ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2282.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2282/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 52/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 23 Co 359/2006-187, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10.9.2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v organizačních změnách, na základě kterých budou žalobcem zabezpečované činnosti nadále „prováděny v centrálních střediscích na pracovištích v odlišném místě výkonu práce, než je místo výkonu práce, sjednané v pracovní smlouvě žalobce“. Jelikož žalobce nepřijal nabídku „změnit dosavadní místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě tak, aby mohl být zařazen na novém pracovišti“ a „nebyl ochoten přejít ani na jinou pro něj vhodnou práci“, kterou mu nabídla, nemohla jej žalovaná dále zaměstnávat.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 10.9.2003 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od roku 1969 a od 1.1.1989 z důvodu změny bydliště přešel na pobočku v P. jako likvidátor odpovědnostních škod. Je toho názoru, že výpovědní důvody jsou „zcela nepravdivé“, neboť před organizační změnou pracovalo na pobočce v P. celkem pět likvidátorů odpovědnostních škod, po organizačních změnách nyní na pobočce pracuje celkem 10 likvidátorů, kteří tam „byli v převážné většině převedeni z jiných organizačních složek Č. p. a.s.“, a dovozuje, že tedy „nemůže být ani případně jako pátý nadbytečným“.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. 18 C 52/2004-120 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 10.9.2003 je neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.435,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 10.9.2003 je neplatná, neboť „skutečnosti zakládající zákonný důvod výpovědi vůbec nekonkretizuje“. Žalovaná totiž podle soudu prvního stupně ve výpovědi „vůbec nevysvětlila, jaká organizační změna vedla zaměstnavatele k podání výpovědi, jaké žalobcem zabezpečované činnosti budou prováděny v centrálních střediscích“ a „jaké jeho pracovní místo bude zrušeno“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31.8.2005, č.j. 23 Co 136/2005-136 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně zejména, že při výkladu projevu vůle žalované nepřihlédl k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná ve výpovědi „výslovně odkázala na ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, a i z dalšího „musel žalobce vědět o jakou organizační změnu se jedná, jakou vykonává činnost, na kterém pracovišti a jaké pracovní místo bude zrušeno“. Žalobce „sám ani určitost právního úkonu žalované nijak nezpochybňoval“ a „neplatnost výpovědi z pracovního poměru spojoval jen s odlišnými závěry o dopadech organizačních změn na trvání jeho pracovního místa“.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 24.4.2006, č.j. 18 C 52/2004-164 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Dovodil, že „výpověď z pracovního poměru žalobce u žalované nelze považovat za neplatnou“, neboť „žalovaná v souvislosti s podáním výpovědi žalobci splnila všechny povinnosti stanovené zákonem“. Prokázala zejména splnění nabídkové povinnosti, když bylo zjištěno, že „žalobce mohl být přijat do pracovního poměru, a to na pracovní místa, která byla žalovanou obsazována v rozhodném období od července 2003 do září 2003, žalobce však o tato pracovní místa neměl zájem a nabídky na tato pracovní místa odmítl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16.11.2006, č.j. 23 Co 359/2006-187 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru žalobce je platná, neboť byly naplněny výpovědní důvody podle §46 odst 1 písm. c) zák. práce a žalovaná současně splnila ve vztahu k žalobci svou nabídkovou povinnost. Dovodil, že, „došlo-li na úseku likvidační činnosti v regionu v. Č. na pozici likvidátor specialista k centralizaci této činnosti a současně k redukci počtu zaměstnanců“, bylo právem zaměstnavatele, aby sám vybral zaměstnance, „kterým nabídne další pracovní uplatnění v nově vytvořeném úseku“. Žalovaná v tomto novém úseku žalobci pracovní místo nabídla, žalobce však „toto uplatnění odmítl a i z tohoto důvodu se pro svého zaměstnavatele stal nadbytečným“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že došlo ke „zmatečné skutečnosti“, když v příloze rozhodnutí generálního ředitele žalované o zrušení pracovních míst ze dne 1.7.2003 je chybně označena profese žalobce, v rozhodnutí regionálního ředitele o zrušení pracovního místa ze dne 3.9.2003 je již funkce žalobce označena správně, avšak „rozhodnutím regionálního ředitele nedošlo k žádnému zrušení rozhodnutí generálního ředitele ze dne 1.7.2003“, a vzniká tak otázka, které z rozhodnutí je platné. Výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť ji - jak žalobce dále namítá - podepsal Ing. J. H., který měl pověření od generálního ředitele, nikoliv však od ředitele regionálního, když „výpověď byla dána na podkladě rozhodnutí (právě) regionálního ředitele“. Dovozuje dále, že „jeho pracovní činnost likvidátora specialisty nebyla pro žalovaného nadbytečnou“, neboť žalovaná stejnou činnost vykonává i nadále, i když na jiném útvaru. Podle názoru dovolatele žalovaná ani nesplnila nabídkovou povinnost, neboť „závěr soudů vychází pouze ze svědecké výpovědi zaměstnance M. L., že byl oprávněn a že žalobci nabídl za žalovaného místo na pracovišti R., což je nepravdivé tvrzení“. Zdůrazňuje že „tímto zaměstnancem nebyl nikdy informován o pracovním místě na útvaru R., žádný záznam, zápis či jiný důkaz neexistuje, že tento zaměstnanec či někdo žalovaného splnil jeho nabídkovou povinnost na výkon funkce v R. či jiném útvaru“. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, která byla dána dopisem ze dne 10.9.2003 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví - dále jen zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance - jak správně uvedl rovněž odvolací soud - není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 57, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru nebyla dovolatelem zpochybněna), že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru naposledy jako „0803 – likvidátor specialista“ a jako místo výkonu práce byla sjednána agentura 536 v P. („Region v. Č.“); žalobce zde pracoval v útvaru „úsek likvidace AG 536 P.“. Rozhodnutím regionálního ředitele pojištění Ing. M. J. a regionálního obchodního ředitele Ing. L. N. ze dne 3.9.2003 bylo „v útvaru agentura 536 P. – pracovní místo likvidátor-specialista, číslo profese 0803 pana M. H.“ zrušeno. Toto opatření bylo přijato v rámci realizace organizační změny, v důsledku které se v rámci agentur nadále neprovádí žádná likvidace pojistných událostí (v regionu V. Č. se opatření dotklo 55 likvidátorů – specialistů na agenturách), a tato činnost přešla převážně na odbory likvidace pojistných událostí neživotního pojištění v P. a v B., a zčásti na nově zřízená Regionální střediska individuální likvidace (R.); v regionu V. Č. působilo po transformaci k polovině roku 2004 celkem 12 likvidátorů specialistů.
Názoru žalobce, že za tohoto skutkového stavu žalovaná „měla možnost dále zaměstnávat žalobce pracemi sjednanými v pracovní smlouvě“, nelze přisvědčit.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§27 odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele; je-li zde souhlasná vůle účastníků, může být místo výkonu práce sjednáno velmi široce (v rámci kraje kupř. u zaměstnanců na rozvodných sítích), anebo naopak zúženě na konkrétní organizační útvar zaměstnavatele, dílnu apod., neboť zákoník práce v tomto směru smluvní volnost účastníků neomezuje. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce.]. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že byla-li jako místo výkonu práce sjednána agentura, a pracovní místa likvidátorů – specialistů v ní byla zrušena, bylo vyloučeno přidělovat jim práci v nově zřízeném útvaru R. bez změny sjednaných pracovních podmínek podle §36 odst. 1 zák. práce.
Ve prospěch názoru, že u žalované nedošlo k organizační změně nelze ani důvodně namítat, že rozhodnutím generálního ředitele žalované Ing. L. B. ze dne 1.7.2003 bylo v případě žalobce zrušeno pracovní místo vedoucího skupiny (0826), které žalobce v té době již nezastával.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení věci je podstatné, že rozhodnutím regionálního ředitele pojištění Ing. M. J. a regionálního obchodního ředitele Ing. L. N. ze dne 3.9.2003, vydaným v souladu s čl. 7 Organizačního řádu žalované ve znění příkazu generálního ředitele P-666/2002, bylo „v útvaru agentura 536 P. – pracovní místo likvidátor – specialista, číslo profese 0803 pana M. H.“ zrušeno. Nebylo již zapotřebí - jak se dovolatel mylně domnívá – formálně rušit rozhodnutí generálního ředitele, protože toto rozhodnutí – týkalo-li se pracovního místa, které již žalobce nezastával – bylo v důsledku toho jako obsolentní pro posouzení věci bez významu.
Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou, že „pokud výpověď byla dána na podkladě rozhodnutí regionálního ředitele, je zde rozpor, zda byl oprávněn takto výpověď za tyto jiné zaměstnance podepsat“ Ing. J. H., pověřený zaměstnanec personálního úseku „centra žalované“.
Právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán; místo něj je mohou činit i osoby jím pověřené (srov. §9 odst. 1 zák. práce). Protože zákon nestanoví, že výpověď musí dávat výhradně ten, kdo o organizační změně rozhodl, popřípadě jím pověřený zaměstnanec, nelze ani důvodně namítat neplatnost výpovědi proto, že výpověď podepsal Ing. J. H., „pověřený zaměstnanec personálního úseku“, který – jak ostatně sám žalobce uvádí – „měl pověření od generálního ředitele“.
Žalobce rovněž v dovolání „napadá nesprávný závěr obou soudů, že byla splněna nabídková povinnost“ ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
I když žalobce uvedl, že dovolání podává také z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. „jak pro vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak i pro nesprávné právní posouzení“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, která byla podkladem závěru o tom, že žalovaná nabídla žalobci další pracovní uplatnění v nově vytvořeném úseku R.“. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že předtím, než výpověď ze dne 10.9.2003 byla žalobci dne 25.9.2003 doručena, žalovaná „nabídla žalobci další pracovní uplatnění v novém útvaru R.“ odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka L., „který byl pověřen k přípravě personálního obsazení útvaru R.“, z písemné nabídky, z vyjádření, jímž odborový orgán „bere na vědomí skutečnost, že jmenovaný byl vybrán pro pracoviště R. a toto odmítl“ a z výpovědi PhDr. J. Š.). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu