ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2419.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2419/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. B. E. společnosti s ručením omezeným, zastoupenému advokátkou, o 55.515,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 100/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2007 č.j. 23 Co 544/2006-102, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku o nákladech řízení se odmítá; v dalším se dovolání žalovaného zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.317,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 55.515,50 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič kamionu a že v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004 (v bodu 10) žalovaný „seznámil“ žalobce - mimo jiné - s limity souvisejícími se spotřebou nákladních vozidel a „s tím, že pokud překročí stanovené limity, bude mu nadspotřeba PHM – motorové nafty sražena z diet“; současně žalovaný do uvedeného bodu pracovní smlouvy „vtělil souhlas žalobce s prováděním srážek z diet pro nadspotřebu“. Podle výplatních pásek za prosinec 2004 a únor až září 2005 žalovaný provedl z diet žalobce „jednostranné srážky“, a to jednak za pokutu udělenou žalovanému při provádění přepravy žalobcem v celkové výši 15.000,- Kč, jednak za nadspotřebu nafty v celkové výši 40.515,50 Kč. Žalobce je „přesvědčen“, že uvedené srážky „z jeho zákonného nároku na diety podle zákona č. 119/1992 Sb.“ žalovaný provedl neoprávněně, neboť k udělení pokuty došlo v důsledku chybných pokynů spedice žalovaného, „za něž žalobce jako zaměstnanec nemohl nést odpovědnost“, a navíc „s jednostranným srážením pokuty žalobce nikdy nevyslovil souhlas“. K provádění srážek za nadspotřebu nafty dal žalobce souhlas jen proto, že „neměl jinou možnost než uzavřít pracovní smlouvu i s tímto ustanovením“. Domnívá se ovšem, že nadspotřebu nelze považovat za škodu vzniklou žalovanému, za kterou by žalobce nesl „byť nedbalostní“ odpovědnost, neboť spotřeba vozidla je odvislá „od celé řady faktorů“ a stanovení limitů žalovaným „nemůže postihnout veškerá specifika jednotlivých prováděných přeprav“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5.10.2006 č.j. 8 C 100/2006-67 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 15.000,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 40.515,50 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.143,- Kč na účet advokátky žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částku 15.000,- Kč žalovaný srazil žalobci z nároku na diety neoprávněně, neboť se jednalo o pokutu, která byla ve správním řízení uložena nikoli žalobci, nýbrž žalovanému jako tuzemskému dopravci; správní orgán tedy „musel mít prokázáno“, že se žalobce v průběhu pracovní cesty řídil pokyny žalovaného, a že proto za nedodržení zákonem stanovené doby denního odpočinku z jeho strany odpovídá žalovaný. Ohledně srážek z diet za nadspotřebu pohonných hmot pak soud prvního stupně akcentoval, že „k těmto srážkám došlo na základě písemného ujednání mezi účastníky“ obsaženého v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004, k jejímuž podpisu žalobce „nebyl nijak nucen, věděl dobře, co podepisuje, a limity spotřeby pohonných hmot mu byly dobře známy“. Jestliže tedy tyto limity překročil, „musel si být vědom, že žalovaný přistoupí ke srážkám z diet, k čemuž také došlo“, a proto podle názoru soudu prvního stupně „žaloba v této části není důvodná“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.2.2007 č.j. 23 Co 544/2006-102 rozsudek soudu prvního stupně „změnil tak“, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 61.902,20 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 20.647,15 Kč a na nákladech odvolacího řízení 25.078,50 Kč k rukám advokáta žalobce. Odvolací soud zdůraznil, že v případě srážek v celkové výši 15.000,- Kč na úhradu škody vzniklé žalovanému zaplacením pokuty udělené dopravním úřadem (za nedodržení povinných přestávek v jízdě žalobcem) „není rozhodné“, zda uvedená škoda vznikla pouze zaviněným porušením právních povinností žalobcem či se na jejím vzniku podílely i jiné okolnosti, nýbrž „podstatné je, že právní předpisy platné v době trvání žalobcova pracovního poměru neumožňovaly, aby zaměstnavatel provedl jednostranně srážku ze mzdy či jiného pracovněprávního nároku zaměstnance na náhradu škody“. Tyto srážky by bylo možné provést pouze na základě písemné dohody o způsobu náhrady škody ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, „jejíž existence však v daném případě prokázána nebyla“; proto podle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně „věcně správně“, jestliže žalobě ohledně částky 15.000,- Kč vyhověl. Zabývaje se dále srážkami provedenými žalovaným z nároku žalobce na stravné z důvodu tzv. nadspotřeby pohonných hmot odvolací soud na rozdíl do soudu prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004 nelze považovat za „dostatečný podklad k oprávněnému provedení těchto srážek“. Toto ujednání jednak nemá náležitosti již výše zmíněné dohody o náhradě škody ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, a jednak – jak odvolací soud zdůraznil – „tuto dohodu nelze uzavřít předem bez vztahu k již vzniklé a konkrétně vyčíslené škodě, odpovědnost za jejíž vznik zaměstnanec uznává“. Protože ujednání ze dne 1.11.2004, v němž žalobce předem souhlasil se srážkami z diet na úhradu škody, která dosud nevznikla, nebylo jisté, zda vůbec vznikne a v jaké výši, „nelze podřadit pod žádné z kogentních ustanovení zákoníku práce“, dospěl odvolací soud k závěru, že „svým obsahem obchází ustanovení zákona týkající se náhrady škody v pracovněprávních vztazích, a proto je třeba je považovat za neplatné“; žalobci proto náleží i dalších požadovaných 40.515,50 Kč, včetně úroku z prodlení „kapitalizovaného“ ke dni vyhlášení tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zdůraznil, že v současné době „se stále více i v pracovních vztazích prosazuje smluvní volnost“ a smluvní strany této možnosti využívají „k zakotvení dalších podmínek“, na nichž mají při uzavírání pracovního poměru zájem. Jednou z takových podmínek, jejichž sjednání (vedle esenciálních náležitostí pracovní smlouvy) umožňuje ustanovení §29 zák. práce, je podle názoru dovolatele i ujednání o maximální spotřebě pohonných hmot a možnosti část nákladů za nadspotřebu strhávat přímo z tzv. diet zaměstnance. Překročení limitu spotřeby přitom nelze podle jeho mínění považovat za škodu; záleží totiž pouze na zaměstnanci, jaký způsob jízdy zvolí, „aby se takzvaně vešel do takto stanoveného a řadou let v praxi ověřeného limitu, event. jak s množstvím nafty odpovídajícím počtu ujetých km naloží“. Jestliže je jeho způsob jízdy takový, že nepřekračuje rychlost povolenou pro tento druh dopravy, jsou mu naopak ušetřené pohonné hmoty propláceny, „aniž by bylo možno toto ujednání považovat za obcházení zákona, který stanoví, co pracovníkovi za odvedenou práci náleží“. Dovolatel je proto „přesvědčen“, že se jedná o „inominátní smluvní ujednání“ mezi účastníky pracovněprávního vztahu, „které zákon umožňuje a považuje je za platné“. Pokud jde o částku 15.000,- Kč sraženou na úhradu pokuty, souhlasí žalovaný s názorem odvolacího soudu, že tato částka „má charakter škody způsobené žalobcem“ a že ujednání o náhradě škody by mělo mít ke své platnosti písemnou formu. Jelikož však v daném případě „došlo k placení“, neboť „škoda již byla z diet žalobce strhávána, aniž se žalobce bránil a ani v průběhu řízení nepopřel, že s takovým postupem souhlasil“, žalovaný se domnívá, že písemné dohody už není třeba, neboť škoda již byla zaplacena. Za nesprávné je třeba považovat i rozhodnutí o úhradě nákladů řízení, neboť se „odvíjí“ od rozhodnutí o výši přisouzené částky. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu, „event. Okresnímu soudu v Příbrami“ k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru jsou právní závěry odvolacího soudu „zcela správné“ a námitky žalovaného nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné - ve „výroku I.“, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé změněn. Vzhledem k tomu, že měnícím výrokem odvolací soud rozhodl zčásti o právech a povinnostech účastníků stejně (oba soudy shodně rozhodly o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 15.000,- Kč s úroky z prodlení), je v této části rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím a pouze v části, v níž odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků odlišně od soudu prvního stupně (ohledně částky 40.515,50 Kč s úroky z prodlení odvolací soud žalobě vyhověl, zatímco soud prvního stupně v této části žalobu zamítl), je rozsudkem měnícím. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, není dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V rámci rozhodování o věci samé odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda v rozhodném období (tj. v době, kdy žalovaný provedl sporné srážky, jejichž neoprávněnost žalobce namítá) zákon připouštěl zajištění (a následné upokojení) peněžitého nároku zaměstnavatele formou srážek ze stravného (diet) poskytovaného zaměstnanci podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudku odvolacího soudu ve své potvrzující části z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.2004 jako „řidič, dělník, opravář“ s místem výkonu práce „Evropa“. V bodu 10 pracovní smlouvy označeném jako „Další ujednání“ bylo - mimo jiné – uvedeno, že „zaměstnavatel (žalovaný) seznámil pracovníka (žalobce) s (níže uvedenými) limity, které souvisejí se spotřebou nákladních vozidel…“, že „zaměstnavatel seznámil pracovníka s tím, že pokud překročí stanovené limity, bude mu nadspotřeba PHM – motorové nafty stržena z diet“, že „tím, že zaměstnanec podepíše tuto pracovní smlouvu souhlasí s tím, aby mu byly prováděny srážky z diet za nadspotřebu PHM – motorové nafty“, a že „zaměstnanec potvrzuje, že byl seznámen se sazbami při překročení stanoveného limitu“. Rozhodnutím Krajského úřadu – Jihočeský kraj, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 19.1.2005, byla žalovanému udělena pokuta ve výši 15.000,- Kč za „spáchání správního deliktu uvedeného v §35 odst. 2 písm. b) zák. o silniční dopravě“, spočívajícího v nezajištění dodržování stanovené doby řízení vozidla, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku při práci řidičů. Podle výplatních pásek za měsíc prosinec 2004 a měsíce únor až září 2005 žalovaný v uvedených měsících postupně srazil z „diet“ žalobce jednak částku 15.000,- Kč na úhradu zmíněné pokuty a jednak částku 40.515,50 Kč za nadspotřebu pohonných hmot.
Otázku oprávněnosti srážek z „diet“ žalobce je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k období, ve kterém žalovaný předmětné srážky provedl - podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen „zákona o mzdě“), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005, do 30.6.2005, do 13.9.2005 a do 31.12.2005 tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb. a č. 413/2005 (srov. §364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) v době do 31.12.2006 zásadně měly kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívala na principu, že „co není povoleno, je zakázáno“; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba vše, co těmto předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohly být zajištěny a uspokojeny jen způsobem, jež tyto předpisy připouštěly.
Za dovolený způsob zajištění upokojení nároku zaměstnavatele vůči zaměstnanci považoval zákoník práce smluvní pokutu za porušení závazku z tzv. konkurenční doložky (srov. §29 odst. 2 věta druhá zák. práce), ručení jinou fyzickou osobou k zajištění náhrady schodku na hodnotách svěřených zaměstnanci k vyúčtování (srov. §247 zák. práce), zástavní právo zaměstnavatele k nemovitosti ve vlastnictví zaměstnance k zajištění náhrady schodku na svěřených hodnotách a škody způsobené zaměstnancem úmyslně (srov. §248 zák. práce) a dohodu o srážkách ze mzdy (jiných příjmů) uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kterou – oproti předešlým způsobům zajištění – bylo možno zajistit jakýkoliv nárok zaměstnavatele, který měl peněžitou povahu (srov. §246 zák. práce). V případě nároku zaměstnavatele na náhradu škody pak zákoník práce umožňoval účastníkům pracovního poměru, aby se písemně dohodli na jakémkoli (dovoleném) způsobu úhrady škody, ovšem za předpokladu, že zaměstnanec svůj závazek k náhradě škody v určené výši - rovněž písemně - uzná (srov. §185 odst. 3 zák. práce).
Protože – s ohledem na výše zmíněnou kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů – jiným, než zde uvedeným způsobem nebylo možné nároky zaměstnavatele zajistit (a následně uspokojit), je třeba sdílet názor odvolacího soudu o tom, že „právní předpisy platné v době trvání žalobcova pracovního poměru u žalovaného neumožňovaly, aby zaměstnavatel provedl jednostranně srážku ze mzdy či jiného pracovněprávního nároku zaměstnance“ za účelem upokojení své peněžité pohledávky. Ve prospěch uvedeného názoru svědčí rovněž ustanovení §12 zákona o mzdě, podle kterého srážky ze mzdy bylo možno provést jen na základě dohody o srážkách ze mzdy; jinak mohl zaměstnavatel srazit ze mzdy pouze částky taxativně vymezené v odstavci 1 zmíněného ustanovení, které vesměs představovaly nároky státu, částky postižené výkonem rozhodnutí nařízeným příslušným orgánem či částky vyplacené zaměstnavatelem, na které zaměstnanec ztratil nárok nebo mu na ně nárok nevznikl. Za tohoto stavu je proto bez dalšího odůvodněn závěr, že srážky ze stravného (diet), na které žalobci v měsících únor až červenec 2005 vznikl nárok podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, které žalovaný provedl bez souhlasu žalobce (jednostranně) v celkové výši 15.000,- Kč na úhradu pokuty, která mu byla udělena rozhodnutím Krajského úřadu – J. k., odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 19.1.2005, byly neoprávněné, neboť žalovaný postupoval v rozporu s pracovněprávními předpisy účinnými do 31.12.2006, které mu takové jednání neumožňovaly. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že za daného stavu „písemné dohody není třeba“, neboť podle jeho názoru zmíněná částka (která „má charakter škody způsobené žalobcem“) „byla žalobci z diet strhávána, aniž by se žalobce bránil a ani v průběhu řízení nepopřel, že s takovýmto postupem souhlasil“, pak zcela přehlíží charakter samotné žaloby podané v této věci, která – podle svého obsahu i účelu - není ničím jiným, než vyjádřením nesouhlasu žalobce s postupem žalovaného.
Při posuzování oprávněnosti dalších srážek z „diet“ žalobce, které žalovaný provedl na základě ujednání účastníků obsaženého pod bodem 10 pracovní smlouvy ze dne 1.11.2004 v celkové výši 40.515,50 Kč, je nutno mít na zřeteli, že jiný způsob zajištění uspokojení nároku zaměstnavatele z pracovněprávního vztahu byl pracovněprávními předpisy vyloučen i tehdy, kdyby zaměstnanec a zaměstnavatel projevili v tomto směru souhlasnou vůli. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že ustanovení §29 odst. 2 zák. práce účastníkům umožňovalo dohodnout v pracovní smlouvě další podmínky, na kterých měli zájem. I tyto další podmínky se však musely pohybovat – šlo-li o pracovněprávní nároky - v rámci stanoveném pracovněprávními předpisy
Povaha pracovněprávních předpisů spočívající na principu, že co „není povoleno, je zakázáno“, se totiž projevovala i v ustanovení §244 odst. 1 zák. práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu“. To - mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohli své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatnila jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňovaly; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Uvedený závěr není v rozporu ani s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, podle kterého „každý může činit, co není zákonem zakázáno“. Jestliže kogentní povaha pracovněprávních předpisů spočívala - jak bylo uvedeno výše - na zásadě, že co „není povoleno, je zakázáno“, pak je třeba - z pohledu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - to, co nevyhovuje těmto předpisům, považovat za zákonem zakázané (k tomu též srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů se v takových případech nemohla uplatnit, neboť nikdo (tedy ani účastník pracovněprávních vztahů) nesmí činit to, co je zákonem zakázáno.
Jak bylo zmíněno již výše, jedním z dovolených způsobů zajištění upokojení (splnění) peněžitého nároku zaměstnavatele z pracovněprávního vztahu byla dohoda mezi ním a zaměstnancem o srážkách ze mzdy. Dohoda musela být uzavřena písemně, jinak byla neplatná (srov. §246 odst. 1 zák. práce), a kromě osobního nároku zaměstnance na mzdu se mohla týkat i jiných příjmů, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou (srov. §246 odst. 2 zák. práce).
Při úvahách o tom, co účastníci pracovního poměru mohli (bylo jim dovoleno) na základě souhlasného projevu vůle učinit předmětem dohody o srážkách ze mzdy (jiných příjmů), je třeba vycházet v především z ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě, podle kterého se mzdou rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Podle věty druhé tohoto ustanovení se za mzdu nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost. Z tohoto negativního výčtu se však pro účely provádění srážek započítává do mzdy rovněž odměna za pracovní pohotovost a náhrada mzdy (srov. §19 zákona o mzdě), a - mimo to - také odměna za vedlejší činnost (srov. §17 odst. 11 zákona o mzdě).
Kromě plnění považovaných za mzdu (příp. do mzdy započítávaných) se zaměstnavatel a zaměstnanec mohli dohodnout i na srážkách z jiných příjmů, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou. Jedná se vesměs o opětující se plnění svojí povahou nahrazující odměnu za práci, především plat, pracovní odměny členů družstev, důchody, nemocenské, peněžitou pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podporu v nezaměstnanosti, podporu při rekvalifikaci a odměny z dohody o pracovní činnosti (srov. §299 o.s.ř.). Také pro účely výkonu rozhodnutí se do čisté mzdy, z níž lze provádět srážky, jmenovitě nezapočítávají částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách (srov. §277 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že zákonný výčet plnění, z něhož byl zaměstnavatel oprávněn na základě dohody se zaměstnancem provést srážky k uspokojení svého peněžitého pracovněprávního nároku, výslovně nezahrnuje náhrady výdajů při pracovních cestách (cestovní náhrady) příslušející zaměstnanci podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, mezi něž patří - vedle náhrady prokázaných jízdních výdajů, výdajů za ubytování a nutných vedlejších výdajů - také stravné (diety), poskytované zaměstnanci za každý kalendářní den pracovní cesty paušální částkou v závislosti na době trvání pracovní cesty (srov. §4 a §5 zákona č. 119/1992 Sb.). To, že pracovněprávní předpisy náhrady výdajů při pracovních cestách výslovně vylučují z plnění, která lze považovat za mzdu, a nezahrnují je ani mezi jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou, zřejmě reflektuje smysl a účel samotných cestovných náhrad. Tím není ohodnocení zaměstnance za vykonanou práci, ani podle své povahy nenahrazují odměnu za práci, nýbrž slouží výhradně k náhradě nákladů spojených s pracovním výkonem, které zaměstnanec vynaložil proto, že byl zaměstnavatelem vyslán na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště (srov. §2 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb.). Cestovní náhrady tudíž nejsou příjmem v pravém slova smyslu (tedy plněním, o které se zvětšil majetek zaměstnance), ale jde toliko o refundaci výdajů, o nichž se předpokládá, že by je zaměstnanec za běžných okolností (kdyby pracoval na svém pravidelném pracovišti a nebyl vyslán na pracovní cestu) pravděpodobně nevynaložil buď vůbec, nebo jen v menším rozsahu. Patrně z tohoto důvodu (protože cestovní náhrady nepředstavují příjem zaměstnance) zákon nepřipouští provádět z nároku zaměstnance na cestovní náhrady jakékoli srážky, ani kdyby se na tom účastníci pracovního poměru dohodli. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pracovněprávní předpisy v době do 31.12.2006 vylučovaly zajištění upokojení nároku zaměstnavatele dohodou mezi ním a zaměstnancem, jejímž předmětem by byly srážky z cestovních náhrad, na které zaměstnanci vznikl nárok podle zákona č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ujednání obsažené pod bodem 10 pracovní smlouvy účastníků ze dne 1.11.2004, ve kterém žalobce „souhlasí s tím, aby mu byly prováděny srážky z diet za nadspotřebu PHM – motorové nafty“, opravňovalo žalovaného postupovat způsobem, který v té době platné pracovněprávní předpisy zaměstnavateli neumožňovaly, resp. takový postup vylučovaly. Bez ohledu na skutečnost, že zmíněné ujednání zajišťovalo upokojení nároku žalovaného, který – jak zdůrazňuje odvolací soud – zatím nevznikl a ani nebylo jisté, zda vůbec vznikne, je proto pracovní smlouva účastníků v tomto ujednání podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a §242 odst. 3 zák. práce neplatná. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání účastníků obsažené v pracovní smlouvě ze dne 1.11.2004 nelze považovat „za dostatečný podklad k oprávněnému provedení srážek z diet z titulu tzv. nadspotřeby pohonných hmot“, je tudíž - přestože se zčásti zakládá na skutečnostech, které pro tento úsudek nebyly významné – správný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný napadá dovoláním – jak plyne z jeho obsahu - rovněž „výrok II.“ rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 8.370,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 8.670,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.647,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10.317,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu