ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2284.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2284/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele D. H. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavním dlužníkům 1) P. P., a 2) Ing. T. P., oběma zastoupeným advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 Nc 119/2003, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. září 2006, č.j. 47 Co 305/2003-137, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2007, č.j. 47 Co 305/2003 – 147, takto:
I. Dovolání zástavních dlužníků se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obchodní společnost K., s.r.o. se domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy, a „to nemovitostí: budovy – objekt bydlení č.p. 990 na pozemku st. parc. č. 2240, pozemku – zastavěná plocha a nádvoří st. parc. č. 2240 a pozemku – zahrada parc. č. 994/9, vše v k. ú. K., obec a okres K., zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu v K., v podílovém spoluvlastnictví zástavního dlužníka č. 1 – P. P., r.č., s podílem id. 2/3 nemovitostí, a zástavního dlužníka č. 2 – Ing. T. P., r.č., s podílem id. 1/3 nemovitostí, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele v částce 4.508.904,12 Kč, společně s 25% úrokem z prodlení z částky 2.737.873,19 Kč ode dne 6.3.2003 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b., a.s. poskytla J. D., r.č. podle Smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995 ve znění dodatků č. 1 až 5 úvěr ve výši 4.000.000,- Kč „s konečnou splatností k 20. 9. 2001“, že smlouvou ze dne 25. 3. 2000 K. b., a.s., postoupila tuto pohledávku s příslušenstvím na společnost K., s.r.o., že pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužníků, „a to budově - objekt bydlení č.p. 990 na pozemku st. parc. č. 2240, pozemku – zastavěná plocha a nádvoří st. parc. č. 2240 a pozemku – zahrada parc. č. 994/9, vše v k.ú. K., obec a okres K., zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu v K.“, na základě zástavní smlouvy reg. č. ze dne 16. 9. 1995, podle níž bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 24. 10. 1995, a že zajištěná pohledávka nebyla dosud uspokojena.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 17. 9. 2003, č.j. 5 Nc 119/2003-60, žalobě vyhověl a rozhodl, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000,- Kč“. Z provedeného dokazování dovodil, že podle smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995 „ve znění dodatků 1 až 5“, poskytla K. b., a.s., dlužníku J. D. úvěr ve výši 4.000.000,- Kč s pohyblivou úrokovou sazbou, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2000, č., uzavřené mezi K. b., a.s., a K., s.r.o., přešla pohledávka z úvěrové smlouvy a všechna práva s ní spojená na společnost K., s.r.o., že pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 16. 9. 1995, reg. č., jejímiž účastníky byli na straně zástavního věřitele K. b., a.s., na straně zástavců „zástavní dlužníci“ a jako vedlejší účastník zajišťované pohledávky J. D. Zástavní věřitel prokázal neuhrazenou jistinu, úroky, úroky z prodlení a poplatky za vedení účtu tak, jak bylo sjednáno v úvěrové smlouvě, která byla zajištěna zástavou na nemovitosti zástavních dlužníků, zástavní věřitel tak naplnil zákonné podmínky, a proto soud žalobě vyhověl. Námitku zástavních dlužníků, že zástavní smlouva by měla být neplatná, protože byla uzavřena dříve, než vznikl závazek, který měl být smlouvou zajištěn, považoval soud za nedůvodnou, protože zástavní smlouva „navzdor data jejího vyhotovení“ byla uzavřena po uzavření úvěrové smlouvy (úvěrové smlouva byla podepsána 16. 10. 1995, zástavní smlouva byla podepsána 17. 10. 1995 podle úředně ověřených podpisů).
K odvolání obou zástavních dlužníků Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně - poté, co usnesením ze dne 22. 8. 2005, č.j. 47 Co 305/2003-80, připustil vstup společnosti F. s.r.o. do řízení na místo zástavního věřitele K., s.r.o., a usnesením ze dne 26. 1. 2006, č.j. 47 Co 305/2003-104, připustil vstup společnosti D. H. B.V. do řízení na místo zástavního věřitele F. s.r.o.– usnesením ze dne 6. 9. 2006, č.j. 47 Co 305/2003-137, ve znění usnesení ze dne 23. 1. 2007, č.j. 47 Co 305/2003 - 147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že nařídil soudní prodej zástavy, a to „nemovitostí: budovy – objekt bydlení č.p. 990 na pozemku st. par. č. 2240, pozemku – zastavěná plocha a nádvoří st. par. č. 2240, pozemku – zahrada par. č. 994/9, vše v k.ú. K., obec a okres K., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v K., které jsou v podílovém spoluvlastnictví zástavního dlužníka P. P., r.č., s podílem ideální 2/3 nemovitostí a zástavního dlužníka Ing. T. P., r.č., s podílem ideální 1/3 nemovitostí, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, vzniklé z úvěrové smlouvy reg. č., uzavřené dne 16.10.1995 mezi K. b., a.s., a J. D., r.č.“, a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli na nákladech řízení před soudy obou stupňů společně a nerozdílně 7.650,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve dovodil, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že jiné skutečnosti nejsou v tomto řízení významné a že uvedené rozhodné skutečnosti navíc ani nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto), neboť pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny. Konstatoval, že k uplatnění jiných (dalších) skutečností nebo ke zpochybnění osvědčených skutečností může dojít až ve druhé fázi řízení o soudní prodej zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že K. b., a.s., uzavřela s J. D. smlouvu o poskytnutí dlouhodobého úvěru v celkové výši 4.000.000,- Kč, reg. č., ze dne 16. 10. 1995 ve znění dodatků č. 1 až 5 a že k zajištění pohledávky z této smlouvy o úvěru byla uzavřena dne 16. 9. 1995 zástavní smlouva mezi K. b., a.s., jako zástavním věřitelem a zástavními dlužníky k nemovitostem, které mají v podílovém spoluvlastnictví. Úvěr ze strany dlužníka nebyl řádně splácen, nebyly rovněž uhrazeny úroky z úvěru, úrok z prodlení a poplatek za vedení účtu, celková výše pohledávky je 4.508.904,12 Kč. K námitce zástavních dlužníků, týkající se existence a výše zajištěné pohledávky, odvolací soud dodal, že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, bude-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeno, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Žaloba na soudní prodej zástavy je důvodná a v této fázi řízení je nadbytečné uvádět výši zajištěné pohledávky, protože v tomto řízení nemůže být přezkoumávána.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají „nesprávný procesní postup, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí a nesprávné posouzení po právní stránce“. Nesprávný postup odvolacího soudu spatřují především v tom, že „provedl změnu v petitu, aniž byla navržena“ , a že nevyslechly obligačního dlužníka J. D. „k otázce existence dluhu, resp. si nevyžádaly k důkazu spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 9 C 36/2004, v němž se obligační dlužník brání tím, že dluh zanikl“. Soudům obou stupňů dále vytýkají, že se nevypořádaly s otázkou „platnosti zástavní smlouvy“, a namítají, že „zástavní smlouva je neplatná, neboť byla uzavřena dříve, než smlouva úvěrová“. Nesprávnost „právních závěrů“ dovolatelé spatřují „ve zjištění“ soudů obou stupňů, že „žalovaní zajišťovali od samého počátku dlouhodobý úvěr“, ačkoli ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995 stejně jako ze zástavní smlouvy je zcela patrné, že „žalovaní zajišťují střednědobý úvěr“. Podle dovolatelů „došlo k takové kvalitativní změně úvěrového vztahu, že dodatkem č. 5 původní úvěrový vztah zanikl a vznikl nový“; uvedeným dodatkem se podstatným způsobem zhoršilo postavení žalovaných (správně „zástavních dlužníků“), kteří by nezajistili dlouhodobý úvěr zejména s ohledem na délku potencionálního ohrožení jejich majetku. Zanikl-li původní závazek, zaniklo s ním i jeho zajištění. Firma K., s.r.o., a tím i žalobce odkoupili jiný závazek než ten, který je zajištěn projednávanou zástavou. S ohledem na neplatnost původního závazku měl být použit jiný právní režim pro rozhodování o zpeněžení zástavy, jiná měla být i příslušnost soudu a s ohledem na dobu uzavírání zástavní smlouvy přichází v úvahu promlčení nároku na zpeněžení zástavy. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Zástavní dlužníci dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud nařídil, ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně, soudní prodej nemovitostí, nacházejících se v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužníků, ve výroku přesně označených. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně spočívala pouze v upřesnění, že se jedná o „uspokojení pohledávky zástavního věřitele, vzniklé z úvěrové smlouvy reg. č., uzavřené dne 16. 10. 1995 mezi K. b., a.s. a J. D., r.č.“.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, bylo-li změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok. Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně, vyjádřeného v usnesení ze dne 17. 9. 2003, č.j. 5 Nc 119/2003-60, se závěry odvolacího soudu, vyslovenými v jeho usnesení ze dne 6. 9. 2006, č.j. 47 Co 305/2003-137, vyplývá, že soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti účastníků řízení, vyplývající ze zástavní smlouvy, uzavřené mezi K. b., a.s., a zástavními dlužníky dne 16. 9. 1995, shodně. Změna výroku usnesení soudu prvního stupně spočívající v doplnění o konkretizaci toho, k uspokojení jaké pohledávky a z jakého právního vztahu vyplývající se nařizuje soudní prodej zástavy, nemá na rozhodnutí ve věci samé žádný vliv. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.)]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, bylo-li zástavní právo zřízeno – jak tomu bylo v projednávané věci - v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podaným u soudu v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2001 (srov. právní názory vyjádření například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů). Žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení §200y až §200za občanského soudního řádu (účinných od 1. 1. 2002), tedy může být důvodná, jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká podle ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává – jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 občanského zákoníku – tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy – řečeno jinak – marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č.5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že konečná splatnost úvěru (pohledávky) podle smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995, reg. č., ve znění dodatku č. 5 k této smlouvě byla sjednána do dne 20. 9. 2001. Z Obecných úvěrových podmínek Komerční banky, a.s., které podle smlouvy o úvěru „tvoří nedílnou součást“ této smlouvy, pak vyplývá, že, „neplní-li dlužník podmínky smlouvy o úvěru či s bankou dohodnutá nápravná opatření nebo je-li ohrožena návratnost úvěru v důsledku nedostatečné tvorby peněžních toků z podnikatelské činnosti dlužníka, ovlivněné negativními odchylkami od předpokladů, za kterých byl obchod uzavřen“, je banka oprávněna „požadovat okamžité splacení celé pohledávky“. Přestože dlužník neplnil podmínky smlouvy o úvěru (se splácením úvěru se opakovaně ocitl v prodlení), zástavní věřitel – jak je zřejmé z obsahu spisu – okamžité splacení celé pohledávky až „do konečné splatnosti úvěru“ neuplatnil; právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy proto nemohlo vzniknout v době do 31. 8. 1998 a uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, i když zřízeným v roce 1995, se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002.
Dovolatelé namítají, že „zástavní smlouva byla podepsána všemi účastníky neověřeně dne 16. 9. 1995, tedy ještě před uzavřením úvěrové smlouvy“, a proto je neplatná.
Z hlediska skutkového stavu věci soudy vycházely z toho, že obligační dlužník J. D. uzavřel dne 16. 10. 1995 s K. b., a.s., smlouvu o úvěru reg. č. , na základě které poskytla banka J. D. úvěr ve výši 4.000.000,- Kč s pohyblivou úrokovou sazbou. Dodatky č. 1 až 5 k této smlouvě o úvěru byl řešen způsob splácení úvěru. Čerpání úvěru bylo podmíněno doložením zástavní smlouvy. Podle zástavní smlouvy reg. č. datované dne 16. 9. 1995, podepsané dne 17. 10. 1995, uzavřené mezi K. b., a.s., jako zástavním věřitelem a zástavci – zástavními dlužníky - byla zastavena pohledávka za dlužníkem J. D. ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 10. 1995; zastaveny byly nemovitosti zástavních dlužníků, zapsané na LV č. u Katastrálního úřadu v K., které jsou v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužníků a vklad zástavního práva byl povolen Katastrálním úřadem v K. pod č.j. 20110 V2-1384/95 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 24. 10. 1995.
K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
V posuzovaném případě bylo zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K., list vlastnictví č., že zástavní dlužníci byli v době uzavírání zástavní smlouvy datované 16. 9. 1995 vlastníky zastavovaných nemovitostí. Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003). Právní účinky vkladu zástavního práva k zastaveným nemovitostem ve prospěch zástavního věřitele vznikly dne 24. 10. 1995, k „odevzdání nemovitosti“ zástavnímu věřiteli tak došlo poté, co byla (dne 16.10.1995) uzavřena úvěrová smlouva mezi K. b., a.s., a obligačním dlužníkem J. D.. Neplatnost zástavní smlouvy nemůže být způsobena jen tím, že smlouva je datována (podle ujednání účastníků) jiným dnem, než ve kterém byla (má být) podepsána (a tato okolnost je z obsahu smlouvy seznatelná), neboť ve skutečnosti se o neurčitost nebo nesrozumitelnost a ani o jinou vadu právního úkonu nejedná (a z povahy věci nepochybně ani jednat nemůže).
Dovolatelé dále namítají, že „soudy obou stupňů nevyslechly obligačního dlužníka J. D. k otázce existence dluhu, resp. nevyžádaly k důkazu spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 9 C 36/2004, v němž se obligační dlužník brání tím, že dluh zanikl“. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č.11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Uvedené námitky proto nemají pro posouzení správnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu žádný význam.
Na zásadní význam napadeného usnesení po právní stránce nelze usuzovat ani z námitky dovolatelů, že uzavřením dodatku č. 5, kterým se posunovala splatnost úvěru a dosud střednědobý úvěr se změnil na dlouhodobý, „zanikl původní závazek, který byl zajištěn, a ve smyslu §516 odst. 2 občanského zákoníku vznikl nový závazek, který však již nebyl zajištěn zástavní smlouvou“. Uzavřením dodatku č. 5 k úvěrové smlouvě č., ze dne 16. 10. 1995, se - jak vyplývá z jeho obsahu - změnil pouze časový charakter úvěru, splácení úvěru a úhrada úroků, doplnil způsob zajištění úvěru a došlo k úpravě „obecných a specifických podmínek pro poskytnutí úvěru“; dohoda tedy nesměřovala k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, ale ke změně v právech a povinnostech účastníků smlouvy, která nemá vliv na zajištění závazku, včetně zajištění zástavním právem (srov. §516 odst. 3 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužníků – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť zástavní dlužníci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu