyně z důvodu její cizí státní příslušnosti a déletrvající pracovní neschopnosti, nýbrž podle názoru soudu „žalovaná naopak postupovala v souladu se zákonem a příslušnou právní úpravou týkající se zaměstnávání cizinců v České republice“. Za neopodstatněné soud prvního stupně konečně považoval i nároky žalobkyně na úpravy pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání, když „z předložených důkazů nevyplynulo nic, co by mělo vyvrátit obsah“ těchto listin.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.10.2006 č.j. 20 Co 56/2006-144 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 31.681,- Kč s úroky z prodlení, o náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši 17.082,- a o požadovanou úpravu potvrzení o zaměstnání ze dne 15.9.2004; v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč a o požadovanou úpravu pracovního posudku ze dne 16.2.2005, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že, i když dopis žalované ze dne 29.6.2004 (jímž žalobkyni „jasně dává najevo“, že ke dni 30.6.2004 končí její pracovní poměr k žalované) „nenese nadpis okamžité zrušení pracovního poměru dle §53 zák. práce“ a žalobkyni „lze přisvědčit, že skutečně zákoník práce uplynutí doby povolení pro zaměstnání cizince jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru nezná“, přesto žalobkyně „pochybila, pokud nenapadla tento akt ze strany zaměstnavatele žalobou podle §64 zák. práce“. Zmíněný dopis žalované totiž podle názoru odvolacího soudu „nese všechny podstatné náležitosti, které jsou kladeny jako zákonný požadavek pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“, neboť je dodržena písemná forma a uveden důvod, pro který k tomuto kroku ze strany zaměstnavatele dochází. I když tento důvod odvolací soud „samozřejmě považuje za nesprávný“ a „rozhodně není zákonným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“, nebyla-li ze strany žalobkyně dodržena lhůta podle ustanovení §64 zák práce k uplatnění neplatnosti tohoto úkonu, pak „nezbývá než právní úkon žalované ve vztahu k žalobkyni považovat za perfektní“. Za této situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal neopodstatněnými nároky žalobkyně na náhradu mzdy po dobu tvrzeného trvání pracovního poměru a za výpovědní dobu i nárok na úpravu potvrzení o zaměstnání, neboť pracovní poměr žalobkyně „skutečně skončil ke dni 30.6.2004“ a „opravdu skončil z důvodu, který je zde uváděn“. Ohledně zbývajících nároků však soudu prvního stupně vytkl, že žalobkyni nedostatečně vyslechl ke všem rozhodujícím skutečnostem, nevyzval ji k doplnění skutkových tvrzení a neprovedl jí navržené důkazy, a uložil mu proto, aby řízení v naznačeném směru doplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že přípis žalované ze dne 29.6.2004 (doručený žalobkyni dne 9.7.2004) nelze považovat za právní úkon, se kterým „zákoník práce spojuje skončení pracovního poměru“, neboť přípis měl „pouze informativní charakter“, zejména o době platnosti povolení o zaměstnání a o nemocenských dávkách, které žalobkyně v té době pobírala. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který uvedený přípis „vyložil v rozporu s §240 odst. 3 zák. práce“ jako okamžité zrušení pracovního poměru, neboť podle názoru dovolatelky z obsahové i formální stránky přípisu „není nijak zřejmé“, že vůlí žalované bylo ukončit pracovní poměr žalobkyně okamžitým zrušením podle ustanovení §53 zák. práce. Nejenže zde žalovaná nepravdivě informuje o obsahu ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 167/1999 Sb., „ale ani žádným způsobem nesměřuje k naplnění kteréhokoliv ze zákonných důvodů, pro které je možné okamžitě zrušit pracovní poměr a k naplnění požadavků §55 zák. práce“. Dovolatelka má za to, že z přípisu ze dne 29.6.2004 - vzhledem k jeho informativnímu charakteru – „nelze dovozovat ani vůli žalované skončit s žalobkyní pracovní poměr jiným zákonem předpokládaným způsobem (§42)“. Za tohoto stavu tudíž žalobkyně „vůbec nemohla neplatnost skončení pracovního poměru namítat dle §64“, neboť v daném případě nedošlo k rozvázání pracovního poměru ani výpovědní, ani okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v odpovídajícím rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované od roku 1996 na základě pracovní smlouvy (její změny) v pracovním poměru na dobu neurčitou jako pekařská výrobní dělnice. Jako cizinka (cizí státní příslušnice) byla do zaměstnání k žalované přijata a u ní zaměstnána na základě povolení k pobytu vydaného Policií České republiky a povolení k zaměstnání uděleného Úřadem práce B. podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; povolení k zaměstnání bylo žalobkyni vydáváno opakovaně (prodlužováno) vždy na dobu jednoho roku, naposledy do 30.6.2004. Dopisem ze dne 29.6.2004, doručeným žalobkyni dne 9.7.2004 v době její pracovní neschopnosti, označeným jako „Ukončení pracovního poměru“ žalovaná sdělila žalobkyni, že „na základě zákona č. 167/99 Sb., §2a odst. 3 pracovní poměr zaniká ukončením povolení k zaměstnání“, že „dle rozhodnutí Úřadu práce B. - za jí bylo uděleno povolení k zaměstnání do 30.6.2004“ a že „v ochranné době jí budou vypláceny nemocenské dávky i nadále“; současně žalobkyni požádala, aby se „dostavila na personální oddělení k vyřízení výstupních formalit“. Dopisem ze dne 16.8.2004 žalobkyně vyslovila nesouhlas s ukončením pracovního poměru a dne 15.9.2004 po skončení pracovní neschopnosti se dostavila na pracoviště, kde trvala na dalším zaměstnávání podle pracovní smlouvy. Její požadavek, který žalobkyně vznesla rovněž dne 20.9.2004 a v listopadu 2004, žalovaná dopisem ze dne 26.11.2004 (který byl žalobkyni doručen dne 13.12.2004) odmítla s odůvodněním, že pracovní poměr žalobkyně u žalované „skončil dnem 30.6.2004“, kdy žalobkyni „zanikla platnost povolení k zaměstnání“, o čemž „byla vyrozuměna dopisem ze dne 29.6.2004“. Dopisem ze dne 21.12.2004 (který byl žalované doručen dne 29.12.2004) žalobkyně sdělila žalované, že s ní „dle §54 odst. 1 písm. b) zák. práce“ okamžitě zrušuje pracovní poměr s odůvodněním, že jí nebyla vyplacena náhrada mzdy za dobu od 15. září do listopadu 2004, „během které z důvodu protiprávního postupu zaměstnavatele nemohla vykonávat svou práci podle pracovní smlouvy“. Žalobkyně se touto žalobou mimo jiné domáhá (tyto nároky jsou předmětem dovolacího řízení), aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dvouměsíční výpovědní dobu podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce, aby jí nahradila škodu, odpovídající čisté mzdě, kterou by si za období od 15.9.2004 do 27.12.2004 vydělala, kdyby jí žalovaná umožnila pracovat, a aby byla žalované uložena povinnost upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 15.9.2004 tak, že datum skončení pracovního poměru 30.6.2004 se „nahradí datem 29.12.2004“ a že se jako důvod skončení pracovního poměru vypouští text „uplynutím doby, na kterou jí bylo vydáno povolení k zaměstnání dle §2a) zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněných nároků žalobkyně, které jsou předmětem dovolacího řízení, především významné – jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud - vyřešení předběžné otázky, zda pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil – jak tvrdí žalovaná - ke dni 30.6.2004, kdy uplynula doba, na kterou bylo žalobkyni vydáno povolení k zaměstnání, a jaký význam a povahu má z tohoto hlediska úkon žalované obsažený v dopise adresovaném žalobkyni ze dne 29.6.2004. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka zčásti nebyla dovolacím soudem dosud řešena a zčásti ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že pracovní poměr žalobkyně měl podle tvrzení žalované skončit ke dni 30.6.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem končí (zaniká) v případech sumárně uvedených v ustanovení §42 zák. práce. Ve vymezení způsobů skončení pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že pracovní poměr nemůže skončit jinými způsoby, než které jsou vymezeny v ustanovení §42 zák. práce. Nejčastěji dochází ke skončení pracovního poměru na základě právních úkonů účastníků pracovního poměru směřujících k jeho rozvázání, které jsou taxativně vypočteny v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce; pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Ke skončení pracovního poměru může dojít také následkem právní události, buď uplynutím sjednané doby, byl-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou (§42 odst. 2 zák. práce), nebo smrtí zaměstnance (§42 odst. 4 zák. práce). U cizinců nebo osob bez státní příslušnosti navíc může dojít ke skončení pracovního poměru, pokud k jeho skončení nedošlo již některým z výše uvedených způsobů, na základě úředního rozhodnutí příslušného orgánu, jímž dochází ke ztrátě oprávnění těchto osob k pobytu na území České republiky [§42 odst. 3 zák. práce].
S názorem odvolacího soudu, že pracovní poměr účastnic skončil ke dni 30.6.2004 na základě úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 29.6.2004, neboť žalobkyně tento „akt“, který „nese všechny podstatné náležitosti, které jsou kladeny jako zákonný požadavek pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele“, nenapadla v dvouměsíční lhůtě žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce, které vesměs spočívají v závadném jednání zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli nebo trestné činnosti zaměstnance, pro kterou byl pravomocně odsouzen. Okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit (srov. §55 zák. práce).
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu projevu vůle může - tak jako v posuzovaném případě - vzniknout pochybnost. Pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Z ustanovení §240 odst. 1 zák. práce dále vyplývá, že ne každý projev vůle může být posouzen jako právní úkon. Právním úkonem se stává projev vůle teprve tehdy, jestliže to, co je projeveno, směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Jestliže ale projevená vůle k vyvolání takových účinků nesměřuje, nemůže se jednat o právní úkon. Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, nýbrž podstatné je, jak plyne z výkladu podaného shora, co skutečně projevil.
V projednávané věci odvolací soud při hodnocení povahy úkonu (projevu vůle) žalované obsaženého v dopise ze dne 29.6.2004 z uvedených obecně přijímaných právních názorů nevycházel. Nepřihlédl náležitě k tomu, že pro závěr o existenci právního úkonu způsobilého vyvolat skončení pracovního poměru, jehož neplatnost je třeba uplatnit žalobou podanou podle ustanovení §64 zák. práce, je rozhodující, zda projevená vůle účastníka pracovněprávního vztahu podle svého obsahu směřuje k rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce. Z obsahu dopisu žalované ze dne 29.6.2004 vyplývá, že vůle žalované (tak, jak v něm byla projevena) nesměřovala - jak se odvolací soud mylně domnívá - k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované; žalovaná v něm totiž projevila vůli žalobkyni toliko informovat o tom, že pracovní poměr zaniká ukončením povolení k zaměstnání, které bylo žalobkyni uděleno do 30.6.2004, že nemocenské dávky budou žalobkyni v ochranné době vypláceny i nadále, a současně žalobkyni požádala, aby se dostavila na personální oddělení k vyřízení „výstupních formalit“. Protože ve sdělení tohoto obsahu chybí projev vůle žalované směřující k rozvázání pracovního poměru s žalobkyní, nelze vůbec „akt“ žalované obsažený v dopise ze dne 29.6.2004 považovat za právní úkon. Na tomto závěru nelze nic změnit ani výkladem projevu vůle obsažené v tomto dopise, neboť jeho pomocí nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou žalovaná v dopise neprojevila.
Za tohoto stavu, kdy pracovní poměr mezi účastnicemi sjednaný na dobu neurčitou nebyl rozvázán žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce, bylo pro posouzení věci dále podstatné, zda na straně žalobkyně nastala skutečnost, s níž zákon spojuje skončení pracovního poměru osoby s cizí státní příslušností.
Podle ustanovení §42 odst. 3 zák. práce pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu,
b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území České republiky.
Jelikož v průběhu řízení nevyšlo najevo (nebylo prokázáno ani nebylo žádnou z účastnic tvrzeno), že by byl žalobkyni pravomocným rozsudkem uložen trest vyhoštění z území České republiky, připadá v posuzované věci v úvahu pouze skončení pracovního poměru podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce, které podle svého smyslu a obsahu je třeba vykládat v souladu s platnou právní úpravou pobytu a zaměstnávání cizinců na území České republiky.
Právní úpravu pobytu a zaměstnávání cizinců (tj. osob, které nejsou občany České republiky) na území České republiky obsahoval v době, v níž měl podle názoru žalované skončit pracovní poměr mezi účastnicemi, jednak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 30.9.2004), a jednak zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění účinném do 30.9.2004). Uvedené zákony - jak je zřejmé z jejich znění – však institut „odnětí povolení k pobytu“ neupravují a nepředpokládají, že by mohlo být „rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu“ vůbec vydáno.
Pojem „odnětí povolení k pobytu“ neměl výslovnou oporu ani ve znění předchozí právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky (obsažené v zákoně č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, který byl transformován do Českého právního řádu), a dokonce ji neměl ani v době, kdy bylo ustanovení §42 odst. 3 písm. a) doplněno do zákoníku práce (ke dni 1.7.1975); do té doby zákoník práce speciální úpravu pro skončení pracovního poměru cizinců neobsahoval, pouze v ustanovení §7 stanovil, že cizinci a osoby bez státní příslušnosti smějí být přijati do pracovního poměru, jen jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu.
Výkladem obsahu v ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce použitého pojmu „odnětí povolení k pobytu“ se dovolací soud již v minulosti zabýval a vycházeje ze smyslu zmíněného ustanovení a s přihlédnutím k vývoji právní úpravy pobytu cizinců na území Československa (České republiky) zaujal stanovisko, že pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky, může skončit podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce jen na základě vykonatelného rozhodnutí vydaného příslušným orgánem Ministerstva vnitra, kterým byl této osobě vysloven zákaz pobytu na území České republiky nebo kterým byla vyhoštěna z České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 572/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, pod poř. č. 33). Uvedený právní názor lze nepochybně vztáhnout i na současnou právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky reprezentovanou výše zmíněným zákonem č. 326/1999 Sb., podle níž je odpovídajícím institutem, odůvodňujícím skončení pracovního poměru cizince podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce, vykonatelné rozhodnutí policie o zrušení platnosti povolení k pobytu (srov. §80 zákona č. 326/1999 Sb.).
Platné povolení k pobytu na území České republiky však bylo podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30.9.2004 (tj. předtím, než byl zrušen zákonem č. 435/2004 Sb.), jen jedním z předpokladů pro zaměstnání cizince na území České republiky. Cizinci totiž mohli být do zaměstnání přijati a zaměstnání na území České republiky mohli vykonávat jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k zaměstnání a povolení k pobytu, pokud zákon nestanovil jinak (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Povolení k zaměstnání mohl vydat cizinci příslušný úřad práce nejdéle na dobu jednoho roku, přičemž o povolení k zaměstnání bylo možno žádat opakovaně (srov. §2a odst. 1 a 2 cit. zákona). Platnost povolení k zaměstnání cizince zanikala - mimo jiné - uplynutím doby, na kterou bylo vydáno [srov. §2a odst. 3 písm. a) cit. zákona]. Na tomto ničeho podstatného nezměnil ani zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který nabyl účinnosti dnem 1.10.2004 a který v Části sedmé, Hlavě II. pod marginální rubrikou „Povolení k zaměstnání cizince“ obdobným způsobem stanoví předpoklady pro zaměstnávání cizinců na území České republiky, včetně postupu příslušných orgánů při vydávání povolení k zaměstnání (srov. §§89 - 101 zákona č. 435/2004 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že, i když měl cizinec platné povolení k pobytu na území České republiky, nemohl být zaměstnán na území České republiky bez platného povolení k zaměstnání. Absence povolení k zaměstnání tedy znamenala pro cizince z hlediska dalšího zaměstnávání na území České republiky obdobnou situaci, jako když cizinec pozbyl povolení k pobytu. Jeho další zaměstnávání na území České republiky již bylo nezákonné (nelegální); případný zaměstnavatel i samotný cizinec vykonávající nelegální práci se tím vystavoval nebezpečí uložení peněžité sankce ze strany kontrolního orgánu na úseku zaměstnanosti (srov. §§8 a 9 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění účinném do 30.9.2004; nyní §125 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti).
Za tohoto stavu - s přihlédnutím ke smyslu ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce – je proto odůvodněn závěr, že pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky, mohl skončit podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, také uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání. Tento závěr odpovídající platné právní úpravě pobytu a zaměstnávání cizinců na území České republiky ostatně reflektuje rovněž zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který s účinností od 1.1.2007 zrušil dosavadní zákoník práce platný v době tvrzeného skončení pracovního poměru mezi účastnicemi (srov. §395 bod. 1. zákona č. 262/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dnem 30.6.2004 uplynula doba, na kterou bylo žalobkyni vydáno povolení k zaměstnání, je závěr odvolacího soudu o skončení pracovního poměru mezi účastnicemi ke dni 30.6.2004 - byť založen na nepřiléhavých důvodech - věcně správný. Jelikož na vyřešení této předběžné otázky záviselo posouzení nároků žalobkyně, které jsou předmětem dovolacího řízení, zůstaly nezpochybněny rovněž závěry odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nenáleží požadovaná náhrada mzdy za období od 15.9.2004 do 27.12.2004, ani náhrada mzdy za výpovědní dobu podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce a že není opodstatněný ani její nárok na úpravu potvrzení o zaměstnání, neboť pracovní poměr žalobkyně „skutečně skončil ke dni 30.6.2004“ a „opravdu skončil z důvodu, který je zde uváděn“.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcné správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu