ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3075.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3075/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobce Ing. Z. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. I. G., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 222/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č.j. 18 Co 218/2005-193, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20.11.2001 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal určení, že „žalovaný není dědicem zůstavitele R. G., zemřelého dne 30.9.1998, ze závěti ze dne 14.1.1998“. Uvedl, že „usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9.10.2001, č.j. 59 D 1835/98-169, mu bylo uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci uvedeného usnesení podal u Městského soudu v Brně žalobu proti žalovanému na určení, že závěť zůstavitele R. G. ze dne 14.1.1998 je neplatná“; že „žije po celou dobu se svojí rodinou v B., s otcem byl v každodenním styku a kontaktu, společně vyřizovali různé rodinné, osobní i majetkové záležitosti, vzájemně si vypomáhali“; že „žalovaný žil dlouhou dobu mimo území ČR a nyní se také většinou zdržuje mimo republiku“; že „po smrti zůstavitele si žalovaný začal vůči němu činit různé nároky“; že „žalovaný předložil v dědickém řízení závěť, kterou objevil snad v nějakém čínském lustru na půdě domu, ve kterém zůstavitel bydlel“; že „závěť je psaná na psacím stroji, opatřena ručním podpisem znějícím na jméno zůstavitele a podepsána dvěma svědky“; že „oba svědci jsou zpřízněni“; že „oba svědci prohlašovali, že se se zůstavitelem znali dlouhou dobu“; že „on žádnou z těchto osob neznal, ani se mu o těchto osobách zůstavitel žádným způsobem nezmínil a tyto osoby nejsou známé ani manželce žalobce, ani jeho synovi – vnukovi zůstavitele, ani dobré přítelkyni zůstavitele, ani jiným blízkým osobám“; že „zůstavitel v posledních letech několikráte konstatoval, že s jeho pozůstalostí nebudou žádné problémy, když jsou pouze dva synové a tedy budou dědit rovným dílem ze zákona“; že „zůstavitel necítil potřebu sepisovat závěť a toto považoval za zbytečné“; že „zůstavitel byl velmi pečlivý a pokud by chtěl sepsat závěť, učinil by takto buď vlastnoručně s přinejmenším ověřeným podpisem, ale nejpravděpodobněji sepisem u notáře“; že „závěť předložená žalovaným není pravá“; že „podpis, jímž je předložená závěť opatřena, není podpisem zůstavitele“; že „svědectví obou svědků je nepravdivé“; že „podle znaleckého posudku, který je součástí dědického spisu, je podpis zůstavitele ve srovnání s předloženými podpisy fixován na psací plochu jinou osobou“ a že „nelze jinak a lépe popřít nepravdivá tvrzení žalovaného a svědků, než právě znaleckým posudkem“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.6.2005, č. j. 29 C 222/2001-162, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč k rukám jeho zástupce a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení „státu ČR – Městskému soudu v Brně“ částku 36.492,70 Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl způsobilý k právním úkonům, a to pořízení závěti ze dne 14.1.1998“; že „v době sepisu závěti dne 14.1.1998 neměl jakékoliv změny hybnosti pravé ruky, netrpěl ani psychicky podmíněnými poruchami hybnosti“; že „svědek závěti a pisatel závěti JUDr. L. vypovídal shodně jako při výslechu u notáře, tak i následně u soudu, pokud se týče sepisu závěti (všední den) a doby trvání sepisu závěti (od 10 do 14 hodin)“; že „naproti tomu svědek závěti Ing. N. si u notáře nevzpomínal, zda závěť byla sepisována dopoledne či odpoledne, nevzpomněl si, zda se jednalo o všední den či svátek“, avšak „u soudu vypověděl, že doba sepisu závěti trvala od 10 do 14-15 hodin a že se jednalo o sobotu, když dříve tvrdil u notáře, že asi všední den“; že „oba svědci závěti se ve svých výpovědích jak u notáře, tak u soudu shodovali v místě sepisu závěti (kuchyň)“; že „den 14.1.1998 připadl na středu“; že „pokud se týče hybnosti pravé ruky zůstavitele, svědek závěti Ing. N. se o této skutečnosti nezmínil, avšak při následné výpovědi u soudu sám osobně dodával, že zůstavitel měl něco s pravou rukou a při podpisu si pravou ruku podpíral levou“; že „svědek Ing. N. upravoval svou výpověď ve shodě s předchozí výpovědí druhého svědka závěti a pisatele závěti svého dědečka JUDr. L.“; že „zůstavitel měl poruchu hybnosti pravé ruky až po době sepisu závěti, tj. době úrazu 28.6.1998“; že „zůstavitel závětí ze dne 14.1.1998 o svém majetku nepořídil“; že „v dostupné dokumentaci předcházející sepisu závěti (podzim 1997) nejsou zápisy týkající se jakékoliv změny hybnosti končetin zůstavitele a zůstavitel netrpěl duševní chorobou v době sepisu závěti, která by omezovala volní a rozumovou složku vůle, netrpěl psychicky podmíněnými poruchami hybnosti, což soud považuje za objektivní důkazy“; že „rozpornost mezi objektivními závěry všech znaleckých posudků, účastnické výpovědi žalobce, a naproti tomu tvrzení obou svědků závěti JUDr. L. a jeho vnuka Ing. N. je důvodem pochybnosti o platné formě závěti“; že „forma závěti by neměla vzbuzovat důvodné pochybnosti u osob, které nebyly svědky závěti a je kogentně zákonem dána pod sankcí neplatnosti právního úkonu“; že „rozpornost ve výpovědi obou svědků závěti a závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, zdravotnictví, nejsou v souladu s právním názorem soudu na náležitosti platného právního úkonu“ a že „pravděpodobnost vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti ze dne 14.1.1998 je 30 %“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.4.2006, č. j. 18 Co 218/2005-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 36.492, 70 Kč na účet Městského soudu v Brně; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl vdovec, jako dědice ze zákona zanechal dva syny, tj. žalobce a žalovaného“; že „dne 30.6.1999 žalovaný předložil listinu, o níž prohlásil, že je závětí zůstavitele, datovanou dne 14.1.1998, podepsanou dvěma svědky – JUDr. F. L. a Ing. R. N.“; že „podle této závěti jsou dědici konkrétního majetku ustanoveni oba synové zůstavitele“; že „na závěti podepsaní svědkové nejsou v příbuzenském poměru ani k zůstaviteli ani k závětním dědicům“; že „žalovaný uznal závěť zůstavitele za pravou a platnou“; že „žalobce namítl, že závěť je nevěrohodná, že nebyla sepsána zůstavitelem“; že „k dohodě mezi účastníky nedošlo“; že „soud prvního stupně zjištění z výslechů svědků závěti nesprávně hodnotil“, a to „jak v jejich významu pro vznik předmětné závěti (když v jejich výpovědích nebyly rozpory zpochybňující, že by zůstavitel a svědci závěti učinili úkony potřebné pro vznik závěti podle ustanovení §476b obč.zák.), tak v jejich významu pro věrohodnost svědků závěti (když nebyly shledány podstatné rozpory, snižující věrohodnost jejich sdělení, ani v ostatních skutečnostech)“; že „žalobcem nebyly ani tvrzeny skutečnosti zpochybňující osobní věrohodnost svědků závěti“; že „to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by zůstavitel nebyl fyzicky i psychicky disponován napsat vlastnoruční závěť, a že podle žalobce neměl ani jiný důvod pořídit o svém majetku závětí (když si byl vědom toho, že jeho majetek podle zákona dědí rovným dílem jeho synové), že o potřebě sepsat závěť, či o její existenci, před svými blízkými nikdy nehovořil, a že by jako pořádkumilovný člověk neschovával tak důležitý dokument, jakým je závěť, do krabice s rozloženým lustrem, není způsobilé vyloučit, že předmětná závěť byla pořízena“; že „pořízení závěti vyplývá z výpovědi svědků závěti (splňujících požadavky ustanovení §476e a §476f obč. zák.), kteří byli osobně přítomni sepisu předmětné závěti, výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina s předmětnou závětí obsahuje jeho poslední vůli, jejímu vlastnoručnímu podpisu zůstavitelem“ a že „osobní věrohodnost svědků nebyla zpochybněna“; že „neobstojí ani skutkové závěry soudu prvního stupně učiněné ze zjištění ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, neboť i kdyby byla pravost podpisu na předmětné závěti hodnocena pouze na základě závěrů znaleckého posouzení, pak vyjádřená pravděpodobnost nepravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti stupněm -nízká pravděpodobnost- či procentním vyjádřením 15 až 20 % je pro závěr o nepravosti podpisu mírou naprosto nedostatečnou“; že „v konfrontaci se skutečnostmi zjištěnými ze shodné výpovědi svědků závěti, kteří vlastními smysly vnímali okolnosti sepisu předmětné závěti, a jejichž věrohodnost nebyla relevantně zpochybněna, zpochybnění pravosti podpisu znaleckým posouzením neobstojí“; že „z provedeného dokazování vyplývá, že zůstavitel o svém majetku pořídil závětí ze dne 14.1.1998, kterou nenapsal vlastní rukou, kterou však vlastní rukou podepsal a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“; že „svědci, splňující podmínky ustanovení §476e a §476f obč. zák., se na závěť podepsali (§476b obč. zák.)“; že „v závěti je uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána (§476 odst. 2 obč. zák.)“; že „právní úkon závěti byl tak učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, a je proto platný (§40 odst. 1 obč. zák. a contrario)“; že „žalovaný je dědicem ze závěti zůstavitele ze dne 14.1.1998“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „před započetím dědického řízení žalovaný nutil žalobce nevybíravým způsobem, aby podepsal dohodu o vypořádání dědictví mezi bratry, a to výrazně ve prospěch žalovaného“; že „mezi účastníky trvá letitý názorový spor“; že „v rámci dědického řízení u notáře se oba vyjádřili, že o závěti jim není nic známo“; že „později žalovaný přinesl údajnou závěť zůstavitele, kterou dle jeho vyjádření našel na půdě domu zůstavitele v čínském lustru“; že tato závěť „zvýhodňuje zásadním způsobem žalovaného proti žalobci“; že „nevěří, že zůstavitel sepsal závěť, neboť se zmiňoval za svého života, že po jeho smrti nebudou problémy, když má pouze dva syny a tudíž těmto bude náležet jeho majetek každému polovinou“; že „otec byl velmi pečlivý“; že „zřejmě by závěť uložil u notáře, nebo vzhledem ke znalosti sporů obou synů, by jistě závěť sepsal vlastní rukou“; že „pokud by zůstavitel chtěl sepsat závěť, řekl by mu o tom a řekl by mu také, kde je uložena, rozhodně by ji nenechal doma, a už vůbec ne v lustru“; že „se s žádným ze svědků nikdy v souvislosti s otcem nesetkal a otec se nikdy, po léta jejich vzájemného téměř denního styku, o nikom takovém nezmínil“; že „původně žalovaného zastupovala JUDr. Č., která měla být přítelkyní žalovaného a se kterou se oba svědci závěti osobně znali“; že „svědek L. vypověděl, že zběžně zná žalovaného, který se v ČR nezdržoval, avšak neznal žalobce, který byl s otcem v denním styku“; že „oba svědci svědčí křivě, že u sepisu závěti za přítomnosti zůstavitele nebyli, že obsah předložené závěti není vůle zůstavitele“; že „oba svědci mohli skutečně v domě zůstavitele být a dům si prohlédnout, ale nikoliv v souvislosti se sepisem závěti“; že „k sepisu závěti nedošlo za života zůstavitele“; že „svědek JUDr. L. si přes svůj skutečně vysoký věk, daleko jasněji a lépe pamatoval okolnosti sepisu závěti do úplných podrobností u svého slyšení u odvolacího soudu než u notáře a soudu prvního stupně“; dále že „zdravotní dokumentací bylo jednoznačně prokázáno, že v době sepisu závěti zůstavitel netrpěl žádnou nehybností pravé ruky (žádné ruky) a že byl zcela fyzicky i psychicky v pořádku“; že „znaleckými posudky z oboru grafologie bylo prokázáno, že se jedná o napodobeninu pravého podpisu zůstavitele, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele“; že „odvolací soud požadoval v tomto směru zcela jednoznačné stanovisko znalce pro možnost konstatování padělku, což neměl (a takové stanovisko by bylo také velmi neobvyklé)“ a „svým rozsudkem popřel znalecký posudek“; že „zpracovatel znaleckého posudku K. ú. P. na dotaz, aby vyjádřil míru pravosti podpisu zůstavitele, odpověděl, že toto nelze, že o tom ani neuvažovali, neboť podle nich podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitele“; že „znalecký posudek má podstatně vyšší sílu argumentace, než-li svědectví obou svědků“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že „celé dovolání se opětovně vrací k tomu, co již bylo podrobně posouzeno odvolacím soudem“ a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že R. G., zemřelý dne 30.9.1998, (dále též jen „zůstavitel“), byl vdovec a měl dva syny, tj. žalobce a žalovaného. V řízení o dědictví po zůstaviteli vedeném Městským soudem v Brně pod sp.zn. 59 D 1835/98 předložil Ing. I. G. listinu s tím, že se jedná o allografní závěť zůstavitele ze dne 14.1.1998 sepsanou se svědky JUDr. F. L. a Ing. R. N. Touto závětí jsou za dědice povoláni žalobce a žalovaný, přičemž jejich dědické podíly jsou vymezeny výpočtem konkrétních věcí a jiných majetkových hodnot.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „zůstavitel o svém majetku pořídil závětí ze dne 14.1.1998, kterou nenapsal vlastní rukou, kterou však vlastní rukou podepsal a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce namítá nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobce v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [že „soud prvního stupně zjištění z výslechů svědků závěti nesprávně hodnotil“, a to „jak v jejich významu pro vznik předmětné závěti (když v jejich výpovědích nebyly rozpory zpochybňující, že by zůstavitel a svědci závěti učinili úkony potřebné pro vznik závěti podle ustanovení §476b obč.zák.), tak v jejich významu pro věrohodnost svědků závěti (když nebyly shledány podstatné rozpory, snižující věrohodnost jejich sdělení, ani v ostatních skutečnostech)“; že „žalobcem nebyly ani tvrzeny skutečnosti zpochybňující osobní věrohodnost svědků závěti“; že „to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by zůstavitel nebyl fyzicky i psychicky disponován napsat vlastnoruční závěť, a že podle žalobce neměl ani jiný důvod pořídit o svém majetku závětí (když si byl vědom toho, že jeho majetek podle zákona dědí rovným dílem jeho synové), že o potřebě sepsat závěť, či o její existenci, před svými blízkými nikdy nehovořil, a že by jako pořádkumilovný člověk neschovával tak důležitý dokument, jakým je závěť, do krabice s rozloženým lustrem, není způsobilé vyloučit, že předmětná závěť byla pořízena“; že „pořízení závěti vyplývá z výpovědi svědků závěti, kteří byli osobně přítomni sepisu předmětné závěti, výslovnému prohlášení zůstavitele, že listina s předmětnou závětí obsahuje jeho poslední vůli, jejímu vlastnoručnímu podpisu zůstavitelem“ a že „osobní věrohodnost svědků nebyla zpochybněna“; že „neobstojí ani skutkové závěry soudu prvního stupně učiněné ze zjištění ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, neboť i kdyby byla pravost podpisu na předmětné závěti hodnocena pouze na základě závěrů znaleckého posouzení, pak vyjádřená pravděpodobnost nepravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti stupněm -nízká pravděpodobnost- či procentním vyjádřením 15 až 20 % je pro závěr o nepravosti podpisu mírou naprosto nedostatečnou“; že „v konfrontaci se skutečnostmi zjištěnými ze shodné výpovědi svědků závěti, kteří vlastními smysly vnímali okolnosti sepisu předmětné závěti, a jejichž věrohodnost nebyla relevantně zpochybněna, zpochybnění pravosti podpisu znaleckým posouzením neobstojí“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.100,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.175,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.175,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu