ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3128.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3128/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. M., 2) L. M., 3) M. M., všem zastoupeným advokátem, o 11.450,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 102/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 49 Co 395/2003-60, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Podáním označeným jako „návrh na vydání platebního rozkazu“ podaným dne 7.3.2001 u Městského soudu v Brně se žalobkyně domáhala vydání „platebního rozkazu popřípadě rozsudku“, kterým by každému ze žalovaných bylo uloženo zaplatit jí 3 816,80 Kč. Uvedla, že „dle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3.6.1999, č.j. 58 D 370/95, které nabylo právní moci dne 26.6.1999, nabyli dědictví po panu V. M., zemřelém, rovným dílem žalovaní a žalobkyně“; že „na každého z dědiců připadl dědický podíl ve výši 3.816,80 Kč“; že „žalobkyně uplatnila za dědictvím pohledávku z titulu dlužného výživného v celkové výši 14.800,- Kč“; že „požadovala po každém ze žalovaných zaplacení částky 3.816,80 Kč, což je částka, která z majetku zůstavitele připadá na každého ze žalovaných“; že „žalovaní na její žádosti nikterak nereagovali“.
Městský soud v Brně platebním rozkazem ze dne 15.5.2001, č.j. 65 Ro 229/2001, uložil žalovaným, aby každý zaplatili žalobkyni „částku 3.816,80 Kč, částku 200,- Kč (soudní poplatek) a částku 2.072,00 Kč (náklady právního zastoupení) k rukám právního zástupce žalobkyně“.
Proti tomuto platebnímu rozkazu podali žalovaní odpor, v němž popřeli, že „by žalobkyně měla pohledávku za zemřelým V. M. a že by tuto pohledávku řádně uplatnila v dědickém řízení“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.9.2003, č.j. 54 C 102/2001-48, poté uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni každý částku 1.407,80 Kč a zamítl „žalobní návrh v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované č. 1) zaplacení další částky 2 409 Kč; po žalovaném č. 2) zaplacení další částky 2 409 Kč; po žalovaném č. 3) zaplacení další částky 2 409 Kč“; současně žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení každému částku 2.004,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že „nezletilá B. M., zastoupená matkou Ing. L. M., podala dne 7.7.1992 návrh na výkon rozhodnutí proti V. M. – otci nezletilé“; že „dne 5.11.1992 soud vydal usnesení, které nikdy nenabylo právní moci“; že „tímto usnesením byl nařízen výkon rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39, nyní 40 P 71/92“; že „přitom ovšem bylo zjištěno, že k dokončení exekučního řízení nedošlo, neboť dřívější zaměstnavatel povinného O., a.s., sdělil, že již tohoto nezaměstnává“; že „manželka zůstavitele A. M. souhlasila se zařazením pohledávky jeho nezletilé dcery B. M. za zůstavitelem z titulu dlužného výživného za období 3/92 až 3/95 v celkové výši 14 800 Kč do pasiv dědictví“; že „tento soupis jmění mezi dědici nesporného všichni zúčastnění (mezi nimi zástupkyně žalobkyně, žalovaná č. 1) a kolizní opatrovnice žalovaných č. 2) a 3)) podepsali, tedy s ním souhlasili“; že „v tomto soupisu je zařazena i pohledávka dcery B. M. za zůstavitelem ve výši 14.800 Kč za období 3/92 do 3/95 – část B. Pasiva bod 2.“; že „žalovaná 1) uhradila zbylá pasiva zůstavitele (kromě dlužného výživného, o které je veden tento spor), tedy dluh Č. s. ve výši 11 597,- Kč a dluh paní M. ve výši 13.000,- Kč“; že „náklady pohřbu zůstavitele uhradila pozůstalá manželka“; že „po odečtu pohřebného tyto náklady činily 3.306 Kč“; že „obecná cena majetku zůstavitele činila 15.267,50 Kč a dluhy zanechal zůstavitel ve výši 31.438,10 Kč“; že „tedy dědictví bylo předluženo ve výši 16.170,60 Kč“; že „jedna ze tří dlužných částek je pohledávka pozůstalé dcery B. M. na výživném ve výši 14.800,- Kč“; že „toto předlužené dědictví za zůstavitelem nabyli žalovaní 1), 2) a 3) a žalobkyně – všichni ve výši ¼“; že „v tomto případě nemohlo dojít k úplnému uspokojení věřitelů“; že „obecná cena majetku zůstavitele činila 15.267,50 Kč“; že „náklady na pohřeb (po odečtení pohřebného) činily 3 306,- Kč“; že „z pasiv lze uspokojit (aktiva – pohřebné) 11.961,50 Kč, což z celku pasiv 31.438,10 Kč činí 38,048%“; že „každý ze žalovaných dědil ¼ za zůstavitelem, tedy na úhradě zůstavitelem zanechaných veškerých pohledávek je povinen podílet se také ¼“; že „¼ z uspokojitelné výše 5.631,07 pohledávky žalobkyně činí 1 407,85 Kč“; že „proto soud zavázal každého ze žalovaných k úhradě částky 1.407,80 Kč (po zaokrouhlení na desetihaléře)“; že „v další části žalobního návrhu, protože v něm bylo požadováno po každém ze žalovaných zaplacení částky 3.816,80, musel soud návrh žalobkyně do částky 2.409 Kč (= 3 816,80 – 1 407,80) zamítnout“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.4.2006, č.j. 49 Co 395/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených „výrocích o věci samé I., II. a III. a ve výroku o nákladech řízení V.“ zrušil a „v tomto rozsahu“ řízení zastavil; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů každému z žalovaných 3.615,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že „se žalovanými nelze souhlasit v tom, že pro rozhodnutí o nároku uplatněném žalobkyní v projednávané věci založilo překážku věci rozsouzené usnesení o dědictví vydané v dědickém řízení po zůstaviteli V. M. vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 58 D 370/95, nebo že by tuto překážku založilo exekuční řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 27 E 1554/92, ve kterém se žalobkyně jako oprávněná proti povinnému V. M. domáhala nařízení exekuce pro výživné, které jí bylo přiznáno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39“; že „uvedenou překážku však představuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39, jímž bylo ve věci péče o nezletilou B. M., (tehdy nezletilou žalobkyni) rozhodnuto o zvýšení výživného stanoveného otci V. M. rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29.10.1979, č.j. 8 Nc 166/79-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.1.1980, č.j. 11 Co 851/79-16, (výživné bylo zvýšeno z částky 350,- Kč na částku 400,- Kčs měsíčně)“; že „tento rozsudek nabyl právní moci 28.2.1986“; že „o stejném předmětu řízení (o výživném pro žalobkyni od V. M. za dobu od března 1992 do března 1995) již tedy bylo mezi účastníky pravomocně rozhodnuto (řízení o projednávané věci se týká týchž osob jako ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 22 P 5/86 i tehdy, jestliže žaloba směřuje proti právním nástupcům – dědicům zemřelého V. M.)“; že „rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39, tak představuje (jde-li o výživné splatné do doby smrti V. M.) exekuční titul též proti právním nástupcům V. M.“; že „překážka věci rozsouzené zakládá nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit a pro který mělo být řízení zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř.; že proto „postupoval podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. c) o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu zrušil a řízení zastavil“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., protože odvolací soud jí v rozporu s ustanovením §214 odst. 3 o.s.ř. odňal možnost jednat před soudem, jelikož o odvolání žalovaných rozhodl bez jednání, a to bez toho, aby se vzdala práva účasti na projednání věci nebo souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání“; že „jí byl zaslán toliko stejnopis podaného odvolání bez toho, aby byla zároveň vyzvána ve smyslu §214 odst. 3 o.s.ř. k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání“; že „měla za to, že jí bude posléze (až přijde její věc na řadu) zasláno předvolání k jednání“; že „k uvedenému však nedošlo a bylo jí doručeno pouze dovoláním napadené usnesení“; že „tímto doloženým pochybením ze strany Krajského soudu v Brně tak byla zkrácena v právu na spravedlivý proces vyplývajícím z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a byla tak zbavena možnosti hájit svá práva před soudem“; že „uvedená vada řízení se pak dostává do popředí v konkrétní věci především s ohledem na skutečnost, že příslušný soud je oprávněn provádět v rámci odvolacího řízení dokazování při jednání (§213 o.s.ř.), čímž jsou výrazně garantována práva účastníků řízení“. Dále namítá, že „odvolací soud nesprávně shledal existenci překážky věci rozsouzené“; že „její pohledávka na výživném za zůstavitelem V. M. byla již v okamžiku jeho smrti pohledávkou vykonatelnou, dokonce na její vymožení byla neúspěšně vedena exekuce, avšak žalobkyně ji postupem dle §175n o.s.ř. do dědického řízení přihlásila“; že „žalovaní nejen, že jí nevyplatili její dědický podíl, ale nebyli ochotni jednat ani o úhradě pohledávky“; že „povinnost žalovaných uspokojit její pohledávku vyplývá z ustanovení §470 obč. zák.“; že „si je vědoma, že je dědictví předluženo, avšak jedinou prioritní pohledávkou byla její pohledávka na výživném“; že „žalovaní sice tvrdí, že byli nuceni vyplatit další do dědictví přihlášené pohledávky, avšak nevysvětlili, proč jedinou neuhrazenou pohledávkou zůstává její pohledávka, o jejíž existenci byli řádně v rámci dědického řízení informováni“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Žalovaní uvedli, že usnesení odvolacího soudu „považují za věcně správné“ a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně „odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovoláním je napadeno usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek v rozsahu na padeném dovoláním ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka namítá, že „odvolací soud nesprávně shledal existenci překážky věci rozsouzené“; že „její pohledávka na výživném za zůstavitelem V. M. byla již v okamžiku jeho smrti pohledávkou vykonatelnou, dokonce na její vymožení byla neúspěšně vedena exekuce, avšak žalobkyně ji postupem dle §175n o.s.ř. do dědického řízení přihlásila“; že „žalovaní nejen, že jí nevyplatili její dědický podíl, ale nebyli ochotni jednat ani o úhradě pohledávky“; že „povinnost žalovaných uspokojit její pohledávku vyplývá z ustanovení §470 obč. zák.“; že „si je vědoma, že je dědictví předluženo, avšak jedinou prioritní pohledávkou byla její pohledávka na výživném“; že „žalovaní sice tvrdí, že byli nuceni vyplatit další do dědictví přihlášené pohledávky, avšak nevysvětlili, proč jedinou neuhrazenou pohledávkou zůstává její pohledávka, o jejíž existenci byli řádně v rámci dědického řízení informováni“.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst.5, §167 odst.2 a §174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001).
Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o s.ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp.zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003).
Z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39, ve věci péče o nezletilou B. M., (tj. žalobkyni) rozhodl o zvýšení výživného stanoveného otci V. M. rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29.10.1979, č.j. 8 Nc 166/79-9, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.1.1980, č.j. 11 Co 851/79-16, „z částky 350,- Kčs na částku 400,- Kčs měsíčně“; rozsudek nabyl právní moci 28.2.1986.
Z výše uvedeného vyplývá, že citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.1.1986, č.j. 22 P 5/86-39, vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení v posuzovaném případě (tj. ve vztahu k odpovědnosti dědiců zůstavitele V. M. za nedoplatky výživného, jež byl jmenovaný povinen platit žalobkyni, splatného do dne smrti zůstavitele – srov. §470 obč. zák) [srov. §159a o.s.ř.], tato překážka je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. §104 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud proto postupoval správně, když rozsudek soudu prvního stupně vydaný v posuzovaném případě dovoláním napadeným usnesením zrušil a řízení ve věci zastavil [srov. §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolatelka dále namítá, že „řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., protože odvolací soud jí v rozporu s ustanovením §214 odst. 3 o.s.ř. odňal možnost jednat před soudem, jelikož o odvolání žalovaných rozhodl bez jednání, a to bez toho, aby se vzdala práva účasti na projednání věci nebo souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání“; že „jí byl zaslán toliko stejnopis podaného odvolání bez toho, aby byla zároveň vyzvána ve smyslu §214 odst. 3 o.s.ř. k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání“; že „měla za to, že jí bude posléze (až přijde její věc na řadu) zasláno předvolání k jednání“; že „k uvedenému však nedošlo a bylo jí doručeno pouze dovoláním napadené usnesení“; že „tímto doloženým pochybením ze strany Krajského soudu v Brně tak byla zkrácena v právu na spravedlivý proces vyplývajícím z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a byla tak zbavena možnosti hájit svá práva před soudem“; že „uvedená vada řízení se pak dostává do popředí v konkrétní věci především s ohledem na skutečnost, že příslušný soud je oprávněn provádět v rámci odvolacího řízení dokazování při jednání (§213 o.s.ř.), čímž jsou výrazně garantována práva účastníků řízení“. Tyto námitky nejsou opodstatněné.
K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§214 odst. 1 o. s. ř.). Jednání není třeba nařizovat, jestliže se odmítá odvolání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení (§214 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (§214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), jestliže se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1 o. s. ř. (§214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (§214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) nebo bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, ledaže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (§214 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v daném případě odvolací soud – jak výše uvedeno - k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně (v napadeném rozsahu) podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a řízení (v tomto rozsahu) zastavil, nebylo podle ustanovení §214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. třeba nařizovat jednání.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.350,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod. 3, §10 odst. 3, §14, §15, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.425,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. každému žalovanému částku 475,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu