ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2879.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2879/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 990.446,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 94/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2006 č.j. 16 Co 251/2006-165 (správně 16 Co 251/2006-196), takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. dubna 2006 č.j. 11 C 94/2002-177 ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 28.6.2002 domáhal, aby mu žalovaný Okresní úřad v B. zaplatil na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.7. do 31.12.1999 celkem 259.068,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty okresního úřadu mu žalovaný dal dopisem ze dne 31.3.1999 \"výpověď pro nadbytečnost\", která je neplatná. Dopisem ze dne 29.5.1999 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, žalovaný mu však po uplynutí výpovědní doby přestal mzdu vyplácet.
V podání ze dne 18.7.2003, které došlo Okresnímu soudu v Bruntále dne 30.7.2003, žalobce sdělil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.7.2002 sp. zn. 10 C 225/99, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.2.2003 sp. zn. 16 Co 312/2002, určena neplatnou a že kromě náhrady mzdy za dobu od 1.7. do 31.12.1999 požaduje z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru další náhradu mzdy za dobu od 1.1.2000 do 12.3.2003 ve výši 1.658.036,- Kč.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 3.2.2005 č.j. 11 C 94/2002-98 mimo jiné zastavil řízení o zaplacení 28.680,- Kč a připustil \"změnu žaloby provedenou žalobcem v podání ze dne 18.7.2003\". Zastavení řízení o částku 28.680,- Kč soud prvního stupně zdůvodnil tím, že jde o náhradu mzdy za měsíc červenec 1999, které se žalobce domáhá již v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 87/99, a že tedy jejímu projednání v tomto řízení brání překážka litispendence. O připuštění změny žaloby soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §95 o.s.ř.
Žalobce poté v podání ze dne 17.2.2005, které došlo Okresnímu soudu v Bruntále dne 7.3.2005, uvedl, že \"mění skutková tvrzení žaloby\", neboť - jak vyšlo najevo v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 225/99 - žalovaný nenabídl žalobci po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty volné pracovní místo referenta \"po pracovnici M. (správně M.), která byla přeložena na jiné pracovní místo\", a způsobil tím žalobci škodu ve výši výdělku, kterého by dosáhl, kdyby byl na práci referenta zařazen. Za dobu od 1.8.1999 do 12.3.2003 žalobce vyčíslil škodu \"z titulu nevyplacené mzdy\" ve výši 820.900,- Kč. Další škodu, vzniklou mu následkem neplatného rozvázání pracovního poměru, žalobce spatřuje v tom, že do \"rozjezdu svého podnikání\" vložil úspory ve výši 120.000,- Kč, které by jinak mohl \"použít pro své osobní potřeby\", že na cestovném na konkursy a výběrová řízení, která absolvoval \"ve snaze zajistit si svému vzdělání a dosavadní praxi odpovídající pracovní místo\", vynaložil za dobu od 25.1.2000 do 26.9.2001 celkem 26.459,- Kč a že účastí na dalších výběrových řízeních mu ušel výdělek při soukromém podnikání ve výši 8.589,- Kč. Celkově žalobce požadoval zaplacení částky 975.948,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 28.6.2002 do zaplacení s tím, že o částku 912.476,- Kč bere svou žalobu zpět.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 22.9.2005 č.j. 11 C 94/2002-127 zastavil řízení o zaplacení 1.067.524,- Kč a připustil změnu žaloby \"provedenou žalobcem v podání ze dne 17.2.2005\". Dovodil, že řízení muselo být částečně zastaveno o částku 1.067.524,- Kč, která představuje rozdíl mezi \"původním nárokem žalobce z titulu náhrady mzdy po neplatném skončení pracovního poměru\" ve výši 1.888.424,- Kč a \"nynějším nárokem na náhradu škody\" ve výši 820.900,- Kč. Změnu žaloby, spočívající v požadavku na náhradu další škody ve výši 155.048,- Kč, soud prvního stupně připustil podle §95 o.s.ř.
Okresní soud v Bruntále poté rozsudkem ze dne 26.4.2006 č.j. 11 C 94/2002-177 z důvodu zpětvzetí žaloby o \"zbylou část náhrady po neplatném skončení pracovního poměru výpovědí za červenec 1999\" zastavil \"řízení o zaplacení 14.498,- Kč\", žalované uložil, aby zaplatila žalobci 5.455,90 Kč s 5,5% úrokem od 1.7.2005 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 970.492,10 Kč s 5,5% úrokem od 28.6.2002 do zaplacení a 5,5% úroku z částky 5.455,90 Kč od 28.6.2002 do 30.6.2005 a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.514,10 Kč. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce byl dne 3.3.1999 platně odvolán z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v Bruntále, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 byla prohlášena za neplatnou soudním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 12.3.2003, a že po odvolání z funkce nebylo se žalobcem dohodnuto další pracovní zařazení, neboť zaměstnavatel mu nenabídl jinou práci, ačkoliv Okresní úřad v B. měl volné místo metodika po I. M. a žalovaná měla v době od 1.1. do 12.3.2003 volné místo referenta oddělení hospodaření s majetkem státu v účetní evidenci, a dovodil, že žalovaná tím porušila právní povinnost uloženou jí v ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce a že za způsobenou škodu odpovídá žalobci podle ustanovení §187 odst. 2 zákoníku práce. V rámci posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se sice žalobou a podáním ze dne 18.7.2003 domáhal plnění \"z titulu náhrady mzdy po neplatném skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 31.3.1999\", že však svůj požadavek na náhradu škody uplatnil teprve v podání ze dne 17.2.2005, neboť se jím domáhal plnění \"na základě jiného skutkového stavu, když tvrdil, že právní předchůdce žalované i žalovaná nesplnili po odvolání z funkce svou nabídkovou povinnost a nevypláceli žalobci mzdu na volném pracovním místě po I. M. ve výši 17.279,- Kč měsíčně a posléze od 1.1.2003 na místě referenta oddělení hospodaření s majetkem státu ve výši 20.159,- Kč měsíčně\"; podáním ze dne 17.2.2005 došlo \"ke změně skutkových tvrzení\" a \"nepochybně ke změně žaloby\". Protože se žalobce o škodě a o tom, kdo mu za škodu odpovídá, dozvěděl při jednání krajského soudu dne 18.12.2002 a s přihlédnutím k tomu, že tzv. objektivní promlčecí doba činí podle ustanovení §263 odst.3 zákoníku práce tři roky, je žalobcův nárok na \"náhradu škody, představující mzdu, která mu ušla v období od 1.8.1999 do 31.12.2002\" a v době od 1.1. do 28.2.2003, promlčen; žalobci tedy náleží jen náhrada škody za ušlou mzdu za dobu od 1.3. do 12.3.2003, která činí včetně \"části dalšího platu\" 5.455,90 Kč. Požadavek žalobce na zaplacení \"další škody\" ve výši 155.048,- Kč soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že nešlo o škodu \"způsobenou žalobci porušení právní povinnosti stanovené v §46 odst.2 zákoníku práce\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2006 č.j. 16 Co 251/2006-196 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že změnou žaloby se rozumí též \"změna spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v návrhu (buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti)\". Žalobce se \"původní žalobou\" domáhal zaplacení \"částky 1.917.104,- Kč z titulu náhrady mzdy po neplatném skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 31.3.1999 v období od 1.7.1999 do 12.3.2003\", zatímco podáním ze dne 17.2.2005 žalobce požadoval \"stejné plnění v nižší částce a na základě jiného skutkového stavu, když tvrdil, že právní předchůdce žalované i sama žalovaná nesplnili po odvolání žalobce z funkce vedoucího kanceláře přednosty Okresního úřadu v B. svou nabídkovou povinnost a nevypláceli žalobci mzdu na volném pracovním místě po I. M.\", čímž mu vznikla škoda. Podle odvolacího soudu žalobce podáním ze dne 17.2.2005 změnil žalobu, neboť \"si byl vědom toho, že náhrada mzdy podle §61 odst. 1 zákoníku práce je sankcí vůči zaměstnavateli, který neplní svou povinnost podle §35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť zaměstnanci nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy\", a že \"v daném případě právní předchůdce žalované nemohl tuto povinnost porušit, neboť mezi účastníky po odvolání z funkce nebyl dohodnut druh práce\". Vzhledem k tomu, že hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají dnem, když změna žaloby došla soudu, uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu škody teprve dnem 7.3.2005 a nikoliv již dnem, kdy \"bylo zahájeno řízení o původním návrhu\". Závěry soudu prvního stupně o promlčení žalobcova nároku jsou proto správné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že od podání žaloby dne 28.6.2002 až \"dosud\" se dožaduje zaplacení náhrady mzdy jako \"nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru\" a že podáním ze dne 17.2.2005 \"vyhodnoceným soudy jako změna žaloby\" jen \"specifikoval rozsah tohoto nároku jako částky totožné s výší mzdy zaměstnankyně M., jejíž pracovní místo mu mohl právní předchůdce žalované dle §46 odst.2 zákoníku práce nabídnout a neučinil tak\". Protože mzda a ani její náhrada nebyla žalobci zaplacena za měsíc srpen 1999 a protože žalobu podal u soudu dne 28.6.2002, nemůže být jeho nárok promlčen. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dovolání není opodstatněné a že soudy ve věci rozhodly správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda podáním žalobce ze dne 17.2.2005, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 7.3.2005, došlo ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř. ke změně žaloby. Protože tuto otázku vyřešil v rozporu s judikaturou soudů a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce byl dne 3.3.1999 odvolán z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v B. a že s ním byl ve smyslu §65 odst.3 a §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce rozvázán pracovní poměr výpovědí ze dne 31.3.1999, o níž bylo rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.7.2002 č.j. 10 C 225/99-231, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.2.2003 č.j. 16 Co 312/2002-267, rozhodnuto, že je neplatná (podle potvrzení ve spise rozsudek nabyl právní moci dnem 12.3.2003). Po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v B. nebylo se žalobcem dohodnuto další pracovní zařazení, neboť zaměstnavatel mu nenabídl volné pracovní místo po I. M., která od 1.3.1999 přešla na jinou práci. Žalobce dopisem ze dne 29.5.1999 oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, je zaměstnavatel podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce povinen poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do doby, kdy zaměstnanci umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději však do dne právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce však podle právní úpravy účinné do 31.12.2000 (a zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31.12.2000 se řídí také projednávaná věc) neměl zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nebyl před neplatným rozvázáním pracovního poměru povinen ve smyslu ustanovení §35 odst.1 písm.a) zákoníku práce přidělovat práci, neboť po odvolání zaměstnance z funkce, která se obsazuje jmenováním, popřípadě po vzdání se této funkce zaměstnancem, nebylo dohodnuto další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele. Nedošlo-li k dalšímu pracovnímu zařazení zaměstnance proto, že mu zaměstnavatel nenabídl jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, ačkoliv měl odpovídající pracovní místo volné, odpovídá za škodu vzniklou zaměstnanci porušením této právní povinnosti zaměstnavatel podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, který byl uveřejněn pod č. 174 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nenabídl žalobci po odvolání z funkce vedoucího kanceláře přednosty a zástupce přednosty Okresního úřadu v B. volné pracovní místo po Ireně Mlýnkové a že tedy před podáním neplatné výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 nedošlo k dalšímu pracovnímu zařazení žalobce, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že za dobu od 1.7.1999 do 12.3.2003 nenáleží žalobci náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, ale náhrada škody, způsobená porušením povinnosti nabídnout žalobci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, kterou je mu zaměstnavatel povinen poskytnout podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst.1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobním petitem svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nebrání to pokračování v řízení, jestliže vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží.
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o.s.ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě (§95 odst.2 věta první o.s.ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že o změnu žaloby jde ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř. také tehdy, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jak vymezil předmět řízení v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil zamítnutí žaloby, má-li sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného skutkového děje než který použil k označení předmětu řízení po skutkové stránce. O změnu žaloby se ovšem nejedná tehdy, mění-li žalobce jen právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby).
Žalobce v projednávané věci svůj nárok na peněžité plnění za dobu od 1.7.1999 do 12.3.2003 založil - jak vyplývá z obsahu žaloby a z podání ze dne 18.7.2003 - na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že po uplynutí výpovědní doby z výpovědi ze dne 31.3.1999, která byla pravomocným soudním rozhodnutí prohlášena za neplatnou, mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, ačkoliv mu žalobce oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.1999 přitom byla shledána neplatnou z důvodu, že zaměstnavatel před jejím podáním nenabídl žalobci volné pracovní místo po Ireně Mlýnkové. I když žalobce uváděl, že požaduje \"náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru\", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterým soud - jak uvedeno výše - není vázán; nebylo-li možné přiznat požadované plnění jako náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, nic nebránilo, aby byl žalobcův nárok právně posouzen jinak, tedy též jako právo na náhradu škody podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce v podání ze dne 17.2.2005 uvedl, že \"mění skutková tvrzení žaloby\". Z obsahu podání totiž vyplývá, že žalobce v něm neuvedl takové skutečnosti, které byly významné pro vylíčení skutku (skutkového děje) a vymezení předmětu řízení, ale tvrzení, která byla významná jen z pohledu jiného možného právního posouzení věci (nejen jako nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce, ale též jako nároku na náhradu škody). Podání ze dne 17.2.2005 tedy nepředstavovalo změnu žaloby ve vymezení skutkového základu věci, neboť směřovalo - jak k tomu ostatně byl žalobce vyzván v bodě IV. usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.2.2005 č.j. 11 C 94/2002-98 - pouze k označení dalších skutečností významných pro rozhodnutí věci, tedy ke splnění povinnosti tvrzení, uložené žalobci ustanovením §101 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že je pro právní posouzení věci obsoletní usnesení soudu prvního stupně ze dne 22.9.2005 č.j. 11 C 94/2002-127, kterým byla připuštěna změna žaloby \"provedená žalobcem v podání ze dne 17.2.2005\", a že nemůže obstát názor soudů, podle kterého žalobce uplatnil svůj nárok teprve dnem 7.3.2005; uvedený závěr lze právem vztáhnout jen k požadavku na náhradu další škody, kterou žalobce spatřoval v tom, že do \"rozjezdu svého podnikání\" vložil úspory ve výši 120.000,- Kč, že na cestovném na konkursy a výběrová řízení, která absolvoval \"ve snaze zajistit si svému vzdělání a dosavadní praxi odpovídající pracovní místo\", vynaložil za dobu od 25.1.2000 do 26.9.2001 celkem 26.459,- Kč a že účastí na dalších výběrových řízení mu ušel výdělek při soukromém podnikání ve výši 8.589,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o zastavení \"řízení o zaplacení 14.498,- Kč\" a o vyhovění žalobě, které nebyly odvoláním napadeny a samostatně nabyly právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu