ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2059.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2059/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. c. o. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., L., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1922/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č. j. 30 Co 20/2006-122, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 21.6.2001 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a I. a p. b., a.s. jsou neplatnými právními úkony“, a že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV pro obec Ch., katastrální území Ch.., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a I. b., a.s., neexistuje“. Uvedl, že „dne 3.9.1996 byla uzavřena mezi I. a p. b., a.s. (právním předchůdcem žalovaného) a S. společnost s.r.o., nyní v likvidaci, smlouva o revolvingovém úvěru“; že „k provedení čl. 3 této smlouvy byla uzavřena dne 30.9.1996 smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem: domu čp. 1112 s příslušenstvím na stavební parcele č. 2239 o výměře 216 m2, dále zahradě parcelní č. 2238 o výměře 431 m2 a parcele č. 2240 o výměře 334 m2 v katastrálním území Ch., vše zapsáno na Katastrálním úřadě v Ch. na LV“; že „dále byla uzavřena rozšiřující zástavní smlouva ke shora uvedeným nemovitostem ze dne 17.1.1997“; že „předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny mezi I., a.s., P., zastoupenou ředitelem pobočky v Ch. Ing. M. F. a P. c. o. v Ch., zastoupenou duchovním správcem L. M. S.“; že „zástavní právo bylo vloženo na LV dvakrát, poprvé dne 3.10.1996 a podruhé dne 23.1.1997“; že „zástavní právo vzniklé z obou smluv bylo zřízeno tehdejším duchovním správcem panem L. M. S. bez jakéhokoliv důvodu“; že „nebyl zjištěn nějaký prospěch nebo závazek P. c. o. k firmě S., spol. s r.o.“; že „pan L. M. S. překročil své oprávnění, vyplývající z tehdy platné Ústavy P. c.v českých zemích a na Slovensku z r. 1993, registrované na Ministerstvu kultury ČR“; že „podle §28 odst. 2 cit. Ústavy církevní obce zastupoval obec duchovní správce s předsedou sboru starších“; že „podle §21 odst. 3 cit. Ústavy majetkově právní jednání mohla být prováděna jen s předběžným souhlasem nejblíže vyššího sborového správního orgánu (církve)“; že „toto ustanovení nebylo panem L. M. S. rovněž dodrženo, neboť P. e. r. P. c. k právním úkonům L. M. S. nedala nikdy souhlas“; že „jako předseda sboru starších vystupoval spolu s L. M. S. i Ing. F. Š., který byl zároveň jedním ze společníků firmy S.“; že „u podpisu L. M. S. a na zástavní smlouvě chybí spolupodpis předsedy, což odporuje Ústavě“; že „celá akce – zřízení zástavního práva, z níž církev neměla žádnou výhodu, byla systematicky připravována“; že „totožnost církevní obce, IČ a ověření legitimity L. M. S. nebyla potvrzena nadřízeným církevním orgánem, tj. E. radou, resp. Ú. e. r., ale sousedním duchovním z monastýru v M., který k takovému potvrzení neměl kompetenci“; že „o těchto skutečnostech musel vědět i právní předchůdce žalovaného“; že „zástavní smlouvy svým účelem odporují zákonu, obchází jej a zároveň se příčí dobrým mravům“; že „jsou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatné“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21.7.2004, č.j. Nd 632/2004-42, věc vedenou Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 11 C 39/2001 přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Praha-západ.
K návrhu žalobce Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 10.5.2005, č.j. 9 C 1922/2004-71, připustil, aby do řízení na straně žalovaného [do té doby žaloba směřovala proti Č. o. b. a.s., - žalovaný 1)] jako další účastník přistoupil C., L., [tj. žalovaný 2)].
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 4.10.2005, č.j. 9 C 1922/2004-99, zastavil „řízení ve vztahu k žalovanému 1)“ (výrok I.); zamítl žalobu „na určení, že smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a I. a p. b., a.s. jsou neplatnými právními úkony“ (výrok II.); určil, že „zástavní právo vložené na nemovitosti zapsané na LV pro obec Ch., katastrální území Ch.., na základě smluv o zřízení zástavního práva uzavřených dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a I. b., a.s., neexistuje“ (výrok III.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Vycházel ze závěru, že „žalovaný 2) je jako právní nástupce I., a.s. zástavním věřitelem na základě zástavních smluv uzavřených se žalobcem jako zástavcem dne 30.9.1996 a 17.1.1997“; že „zástavní smlouvy jménem žalobce podepisoval jeho tehdejší duchovní správce L. M. S.“; že „dle tehdejšího znění Ústavy pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku registrované a uložené na Ministerstvu kultury ČR mohl žalobce zastupovat navenek pouze duchovní správce s předsedou sboru starších“; že „v průběhu řízení vzal žalobce podanou žalobu ve vztahu k žalovanému 1) v celém rozsahu zpět“; že „předmětem řízení je otázka sporného zástavního práva, tedy práva, které se týká žalobce jako zástavce z uzavřených zástavních smluv a žalovaného 2) jako zástavního věřitele“; že „postavení žalovaného 2) je prokázané z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 a koresponduje nejnovějšímu výpisu z katastru nemovitostí, kde je žalovaný 2) jako zástavní věřitel evidován“; že „otázka naléhavého právního zájmu je splněna pouze v části žalobního petitu, ve kterém se žalobce domáhal určení neexistence zástavního práva“; že „rozhodnutí soudu v takto formulované části žalobního petitu může být podkladem pro provedení odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí“; že „platnost samotných zástavních smluv představuje v řízení otázku předběžnou“ a že „na určení neplatnosti uzavřených zástavních smluv žalobce nemá naléhavý právní zájem“; že „žalobce jako útvar P. c. představoval v době uzavření zástavních smluv právnickou osobu a byl tedy způsobilý k právům a právním úkonům zahrnujících v sobě též možnost nakládání s vlastním majetkem“; že „uvedení identifikačního čísla náležejícího nikoli žalobci, ale P. c. v českých zemích, která představuje subjekt odlišný, je „formální pochybení“; že „žalobce byl v zástavních smlouvách správně identifikován uvedením názvu a sídla“ a že „pouhé uvedení nesprávného IČ žalobce nemůže způsobit neplatnost uzavřených zástavních smluv, když tento je dostatečně identifikován dvěma dalšími nezaměnitelnými znaky“; že „použití spojky „s“ v ustanovení §28 odst. 2 Ústavy Pravoslavné církve „neumožňuje jiný výklad, než ten, že žalobce měl v době uzavření zástavních smluv kolektivní statutární orgán, přičemž k platnému písemnému právnímu úkonu jménem žalobce bylo třeba podpisů obou jeho členů, tj. duchovního správce i předsedy sboru starších“; že „stát na úseku církví a náboženských společností v uvedené době hrubě zanedbal povinnost vytvoření veřejně přístupného rejstříku, doplněného příslušnou sbírkou listin, ze kterého by byl třetím osobám jednoznačně patrný statutární orgán těchto osob, včetně uvedení způsobu, jak jménem příslušné osoby jedná“; že však „ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. není v daném případě aplikovatelné, neboť upravuje jednání zákonných zástupců právnické osoby a nikoliv jednání statutárního orgánu žalobce“; že navíc „ani jeden z předpokladů dobré víry právního předchůdce žalovaného 2) nemůže být v daném případě splněn, neboť uzavření zástavních smluv zjevně výrazně vybočuje ze základního poslání církví a náboženských společností“; že „došlo k zaviněnému zanedbání možnosti ověřit si osobu oprávněného statutárního orgánu žalobce v jeho Ústavě volně přístupné u registrující státní autority“ a že zástavní smlouvy jsou neplatné „dle §39 obč. zák. z důvodu nedostatku osoby oprávněné jménem žalobce k jejich uzavření“ a „zástavní právo, na základě nich zřízené a do katastru nemovitostí vložené, neexistuje“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.2.2006, č.j. 30 Co 20/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ změnil tak, že „žalobu na určení, že zástavní právo vložené na nemovitostech zapsaných na LV pro obec Ch., katastrální území Ch., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště Ch., na základě smluv o zřízení zástavního práva, uzavřených dne 30.9.1996 a 17.1.1997 mezi žalobcem a I. a p. b., a.s. neexistuje“ zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.225,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám jeho právního zástupce. Dospěl k závěru, že „dne 3.9.1997 byla uzavřena mezi I. a p. b., a.s. a společností S., spol. s r.o. smlouva o revolvingovém úvěru, podle které I. poskytla dlužníkovi revolvingový úvěr do maximální výše 1.000.000,- Kč“; že „podle dodatku ke smlouvě o úvěru č. uzavřeného mezi týmiž účastníky došlo k dohodě o poskytnutí úvěru do maximální výše 1.900.000,- Kč“; že „dne 30.9.1996 byla mezi I., a.s. a P. c. o. v Ch. uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem pro zajištění pohledávky zástavního věřitele“; že „zástavce (žalobce) zastavil dům čp. 1112 s příslušenstvím se zastavěnou plochou č. 2239 o výměře 216 m2 a parcelou č. 2238 o výměře 431 m2 a č. 2240 o výměře 334 m2, vše zapsané na LV pro katastrální území Ch. I“; že „za zástavce podepsal tuto smlouvu L. M. S.“; že „podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17.1.1997 uzavřené mezi týmiž účastníky došlo ke zřízení zástavního práva k týmž nemovitostem k zajištění pohledávky zástavního věřitele do výše 500.000,- Kč“; že „za zástavce podepsal i tuto smlouvu L. M. S.“; že „dílčí smlouvou o postoupení pohledávky č. 1385, uzavřenou dne 27.2.2004 mezi Č., a.s. (právním nástupce I., a.s. a zároveň původně žalovaný 1/) a C., L. (původně žalovaným 2/) došlo k postoupení uvedené úvěrové pohledávky za společností S., spol. s r.o. na žalovaného“; že „rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 20.1.1993 došlo k registraci Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku ve znění ke dni 11.1.1993“; že „vedení rejstříku církví se opíralo pouze o interní pokyn ministra kultury a registrace byla neúplná“; že „v rejstříku byl evidován pouze název, sídlo a statutární orgán v podobě uvedení funkcí osob“; že „ke dni 14.2.2000 byl u žalobce předmětem registrace pouze název, sídlo a statutární orgán, kterým byl duchovní správce a předseda Sboru starších“; že „právní předchůdce žalovaného se před tím, než uzavřel zástavní smlouvy, snažil maximálně si ověřit to, kdo za žalobce může jednat“; že „C. o. Ch. měla v době uzavření zástavních smluv právní subjektivitu“; že, „ačkoli bylo uvedeno chybné identifikační číslo, jedná se o osobu nezaměnitelnou a není pochyb o tom, kdo smlouvu uzavřel“; že „L. M. S. měl smlouvu podepsat ještě s předsedou Sboru starších, což se nestalo“; že „nebyl vyžádán souhlas nejblíže vyššího sborového správního orgánu“; že „obě zástavní smlouvy jsou proto z důvodu nedostatku osoby oprávněné jednat jménem žalobce k jejich uzavření podle §39 obč. zák. neplatné“; že však „tím, že byla určena neplatnost zástavní smlouvy, ještě bez dalšího nebylo a nemohlo být postaveno najisto, zda podle ní vzniklo nebo mohlo vzniknout zástavní právo“; že „podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 (podle níž byly uzavřeny také posuzované zástavní smlouvy) vznikalo v souladu s ustanovením §151d obč. zák. zástavní právo k nemovitostem nejen podle platné zástavní smlouvy, ale i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit“; že „odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli ve smyslu ust. §151d odst. 1 obč. zák. se rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch“; že v projednávané věci „bylo zcela nepochybně prokázáno, že předmět zástavy, tedy nemovitosti popsané ve výroku tohoto rozhodnutí, byly zástavnímu věřiteli předány a zástavní věřitel je převzal v dobré víře, že je zástavce oprávněn věci zastavit“, a že proto „v souladu s ust. §151d obč. zák., ve znění platném v době uzavření zástavních smluv, tedy ve znění platném do 31.12.2000, zástavní právo vzniklo“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „odvolací soud dospěl na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu k nesprávnému právnímu posouzení“; že „celý problém právního posouzení spočívá na obsahu pojmu „dobrá víra“, resp. na výkladu tohoto pojmu“; že „se prokazatelně jednalo o nezákonný projev vůle jedné ze dvou osob, které byly oprávněny jako statutární orgány jménem žalobce jednat (společně), a pokud se týká majetkových věcí, jen s předchozím souhlasem Rady starších“; že „dobrou víru by bylo snad možné předpokládat u zástavního věřitele, který by nebyl institucionalizovanou, na tento druh činnosti zaměřenou právnickou osobou, která musí jednat vždy s odbornou péčí, jak jí to ukládá zákon o bankách“; že „za nedostatek odborné péče a škodu, která v této souvislosti případně vznikne, nemůže nést důsledky zástavní dlužník, který kvalifikovaný projev vůle věci zastavit nikdy neučinil“; že „na odboru církví Ministerstva kultury ČR bylo možné kdykoli zjistit, které osoby jsou za církev oprávněny jednat, popř. si vyžádat výpis z rejstříku, který sám o sobě by musel zástavního věřitele jednajícího s odbornou péčí upozornit na to, že jsou v něm uvedeny dvě osoby (byť pouze funkcí), které byly oprávněny za žalobce jednat“; že „při nedostatku odborné péče pak nelze hovořit o dobré víře právního předchůdce žalovaného“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Žalovaný uvedl, že „jeho právní předchůdce (I., a.s.) se přes nesnadný přístup k informacím ve věcech církevních snažil ověřit oprávnění tehdejšího duchovního správce P. c. o. v Ch. jednat za společnost“; že „o případném překročení pravomoci nemohla I., a.s. vědět a že ke zjištění oprávnění zavazovat P. c. o. v Ch. vynaložila veškeré možné úsilí“; že „nezákonnost projevů vůle nebyla prokázána ani v nejmenším“; že „jeho právní předchůdce postupoval zcela v rámci povinností uložených mu právními předpisy a v souladu s všeobecnými zvyklostmi“, a že mu proto „nelze vytýkat nedostatek odborné péče“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavních smluv ze dne 30.9.1996 a ze dne 17.1.1997, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1997 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst.1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst.1 větu druhou obč. zák.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].
V posuzovaném případě odvolací soud – jak výše uvedeno – vycházel ze závěru, že v projednávané věci „bylo zcela nepochybně prokázáno, že předmět zástavy, tedy nemovitosti popsané ve výroku tohoto rozhodnutí, byly zástavnímu věřiteli předány a zástavní věřitel je převzal v dobré víře, že je zástavce oprávněn věci zastavit“, a že proto „v souladu s ust. §151d obč. zák., ve znění platném v době uzavření zástavních smluv, tedy ve znění platném do 31.12.2000, zástavní právo vzniklo“.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo sporu o tom, že v okamžiku uzavírání sporných zástavních smluv žalobce byl oprávněn zastavit předmět zástav, nebyl důvod k posuzovaní věci jak to učinil odvolací soud ve smyslu ustanovení §151d odst.1 obč.zák.
Žalobce v dovolání namítá, že se v posuzované věci „prokazatelně jednalo o nezákonný projev vůle jedné ze dvou osob, které byly oprávněny jako statutární orgány jménem žalobce jednat (společně), a pokud se týká majetkových věcí, jen s předchozím souhlasem Rady starších“.
Podle ustanovení §20 odst.1 obč.zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle ustanovení §20 odst.2 obč.zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Oprávnění jiných pracovníků (zaměstnanců) a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení §20 odst.1 obč.zák., činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí - podle ustálené judikatury soudů - od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění (a o „překročení oprávnění“ tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
V posuzovaném případě se odvolací soud – jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku – posouzením důsledků shora popsaného a mezi účastníky řízení nesporného excesu při zastupování žalobce při uzavírání sporných zástavních smluv ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 věty druhé obč.zák. nezabýval. Jeho závěr o vzniku zástavního práva v dané věci je proto předčasný, a tedy nesprávný.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst.3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu