ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3185.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3185/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po V. J., zemřelé, za účasti 1) M. J., zastoupeného advokátem, 2) J. J., 3) M. J., obou zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 29 D 104/2006, o dovolání M. J. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2006, č. j. 11 Co 527/2006-60, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. července 2006, č. j. 29 D 104/2006-35, s výjimkou výroku o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. J., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem Plzeň - město dne 16.1.2006, č. j. 29 D 104/2006-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Mgr. A. R., notářka v Plzni (§38 o.s.ř.).
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 17.7.2006, č. j. 29 D 104/2006-35, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 1.350.700,- Kč, výši dluhů částkou 3.465,50 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 1.347.234,50 Kč (výrok I.); schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž „M. J. z dědictví po zůstavitelce nabývá ideální polovinu rodinného domu v P.-Č., postaveného na pozemku parc. č. 881/2, a samostatně stojící garáže s dílnou, s ideální polovinou pozemků parc. č. 881/1 – zahrada, parc. č. 881/2 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 881/3 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV pro obec P., k.ú. B., u Katastrálního úřadu pro P. k. Katastrální pracoviště P.-m., v obvyklé ceně 1.350.000,- Kč, 1 pár náušnic ze žlutého kovu, uložený v depozitu ústavní pokladny F. n. P., v obvyklé ceně 500,- Kč, hrobové zařízení na hřbitově v P.-Č., v obvyklé ceně 200,- Kč, s tím, že odpovídá za náklady pohřbu a pohledávku J. N., nar. 11.7.1933, z titulu půjčky ze dne 20.12.2005, ve výši 1.000,- Kč“, a dále s tím, že „je povinen vyplatit na dědický podíl M. J. a J. J. každému 336.808.50,- Kč“ (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); rozhodl, že na odměně a náhradě hotových výdajů notáře jsou povinni zaplatit JUDr. A. R. M. J. částku 7.864,- Kč a M. J. a J. J. každý částku 3.932,- Kč. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zemřela bez zanechání závěti a jako dědice ze zákona v první dědické skupině zanechala syna M. J. a vnoučata J. J. a M. J. po předemřelém synu J. J.“.
K odvolání M. J. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24.10.2006, č. j. 11 Co 527/2006-60, usnesení soudu prvního stupně, „v napadené části, tj. ve výrocích pod body II., III. a IV.“, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „při jednání u soudní komisařky, které se konalo 31.5.2006 a jehož předmětem bylo vypořádání dědictví po zůstavitelce, byli osobně přítomni všichni tři dědicové ze zákona a následně při jednání dne 28.6.2006 došlo k uzavření dědické dohody, na jejímž obsahu se všichni dědicové bez výjimky shodli a kterou stvrdili svými podpisy zcela bez výhrad“; že „následně byla jejich dohoda schválena napadeným usnesením podle ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť nebyla shledána v rozporu se zákonem ani dobrými mravy“; že „od okamžiku uzavření dohody, tj. od okamžiku, kdy se účastníci shodli na jejím obsahu, je pro ně závazná a žádný z nich nemůže až do jejího schválení usnesením soudu od ní odstoupit, pokud by jim k tomu zákon nedával možnost nebo pokud by si takovou možnost odstoupení současně nedohodli“; že „taková situace v přezkoumávané věci nenastala, protože účastníci při uzavírání dohody ani později nesmluvili jednostrannou možnost odstoupení od ní a k všestrannému odstoupení všech dědiců od dohody rovněž nedošlo“; že „účastník může od smlouvy (dohody) odstoupit, jestliže jednal v omylu, který druzí vyvolali nebo o něm museli vědět“; že „ani o takový případ v této věci nejde, neboť účastníci byli řádně seznámeni s majetkem náležejícím do dědictví, s jeho cenou, s výší dědických podílů i s pasívy dědictví“; že „jestliže poté jako svéprávní uzavřeli dobrovolně dohodu, nemohli jednat v omylu“; že „všechna v úvahu přicházející zákonná ustanovení byla soudem prvního stupně respektována (zejména bylo rozhodnuto o veškerém majetku zůstavitelky, který byl znám), proto dohoda účastníků dědického řízení nemůže být v rozporu se zákonem“; že „neplatnost dohody pro omyl odvolatele nelze dovodit ani v odvolacím řízení, v němž vyšlo najevo, že existuje listina, která by mohla být svým obsahem závětí zůstavitelky, neboť odvolatel ani netvrdil, že by se u něj jednalo o omyl, navíc i kdyby tuto skutečnost tvrdil, sama o sobě by nemohla postačovat k vyslovení neplatnosti dohody, neboť není splněna druhá ze zákonných podmínek, tedy že ostatní účastníci dědického řízení tento omyl vyvolali nebo o něm museli vědět“.
Proti tomuto usnesení podal M. J. dovolání. Namítá, že „teprve po jednání dědiců u soudní komisařky se s dovolatelem spojil jeho strýc pan S. J., který se u něj infomoval o průběhu dědického řízení“; že „takto zjistil, že ostatní dědicové nerespektovali původní dohodu již zemřelého otce obou ostatních dědiců pana J. J. (nar. 1951) se zůstavitelkou a dovolatelem, která spočívala v tom, že již zemřelý bratr dovolatele J. J. ani osoby jemu příbuzné či blízké nebudou požadovat dědictví po matce dovolatele – zůstavitelce, a to z toho důvodu, že dovolatel se významnou měrou podílel na výstavbě rodinného domu svého zemřelého bratra, který po jeho smrti obývají ostatní dva dědicové se svojí matkou – manželkou zemřelého bratra dovolatele“; že „po zjištění těchto okolností se pan S. J. rozhodl sdělit dovolateli, že zůstavitelka vyhotovila listinu, kterou má v držení právě S. J. a která svým obsahem je závětí zůstavitelky“; že „tuto listinu v zalepené obálce S. J. přivezl dovolateli do jeho bydliště dne 25.7.2006 a obálka byla otevřena v kanceláři právního zástupce dovolatele“; že „z této závěti vyplývá vůle zůstavitelky, aby se dědicem jejího podílu na nemovitosti v Plzni Bručně stal právě dovolatel“; že „poslední vůle zůstavitelky je zcela jednoznačná a nezaměnitelná“; že „existence závěti je překážkou takového rázu, že je třeba dědictví, nesouhlasí-li dědicové s dosavadním stavem, znovu projednat, právě s ohledem na existenci závěti, o které žalobce a ani další účastníci do doby uzavření dohody neměli ani ponětí“; že „pokud odvolací soud srovnává účinky dohody dědiců s dohodami „běžnými“ tj. podřízenými režimu závazkového práva dle úpravy občanského zákoníku, které uzavírají účastníci v jiných právních vztazích, nečiní tak správně, neboť dědické řízení je řízením speciálním, a proto jako na takové řízení je třeba na ně nahlížet“; že „odvolací soud svým rozhodnutím naprosto neguje hmotněprávní význam závěti jako takové a nabourává až neguje význam tohoto více než důležitého institutu nakládání s majetkem fyzické osoby“; že „navíc není v žádném zákonném ustanovení obsažena sankce pro ze závěti oprávněného věřitele za pozdní předložení závěti k jejímu projednání, zákon nečiní rozdíl mezi závětí uloženou u notáře či soudu a závětí uschovanou samotným zůstavitelem či třetí osobou a z tohoto důvodu nelze existenci a oznámení existence závěti dědicům, kteří přicházejí v úvahu, diskvalifikovat“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
M. J. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání M. J. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V daném případě odvolací soud řešil otázku, zda pro posouzení souladu dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy [§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.] je rozhodný též závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli vycházející ze skutečností zjištěných po uzavření dohody o vypořádání dědictví, případně až v průběhu odvolacího řízení. Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přičemž dovolatel namítl nesprávnost jejího řešení odvolacím soudem, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání M. J. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání M. J. je opodstatněné.
Podle ustanovení §482 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
Podle ustanovení §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud v usnesení o dědictví schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů.
Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. §41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro posouzení souladu dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy [srov. §482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.] je rozhodný též závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Vyjdou-li proto po uzavření dohody o vypořádání dědictví najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, případně i vyjdou-li najevo tyto skutečnosti až v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. §212 odst. 3, §120 odst. 2, §175a odst. 2 o.s.ř.), musí soud při rozhodování o dědické dohodě vycházet i z těchto nových skutečností. Opačný postup by totiž mohl vést k tomu, že soud schválí dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou osobami, jež ve světle nových skutečností již nepřicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele. I v případě, že nové skutečnosti neznamenají změnu okruhu osob zůstavitelových dědiců, ale jen změnu rozsahu jejich dědických práv (dědických podílů), není možné, aby soud z těchto nových skutečností při rozhodování o dřívější dědické dohodě nevycházel, neboť pro soulad dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy ve smyslu ustanovení §482 obč. zák. je nezbytné, aby účastníci této dohody znali při jejím uzavírání přesný rozsah svých dědických práv (dědických podílů).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky (ve shora uvedeném rozsahu) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu