ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2617.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2617/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. U., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 34/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 39 Co 115/2006-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 20.4.2005 domáhala určení, že „je dědičkou zůstavitelky K. U., narozené dne 22.5.1943, zemřelé dne 9.9.2002“. Uvedla, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1.3.2005, č. j. 2 D 716/2002-85, jí bylo uloženo, aby ve lhůtě tří týdnů od právní moci citovaného usnesení podala návrh na rozhodnutí sporné skutečnosti, že je dědičkou zůstavitelky, své sestry“; že „vyrůstala se zůstavitelkou v jedné rodině v Š. na S.“; že „zůstavitelka se po absolvování P. f. v N. odstěhovala do Č. (zatímco ona se starala v rodném domě o své rodiče a další příbuzné)“; že „po smrti rodičů se se zůstavitelkou staly spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti v Š. (kde žalobkyně doposud žije)“; že „se sama o dům starala a zůstavitelka jí na provoz domu nijak nepřispívala, ale ujišťovala ji, že jednou její podíl zdědí, protože jí tuto část domu odkáže“; že „byla zaskočena tím, že jí žalovaný předložil zůstavitelčinu závěť z roku 1996“; že „o existenci závěti v její prospěch, kterou zůstavitelka vlastnoručně sepsala někdy v roce 2002, věděly i další osoby, které se se zůstavitelkou stýkaly, a to O. Š., A. L., ing. T. P. a ing. E. P.“; že „zůstavitelka stále opakovala, že závěť nosí pořád v kabelce u sebe“; že „tedy musí být tato závěť uvedena v seznamu osobních věcí, které zajistila Policie České republiky při dopravní nehodě, na jejíž následky zůstavitelka zemřela“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3.1.2006, č. j. 21 C 34/2005, žalobě vyhověl; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.735,- Kč k rukám její tehdejší zástupkyně Mgr. A. V. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka sepsala dne 2.1.1996 platnou závěť, v níž žalovanému odkázala veškerý svůj majetek“; že „bylo prokázáno, že počátkem ledna 2002 zůstavitelka sepsala novou závěť“; že „tuto skutečnost vzal za prokázanou zejména na základě výpovědi svědkyně O. Š., která závěť i okolnosti, za nichž byla závěť sepsána, věrohodně popsala“; že „nepochyboval o tom, že tato závěť z r. 2002 byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky, neboť svědkyně znala její podpis“; že „mozaiku skutečností souvisejících se závětí z ledna r. 2002 a osobou jí obdařenou dotváří i čestná prohlášení, která obsahově shodně, ale jinými slovy svědčí pro to, že zůstavitelka slibovala, že se o sestru postará“; že „svědkyně byla věrohodná a vypovídala po zákonném poučení pod trestní sankcí za křivou výpověď“; že „s ohledem na podpis závěti z r. 2002 byla tato závěť platným právním úkonem, neboť byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky, byla datována, podepsána a obsahovala určení univerzálního dědice“; že „závěť z r. 1996 byla novou závětí z r. 2002 zrušena, když vedle ní nemohla obstát, neboť se týkala stejného, resp. veškerého majetku“; že „dřívější závěť by se neobnovila zrušením závěti z r. 2002, jejím odvoláním či zničením“; že „je také lhostejno, zda závěť z r. 2002 jako závěť pozdější existovala ještě v okamžiku smrti zůstavitelky, resp. zda se dochovala, nebo zda je známo, jak s ní bylo posléze naloženo, neboť platná závěť pozdější zrušila závěť předcházející“; že „protože se pozdější závěť z r. 2002 v originálu zřejmě nedochovala, resp. nebyla nalezena, je třeba vycházet z toho, že závětní dědic neexistuje a nastupuje dědění ze zákona“; že „není vyloučeno, aby se zůstavitelka na základě svých vlastních osobních důvodů, případně z důvodů neznalosti zákona, nerozhodla pořídit závěť i ve prospěch osoby, které svědčí dědické právo také ze zákona“; že „další navržené důkazy (účastnické výpovědi) považoval za nadbytečné, neboť žádný z účastníků závěť z r. 2002 neviděl, proto nemohli prokázat ani vyvrátit její existenci“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.11.2006, č. j. 39 Co 115/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.875,- Kč, vše k rukám zástupce žalovaného. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že „žalovaný předložil v dědickém řízení závěť ve svůj prospěch po formální stránce bezvadnou, platnou“; že „měla-li by žalobkyně mít v tomto sporu úspěch, musela by prokázat své tvrzení o existenci pozdější závěti, která závěť předloženou žalovaným ruší“; že „to se jí však nepodařilo“; že „jedinou osobou, která měla závěť z r. 2002 číst, byla svědkyně Š.“; že „ta však uvedla, že nezná nezbytné náležitosti závěti, nemohla jednoznačně potvrdit, že listina, kterou viděla, byla závětí psanou vlastní rukou zůstavitelky, rukopis zůstavitelky neznala, vzájemnou korespondenci nevedly a znala jen její podpis“; že „o tom, zda je listina vlastnoručně sepsána zůstavitelkou, spolu svědkyně Š. a zůstavitelka nehovořily“; že „pochybnosti o existenci platné závěti z r. 2002, znějící ve prospěch žalobkyně, vzbuzuje i to, že svědkyně Š. nic o této listině žalovanému nesdělila, když jí předložil v bytě zůstavitelky bezprostředně po jejím úmrtí závěti z roku 1995 a 1996 znějící v jeho prospěch, dále to, že žalovanému nedlouho po úmrtí zůstavitelky zaplatila částku, kterou zůstavitelce dlužila, a také to, že o závěti z r. 2002 informovala čestným prohlášením až v r. 2004“; že „starost zůstavitelky o žalobkyni a její finanční zabezpečení ještě nesvědčí o tom, že se promítla do sepsání závěti ve prospěch žalobkyně, zvláště pak za situace, že se v dědickém řízení po otci obě sestry dohodly o stejném podílu na dědictví a že je zřejmé, že zůstavitelka za života určitou finanční částku uložila ve S. r. na účtu, z něhož mohly obě sestry čerpat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z provedených důkazů a rozhodl ve prospěch žalobkyně“; že „odvolací soud vyslechl v rámci řízení toliko svědkyni JUDr. D. a na základě její výpovědi rozsudek soudu prvního stupně změnil“; že „další navrhovaní svědci nebyli ve věci slyšeni“; že „neměla možnost na výpověď svědkyně reagovat a prokázat dalšími výslechy svědků, že její tvrzení se nezakládají na pravdě“; že „se mimo jiné jedná o tvrzení, že žalobkyně převzala od zůstavitelky větší finanční obnos“; že „žádný takový obnos od zůstavitelky neobdržela a protože tato svá tvrzení nemohla před soudem prvního i druhého stupně prokázat, byla tak porušena její základní práva“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání žalobkyně uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo žádnou takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „odvolací soud postupoval správně, když po doplnění dokazování dospěl k takovým skutkovým závěrům, na kterých založil své logické a správné rozhodnutí“; že „je na rozhodnutí soudu, které z navrhovaných důkazů provede, kromě toho se žalobkyně k provedeným důkazům vyjadřovala, takže její práva nebyla v žádném ohledu porušena“; že „žalobkyně nepravdivě v dovolání uvádí, že odvolací soud vyslechl toliko svědkyni JUDr. D. a na základě její výpovědi rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť odvolací soud vyslýchal nejen tuto svědkyni, ale opětovně a velmi podrobně vyslechl též svědkyni O. Š., o jejíž výpověď opřel své chybné rozhodnutí soud prvního stupně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že K. U., zemřelá dne 9.9.2002, (dále též jen „zůstavitelka“), byla rozvedená, bezdětná, její rodiče ji předemřeli, žila sama a měla sestru M. K. (žalobkyni). V řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 2 D 716/2007 předložil O. U. (žalovaný) holografní závěť zůstavitelky ze dne 2.1.1996, kterou jej zůstavitelka ustanovila svým univerzálním dědicem. Vzhledem k tomu, že v řízení o dědictví po zůstavitelce došlo mezi M. K., která by přicházela v úvahu jako jediná dědička zůstavitelky ze zákona (srov. §475 obč.zák.), a O. U. ke sporu o to, zda zůstavitelka pořídila „někdy v roce 2002“ holografní závěť, kterou ustanovila dědičkou veškerého svého majetku M. K., Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.3.2005, č. j. 2 D 716/2002-85, M. K. uložil, aby podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení, že je dědičkou po zůstavitelce (srov. §175k odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalovaný předložil v dědickém řízení závěť ve svůj prospěch po formální stránce bezvadnou, platnou“; že „měla-li by žalobkyně mít v tomto sporu úspěch, musela by prokázat své tvrzení o existenci pozdější závěti, která závěť předloženou žalovaným ruší“; že „to se jí však nepodařilo“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobkyně namítá nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobkyně v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [že „jedinou osobou, která měla závěť z r. 2002 číst, byla svědkyně Š.“; že „ta však uvedla, že nezná nezbytné náležitosti závěti, nemohla jednoznačně potvrdit, že listina, kterou viděla, byla závětí psanou vlastní rukou zůstavitelky, rukopis zůstavitelky neznala, vzájemnou korespondenci nevedly a znala jen její podpis“; že „o tom, zda je listina vlastnoručně sepsána zůstavitelkou spolu svědkyně Š. a zůstavitelka nehovořily“; že „pochybnosti o existenci platné závěti z r. 2002, znějící ve prospěch žalobkyně, vzbuzuje i to, že svědkyně Š. nic o této listině žalovanému nesdělila, když jí předložil v bytě zůstavitelky bezprostředně po jejím úmrtí závěti z roku 1995 a 1996 znějící v jeho prospěch, dále to, že žalovanému nedlouho po úmrtí zůstavitelky zaplatila částku, kterou zůstavitelce dlužila, a také to, že o závěti z r. 2002 informovala čestným prohlášením až v r. 2004“; že „starost zůstavitelky o žalobkyni a její finanční zabezpečení ještě nesvědčí o tom, že se promítla do sepsání závěti ve prospěch žalobkyně, zvláště pak za situace, že se v dědickém řízení po otci obě sestry dohodly o stejném podílu na dědictví a že je zřejmé, že zůstavitelka za života určitou finanční částku uložila ve S. r. na účtu, z něhož mohly obě sestry čerpat“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že „neměla možnost na výpověď svědkyně D. reagovat a prokázat dalšími výslechy svědků, že její tvrzení se nezakládají na pravdě“; že „se mimo jiné jedná o tvrzení, že žalobkyně převzala od zůstavitelky větší finanční obnos“; že „žádný takový obnos od zůstavitelky neobdržela a protože tato svá tvrzení nemohla před soudem prvního i druhého stupně prokázat, byla tak porušena její základní práva“.
Ani tyto námitky nejsou opodstatněné. Z obsahu spisu (z protokolů o jednání odvolacího soudu dne 25.10.2006 a 15.11.2006) vyplývá, že obou jednání se osobně účastnila jak žalobkyně, tak její zástupce (v substituci), že jim byla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům i činit důkazní návrhy a že této možnosti bylo využito.
Okolnost, že odvolací soud neprovedl ve věci další dovolatelkou navrhované důkazy, nezakládá s ohledem na jeho shora citované skutkové závěry nesprávnost posuzovaného rozhodnutí. Již z daných důkazních návrhů (zopakovaných dovolatelkou i v dovolání) totiž bylo zřejmé, že navrhovaná zjištění (tj. např. zjištění, zda „žalobkyně převzala od zůstavitelky větší finanční obnos“) nemohou být pro posouzení věci rozhodná.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 5.300,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu